Mých sedm životů

Slyšela jsem o delfínech zajímavou věc. Prý jim vůbec není příjemné, když je hladíme. Jenže jsou natolik inteligentní, aby pochopili, že my jsme šťastní, když je můžeme pohladit. A tak se hladit nechají... Vidím to jako opravdovou lásku: oni nás chtějí učinit šťastnými a dokonce nás zachraňují, když se topíme v moři, přestože k tomu nemají zjevný důvod. Krásná a nezištná láska... Toužila jsem po lásce a po rodinném "krbu" , kde je pohoda, klid a porozumění. Kde muž umí ženu obejmout a bude ji mít rád, nebude ji bít, bude taky trochu šikovný a bude pracovat aby se rodina měla dobře. Manželství se mi nevyvedlo, protože můj muž toužil po slávě a obdivu, utrácel peníze za své koníčky a kamarády a bylo mu v podstatě jedno, že nemám na jídlo. Když jsem mě stresu přešla definitivně chuť na sex, nehledal řešení situace, ale našel si milenku...

Můj druhý muž v mém životě zanechal pachuť žárlivosti. Tak nemocného člověka nepřeji žádné ženě. Je to nemoc, neboť tady neplatilo: podle sebe soudím tebe.. On mi nebyl nevěrný, ale chtěl mě izolovat od celého světa, abych mu náhodou nemohla být nevěrná já. Kdyby vydělal víc peněz, zakázal by mi chodit i do práce. Každou frontu v obchodě sáhodlouze vysvětlovat a každou půlhodinku u kámošky na kafi, když je zajímavé téma, každou návštěvu u rodičů... Nezajímalo ho, že mi umírala mamka, že měl táta infarkt, že se soudím o byt, aby ze mě nebyl bezdomovec.. Chtěl jen důkazy, že nikoho nemám - sex. Protože jsem ve vypětí všech sil bojovala sama na jiném bojišti, neměla jsem sílu bojovat ještě s ním...

Můj třetí partner byl veselý a hodný kluk z vesnice. Ale nepochopil, že ve městě se musí platit nájem a že jídlo nám nebude financovat maminka. Vydělal si 8.000,- a půjčky měl za 7.000,- , 1.000,- mu zbylo na benzín a byl spokojený. Byl šťastný, že jsme k sobě našli cestu, já koukala hlavně na to, že není žárlivý a že ho berou i děti. Ale netušila jsem, že si ve skleníku mezi rajčaty pěstuje marihuanu a na podzim sbírá na louce lysohlávky. A že mu nevadí po dvou pivech sednout za volant.. A já poznala, že zodpovědnost je pro mě asi jedna z nejdůležitějších

partnerových vlastností.

Už jsem opravdu nechtěla nikoho, kdo by mi jakýmkoli způsobem měnil, organizoval či ničil život. Byla jsem soběstačná, pyšná na to, že rodinu uživím, byla jsem veselá a plná elánu. Nikdo mi neříkal co kdy mám a nemám, večer jsem usnula a nikdo po mě nechtěl žádné důkazy... A pak - po dvou letech - jsem si přečetla Stránky důvěry v novinách. Muž, který ztratil ženu, protože si našla jiného, nechala mu děti a pak si je ze dne na den odvedla a on zůstal sám v prázdném bytě. Toužil po rodině a po druhé šanci. Nikdo není dokonalý, ani já nejsem. A tak jsem poznala muže, kterého mám ráda, vážím si ho, v mnohém jej obdivuji. Nejen já, také děti. Jen mě mrzí, že se mě i děti snaží přetvořit k obrazu svému, protože si výraz lásky představoval trochu jinak. My jsme se z let a vztahů minulých naučily, že slova až tak moc neznamenají. A teď musíme každou chvíli opakovat:. To víš, že tě miluji. To víš, že jsem ráda, že tě mám. To víš, že chci abys byl šťastný. To víš, že TO bylo hezké ( sex ).. A tak se ze mě stal takový lidský delfín. Mě to neublíží, jemu to udělá radost a mě dělá radost, že on má radost...

