Tolerujeme domácí násilí?

Moje tělo je jen moje a nikdo nemá právo se ho dotýkat, když já nechci. To jsou slova, která vštěpuji svým žákům ve vyučování. Jsem učitelka. Vysloužila jsem si za to už několik poznámek od rodičů. Pár si jich na mne i doběhlo. Proč? Protože já dětem neříkám jen, že je špatné, aby se jich někdo dotýkal pod pohrůžkou násilí při vyžadování sexuálních služeb, jak jsme zvyklí v této souvislosti uvádět, já je varuji také před všemi nevyžádanými doteky a třeba i před domácím násilím... A za domácí násilí se dá považovat i facka...

Myslím, že naše společnost je přehnaně tolerantní k projevům násilí. Co je o nějakou tu facku, plácnutí na zadek? Odžduchnutí, smýknutí atd... ale! Nevede tolerance tohoto „malého“ násilí k tomu, že ono roste a roste a mění se ve velké násilí, domácí krvavé rvačky, bití dětí důtkami, řemeny... k pocitu - moje dítě je můj majetek, k pocitu moje manželka je můj majetek a když ji zabiji, sousedům po tom nic není!? Dítě, které je doma bito podvědomě cítí, že to co dělají rodiče je povolené (když už ne správné), takže také začne šikanovat slabší - a je problém. Pak roste a začne bít manželku (nebo i manžela) a pak zase svoje děti...

„Dítě jako každá lidská bytost má svou hodnotu, důstojnost a základní práva. Vzhledem ke svému tělesnému i duševnímu vývoji, bezbrannosti a zranitelnosti potřebuje zvláštní péči, pomoc, ochranu, porozumění a lásku... píše se v Úmluvě o právech dítěte , která se stala součástí právního řádu České republiky /Sb. zák. 104/91/. Česká republika je Úmluvou vázána od 1. ledna 1993.

Samozřejmě, asi se rozejdeme v kvalifikaci toho, co je domácí násilí... Ale vzpomeňte: Moje tělo je jen moje a nikdo nemá právo se ho dotýkat, když já nechci! To se nám líbí, ne?

Ale potom také platí: Jeho (její) tělo je jeho (její) a nikdo nemá právo se ho dotýkat tedy ani já), když on, ona, ono nechce!

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)