Navzdory osudu je ze mě maminka

Vše, co jsem kdy od života chtěla, bylo stát se dobrou manželkou a matkou. Když jsem si vzala Marka, myslela jsem si, že jsem na správné cestě, jak své sny splnit. Avšak po dvouletém marném úsilí o naše první dítě jsem zjistila, že je všechno jinak. Doktoři nám řekli, že naší jedinou nadějí je umělé oplodnění. Takže jsme hned začali šetřit a střádat penízky na miminko.

Bohužel výsledky opakovaných zákroků byly negativní. Oba dva jsme z toho byli zničeni, hůř to ale nesl Marek. Snažila jsem se ho přesvědčit o adopci dítěte, ale o takové věci nechtěl ani slyšet. Postupně jsme se začali odcizovat. Vždycky, když se vrátil z práce, zamířil rovnou do své pracovny, kde zůstával sám celé hodiny. Pokaždé, když jsem se ho dotýkala nebo hladila, tak se sebral a odešel. Byla jsem zoufalá. A pak to přišlo. Jednoho krásného dne mi oznámil, že odchází. Vždycky si prý přál mít spoustu dětí, se mnou nemůže. Tahle zpráva mi úplně podlomila nohy. Zanedlouho po našem rozvodu jsem se dozvěděla, že se znovu oženil a první potomek už je na cestě. Řekla jsem si, že život jde dál a já ho zkusím žít. Mí rodiče, přátelé a moje práce prodavačky květin ? to všechno mě drželo nad vodou.

Jednoho dne, když jsem zrovna vázala svatební kytici, zazvonil zvonek nade dveřmi a do obchodu vstoupil muž. Byl to Erik, moje dávná láska. Přijel z Prahy na pohřeb své tety a potřeboval nějakou kytici. Kdysi jsme byli nerozlučná dvojice, dokonce jsme si slíbili, že se jednou vezmeme. Bohužel, on odešel pracovat do Prahy a já začala pracovat v naší rodinné firmě. Erik řekl: "Pavlínko, ty jsi ještě krásnější, než když jsme se naposled viděli," a přitom mě pevně objal. "Ty vypadáš taky výborně!" poznamenala jsem. A opravdu jsem to tak myslela. Ten vyhublý kluk s brýlemi byl pryč. Přede mnou stál mladý muž sportovní postavy, místo brýlí kontaktní čočky a široký úsměv na tváři.

"To jsem ráda, že jsme se zase potkali, Eriku. A taky je mi líto tvé tety," řekla jsem polohlasně a zadívala jsem se mu do očí. Jeho krásné zelené oči přitom zajiskřily a já si vzpomněla, proč jsem ho tolik milovala. S otazníky v očích řekl: "Poslouchej, já tu zůstávám ještě týden, než se vrátím do Prahy. Nechceš jít se mnou někam na večeři?"

Cítila jsem se jako šestnáctka, která je pozvaná na první rande. "Jasně že chci," a přitom mi srdce radostí poskočilo. Ještě ten večer mi zavolal a potom ještě několik dalších dnů jsme strávili na společných večeřích a procházkách a naše rozhovory neměly konce. Poslední den před jeho odjezdem jsme se šli večer projít do parku. Erik si sedl na houpačku a stáhl mě k sobě do klína. "Miluji tě, Pavlínko, vždycky jsem tě miloval," pošeptal mi do ucha. Přála jsem si, aby tento okamžik trval věčně. A pak jsem musela s pravdou ven: "Eriku, já tě taky miluji, ale něco ti musím říct. Já totiž nemůžu mít děti," rychle jsem ze sebe vychrlila a nervózně čekala na jeho odpověď. Erik ale nezaváhal ani na okamžik a přesvědčivě mi odpověděl. "Tak si nějaké adoptujeme!" Objal mě kolem pasu a přitom mu zajiskřily ty jeho nádherné zelené oči.

A co dál? Pak se Erik jednoduše přestěhoval zpátky do našeho města, abychom zase mohli být spolu. Byli a jsme pořád zamilovaní.

Rok nato jsme měli nádhernou svatbu. Posledních devět měsíců se nenudíme a prožíváme obrovské šťěstí, všude je slyšet dětský smích naší roztomilé, adoptované dcery Ivonky.

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy? Co je těší a co trápí? Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti? To vše najdete každý týden v časopisech plných skutečných životních příběhů NAPSÁNO ŽIVOTEM, ČAS NA LÁSKU, ŠTĚSTÍ A NESNÁZE.

Navíc vás čekají i dobré rady MUDr. Plzáka, skvělé tipy na hubnutí, úžasné recepty pro všechny kuchařinky, křížovky i soutěže o bezva ceny.