Šumavská obec Kájov je dnes známým turistickým cílem. Kájov byl pravděpodobně založený ve 13. století a patří k nejstarším a nejvýznamnějším poutním místům v jižních Čechách. V historii hrál důležitou roli jako duchovní centrum Šumavy.

foto / Petr Matura

Dominantou obce je barokní kostel sv. Mikuláše s přilehlým poutním areálem, jenž byl postaven na základech gotického kostela. Poutní tradice zde přetrvává již po staletí, a to i díky legendám, které Kájov obklopují.

Pověst vypráví o zázračném obraze Panny Marie Kájovské, který je v kostele uctíván. Poutníci dodnes věří, že tento obraz má léčivou moc a pomáhá při uzdravení. Díky tomu do Kájova po staletí míří lidé s nadějí na pomoc a požehnání.

foto / Petr Matura

Nedaleko kostela stávala kamenná kaple s pramenem. O této vodě se říkalo, že má zázračné léčivé účinky. Mnoho nemocných sem přicházelo hledat uzdravení. Mezi nimi byl i rychtář z nedalekého Záhorkova, jenž ochrnul na obě nohy a musel stále ležet. Jedné noci měl živý sen, ve kterém k němu promluvila socha Panny Marie Kájovské a vybídla ho, aby se umyl ve vodě ze zdejšího pramene. Rychtář, který měl k této zázračné soše velkou úctu, nechal čeledína přinést vodu a omyl se v ní. Následně upadl do hlubokého spánku - a když se probudil, zjistil, že je uzdraven a může znovu chodit.

Zaznamenána je také další zázračná událost. Při požáru kájovské fary a školy došlo také k vážnému poškození kostela. Rozhodlo se proto, že se postaví nový, na místě, kde dnes stojí kaple Božího těla. Práce rychle pokračovaly, ale každou noc se ozývaly zvláštní zvuky - a když dělníci ráno přišli, našli stavbu poničenou. Stavební kameny byly záhadně přemístěny a uspořádány na jiném místě. Po tři noci se to opakovalo, až nakonec rozhodli, že kostel postaví tam, kde se kameny každé ráno objevily připravené.

Když byla stavba kostela téměř dokončena, došlo k další neobvyklé události. Jeden pokrývač při práci na střeše spadl dolů. Přihlížející byli vyděšení, ale muž se bez jediného škrábance postavil, sebral rozházené nářadí a pokračoval v práci.

K tomuto místu se však vážou i strašidelné pověsti… Kdysi, když prý ještě nedaleko Kájova stával hrad, v dobách, než byl husity rozbořen, se za noci směrem ke vsi údajně objevoval tajemný kočár. V něm seděla žena v černém, v ruce svírala zlatý klíč - a koně, kteří táhli kočár, chrlili oheň. Jakmile však dojeli k vesnici, záhadně beze stopy zmizeli...

Pod ruinami hradu se měl nacházet vinný sklep, který se v určitou dobu otevíral, ale přístup do něj nebyl možný, protože vchod střeží obrovský černý pes, jenž vypadá velmi rozzlobeně. Jakmile se však vchod zavře, pes zmizí stejně rychle, jako se objevil.

Jednoho dne k troskám hradu přišla žena a náhle spatřila hromadu zlatých mincí. Celá šťastná si nasbírala plnou zástěru a zamířila domů. Oslněná svým nalezeným bohatstvím si ani nevšimla, že ji pronásleduje šedý mužíček, který křičí: „Neseš jen kuřince, jen kuřince!“ Nakonec si jeho křiku všimla, podívala se do zástěry a s hrůzou zjistila, že místo zlatých mincí nese skutečně jen kuřince. Rozhořčeně je vysypala a šla domů. Když však rozvázala zástěru, našla v ní jeden zlatý dukát, který se zachytil za stužku. Okamžitě se vrátila na místo, kde kuřince vysypala, ale všechny mince i kuřince byly pryč...

napsal Petr Matura     

Zdroje: Legendy a pověsti staré Šumavy, hrady.cz, mapy.cz