Můj boj s alkoholem

Na tyto stránky jsem se dostala tak trochu čirou náhodou. Líbí se mi, a tak bych ráda přispěla svým příběhem. Třeba je někdo z vás v podobné situaci jako jsem byla kdysi já. Je to pár let, co jsem se vybourala v autě a díky tomu zůstala částečně invalidní. Z několika důvodů jsem začala svůj život řešit tím nejhorším možným způsobem. Začala jsem pít. Proti bolesti těla i duše. Celý svět byl proti mě. Manžel i švagr se mi vysmívali kvůli berlím, kvůli tomu že jsem tlustá atp. Příčinou mého pití ale nebyli oni, jak jsem si to snažila namluvit a omluvit tak nadměrné pití nejen před okolím, ale hlavně sama před sebou. Časem jsem si sama uvědomovala, že to není v pořádku a slíbila manželovi, že se začnu léčit. A tak jsem zavolala do Prahy k Apolináři. Poprvé jsem se strašně styděla. Kdyby to šlo, asi bych šla kanálama a nevěděla, co jim budu vykládat, co si pomyslí o zdravotní sestře, matce dvou dětí, co je to za mrchu, že ani kvůli nim nemůže přestat pít. Všechno bylo úplně jinak. Dostala jsem se do skupiny lidí, kteří vůbec nevypadali na to, že by kdy mohli mít podobný problém. Podnikatelé v drahých oblecích, lékaři a další... Přijali mě moc hezky a já začala chápat, že všechno je jinak. Zvládla jsem abstinovat 8 měsíců. Jenže pak přišel další zkrat. Dostala jsem chřipku a má lékařka, nic netušíc o mé závislosti, mi nasadila kodein. Ti, kdo jsou znalí problému, vědí, že tento lék se v játrech mění na opiát a je "spouštěčem" recidivy. A tak jsem hned ráno začala opět alkoholem. Popíjela jsem tajně půl roku, lhala na skupinách a rodině a plácala se ode zdi ke zdi. Pak jsem nastoupila do nového zaměstnání. Přišly problémy s dospívajícím synem, a protože můj muž vždy nechával a nechává vše na mě, po jejich úspěšném vyřešení jsem se poprvé opila v zaměstnání. Bohudík se nic nestalo, byl sanitární den. Jenže jsem byla ve zkušební době, a tak se se mnou rozloučili. Můj muž mi položil nůž na krk, ale už ani moc nemusel, konečně jsem pochopila, že bez ústavní léčby nemám šanci. Dřív jsem se vymlouvala na práci, na rodinu. Teď jsem málem přišla o vše. A tak jsem se před pěti lety dostala do Bohnic. Po třech měsících práce na sobě mě propustili, ale i dnes dojíždím každý týden do Prahy na doléčování. Můj vztah s manželem je střídavě dobrý i špatný, jak už to po 18 letech bývá. Mám stejné a možná i horší problémy než dřív, ale už vím, že alkohol mi je nevyřeší. Je to můj nejhorší přítel v životě. I když, kdo ví. Nebýt toho všeho, asi bych se nikdy nedostala tam, co jsem dnes. Vybudovala jsem si sebevědomí, přestože jsem obézní a divná. Začala jsem sama pracovat v psychiatrické léčebně a jsem své závislosti za tuto životní zkušenost vděčná. Vrátila jsem se ke svým někdejším koníčkům a nenechám se tolik ponižovat manželem jako kdysi. Nezměnil se on, je to pořád stejný urejpaný chlap, nad kterého není, ale dnes je to už jenom jeho problém. Někdy ho to asi i mrzí... měl mě v hrsti. Podřízenou a pokornou, s výčitkami svědomí.... Změnila jsem se já. A vím, že mi nikdo nestojí za to, abych byla otrokyní alkoholu. Snad jsem vás svým příběhem moc neotrávila a doufám, že snad někomu i pomůže.