Jeden z nejděsivějších, ale přitom pravdivých a především dosud nevysvětlených strašidelných příběhů v historii se odehrál na ruském nákladním parníku Ivan Vasilij. Za okolností víc než podivných její tři kapitáni spáchali sebevraždu a sedm námořníků zemřelo. Jako by loď do svých spárů uchvátil jakýsi neznámý vetřelec, zlý a krutý…

Na loď nastoupilo „zlo“

Když se ruská vláda připravovala na válku s Japonskem, poslala parník na novou trasu, do Vladivostoku s válečným materiálem pro ruské válečné lodě. Ivan Vasilij proplul Severním mořem do Atlantického oceánu a dále pokračoval na jih podél západního pobřeží Afriky. V Kapském Městě doplnil zásoby uhlí a pokračoval na Zanzibar. Tam znovu doplnil palivo a pokračoval dál, do čínského přístavu Port Arthur.

Brzy po vyplutí se začaly dít podivné věci a námořníci cítili, že spolu s uhlím zřejmě nabrali i něco jiného.

Když loď opustila přístav a vyplula na moře, plavba zprvu probíhala normálně. Jakmile země zmizela za obzorem, námořníci pojednou cítili přítomnost kohosi na palubě, jako by se mezi ně vloudil nějaký cizí subjekt. Když byl blízko některého z nich, dotyčný měl pocit, že je někdo pozoruje, a pocítili přitom závan mrazivého vzduchu. Tak to pokračovalo několik dnů.

Přízrak a rvačky na palubě

Jednou v noci při výměně hlídek muži na palubě viděli přízrak. Mdle světélkoval jakoby v mlžném oparu a vzdáleně připomínal lidskou bytost, ale jeho rysy se nebylo možné rozeznat. Procházel se po palubě a nakonec zmizel za záchranným člunem.

V noci před tím, než loď vplula do přístavu Port Arthur, jeden z členů posádky děsivě vykřikl a způsobil tak mezi námořníky paniku. Ti se pak spolu začali rvát, aniž měli ponětí, co dělají. Bili se mezi sebou s vražednou zběsilostí až do okamžiku, kdy se jeden z námořníků, Alec Govinski, vrhl přes palubu a zahynul. Poté se ostatní muži vyčerpáním zhroutili na palubu a vše se vrátilo do normálu.

K další, téměř stejné události, pak došlo při plavbě z Port Arthuru do Vladivostoku. Námořníci se s hysterickým křikem znovu pustili do rvačky. Za pár minut se zhroutili na palubu stejně jako předtím. Pak zjistili, že další člen posádky se vrhl přes palubu vstříc smrti.

Sebevraždy kapitánů

Totéž se pak opakovalo, když parník plul z Vladivostoku do Hongkongu. Celkem zahynuli tři členové posádky, jeden během rvačky, druhý spáchal sebevraždu a třetí, topič, z nevyjasněné příčiny, snad doslova strachy. Když parník doplul do přístavu, přes palubu se vrhl i kapitán Sven Andrist a většina posádky z lodi jednoduše uprchla Na palubě zůstali jen druhý důstojník Krist Hansen a pětice námořníků ze Skandinávie. Hansen potom převzal loď jako kapitán a najal novou posádku na plavbu do Sydney. Těsně před přistáním kapitána ovládlo silné nutkání spáchat sebevraždu, vytáhl revolver a zastřelil se.

Trvalo čtyři měsíce, než se bocmanovi Harrymu Nelsonovi podařilo sehnat novou posádku a znovu vyplout, tentokrát do San Franciska. A znovu – týden po vyplutí se posádka stejně jako na předchozích plavbách pustila s hysterickými výkřiky do rvačky. Tentokrát to vypadalo, jako by se dva námořníci úplně zbláznili, takže museli být spoutáni a zavřeni v podpalubí. Druhý den ráno byli nalezeni mrtví. A hned následující den si kapitán Nelson dal hlaveň revolveru do úst a stiskl spoušť.

Pomohl až oheň

Po kapitánově sebevraždě se posádka rozhodla obrátit loď a vrátit se do Vladivostoku. I když tam šťastně dopluli, novou posádku se už sehnat nepodařilo „loď smrti“ několik let kotvila v přístavu úplně opuštěná.

Nakonec námořníci ve Vladivostoku usoudili, že „zlo“, které pronásleduje tuto nešťastnou loď, může zničit jen oheň. A tak parník v zimě roku 1907 zapálili. Hořící vrak potom odvlekli na širé moře, kde se druhý den potopil. Ti, kdo smutný konec tohoto nešťastného plavidla sledovali, přísahali, že v té chvíli slyšeli děsivý a srdceryvný křik vycházející z vraku.

Nikdo se nikdy nedozvěděl, jaké podstaty bylo „zlo“, zda kletba, přízrak nebo nějaká cizí entita, ani proč si vybralo právě tuhle loď. Ať to bylo cokoliv, zřejmě „to“ zmizelo pod hladinou spolu s nešťastným parníkem.

 

napsal Václav Pavlík

foto: pixabay.com