Ale v tuto chvíli žiji krásných sedm životů současně:

1/ Jsem žena jak se patří, je mi 37, naučila jsem se o sebe dbát - nic nepřeháním, tak akorát. A muži se za mnou i otočí, nejsem vyloženě puťka, takže v řeči i dvojsmysly padnou a to mají muži rádi. Ale i ženy, užije se přitom legrace. Mám svůj styl - elegantně sportovní, cítím se dobře.

2/ Jsem máma dvou dětí, které jsem vychovávala doteď v podstatě sama a jsem pyšná na to, že se mi to podařilo. Dceři je 15, synovi 12 a já s nimi nemám žádné větší problémy ani v učení ani v chování. Sem tam to zaskřípe pubertou, ale tomu se časem zasmějeme.

3/ Nejsem manželka, ale jsem partnerka. Umím si asertivním způsobem vydobýt svá práva a na partnera taky trochu naložit povinnosti ( ale on je dělá rád). Nedělám si hlavu z maličkostí, vím po zkušenostech a fackách, co mi život uštědřil, že není důležité, jaký program muž sleduje, já ráda čtu. Není důležité, že něco není uděláno hned, okamžitě a střelhbitě - skutečně práce počká, když vám zavolá kámoška nebo když děti či muž chce jít na procházku. Nesbírám zapomenuté prádlo, jednou někomu bude scházet, on se ozve... nebo neozve a sebere sám. Nežárlím - nemám na co, jsem vyrovnaná žena a vím, že když JEHO začne pálit dobré bydlo a bude chtít jít, že mi bude dobře i samotné. Nevyčítám, myslím si svoje nebo jsem mírně ironická a mluvím jakoby ke psovi, však moje poznámka dolétne k uchu dotyčného...

4/ Svoji práci mám ráda. Nepodnikám, na to nemám buňky. V době, kdy jsem se rozvedla a zůstala s dětmi sama, nikam do kanceláře mě nechtěli. Začala jsem pracovat v Porcelánce jako dělnice. Na jednu stranu jsem tu práci neměla ráda, byla to dřina. Ale když jsem se naučila stíhat normu, byla to pohoda a neměla jsem problém s přibíráním na váze, třebaže jsem snědla třeba 8 knedlíků na oběd. Nyní pracuji v kanceláři jako fakturantka. Baví mě pracovat s čísly, jednat se zákazníky, kouzlit tabulky a statistiku. Je to fajn a není to fyzická dřina. Tak mám jediný problém, jak udržet svoji zadnici v normě...

5/ Svůj domov miluji, vážím si toho, že jej mám, protože tomu tak taky nemuselo být. Dlouhé 4 roky jsem o něj bojovala u soudu s bývalým manželem, jehož nová partnerka byt měla ( měli by dva a já s dětmi nic). Takže si svůj " rodinný krb" se vším všudy hýčkám. Mám hodného a vstřícného otce, se kterým moc dobře vycházíme. Doufám pevně, že jednou tak budeme vycházet se svými dětmi.

6/ Mám dost kamarádek, skvělé kolegyně ( to je výhra v loterii ) a jednu opravdovou dlouholetou kamarádku, která je mi víc než sestrou. Ani jedna již teď nemáme mámu, tak si je tak trochu nahrazujeme. Seznámily jsme se, když mě bylo 9 a vstupovala jsem do Pionýra a jí bylo 6 a vstupovala do Jiskřiček. To je let ( 29 ) !! A jsem šťastná, protože takovou kamarádku každý nemá. Té můžu říct všechno, VŠECHNO . A ona mě samozřejmě také a mlčíme jako hrob. Jsme spiklenci a budeme doufám i jako staré babky ještě za dalších 30 let.

7/ Takže můžu říct, že jsem si odžila nějaké ty životní etapy, ve kterých jsem se poučila, abych mohla být taková, jaká jsem. A jsem sama se sebou spokojená a doufám, že okolí také.

(Pozn. redakce: Název příspěvku autorky se odvolává na článek v této rubrice "Sedm životů").