Blíží se konec kalendářního roku a s tím spojené oslavy, kdy se hodně jí a pije. Již staří Římané za dob císařů v tomto období hodovali. V prosinci se totiž slavili saturnálie. Tento svátek trval sedm dní a poslední den mizely rozdíly mezi pány a otroky. Páni v tento čas posluhovali svým otrokům. Lidé si také dávali dárky a pořádaly se skutečně opulentní hostiny.

Zajímavý je poněkud morbidní zvyk římských vojáků na dolním Dunaji, v Durstoru. Zde bylo zvykem vylosovat ze svého středu jednoho  muže, toho obléci do královského oděvu, aby se co nejvíce podobal Saturnovi. Třicet dní pak mohl vydávat rozkazy a každý rozmar se mu plnil. Když toto období skončilo, musel sám přinést oběť na oltář boha Saturna, a to v podobě svého života – prořízl si zde hrdlo.

Saturn byl původně božstvem setby, ale dnešní astrologie zdůrazňuje spíše omezující aspekty řeckého boha Krona. Kronos prý kdysi vykastroval svého otce Urana, který byl prvním vládcem nebes, a tím zbavil ,,prvotní nebe“ plodivé síly, kterou si sám osoboval. Proto se v astrologickém Saturnu spojují vlastnosti římského Saturna a řeckého Krona, což vede k tomu, že saturnskému principu se přisuzují protichůdné vlastnosti.

V této době se také nacházíme v nejtemnějším období roku a za těchto dlouhých nocí prý mají démoni a duchové nad živými největší moc. Dvanáct nocí mezi Vánocemi a Třemi králi je vůbec nejnebezpečnějších, protože podle staré víry se tehdy zastaví Slunce. Jsou to dny, kdy se vyslovovaly orákula a lilo se olovo. Lidé tak chtěli znát nejen počasí příštího roku, ale i své osudy.

Ohňostroje, petardy a rachejtle se používaly k zahánění duchů a démonů.

Na začátku vlády Kozoroha stojí Slunce zdánlivě nepohnutě. Po dvanáct nocí, kdy jako kdyby vůbec neplynul čas, je podle dávné víry řád světa v nebezpečí. Jakmile Slunce zvítězí a znovu se  objeví, musí se to pořádně oslavit. Od slunovratu dává Slunce životu, který s sebou vzalo do podsvětí, opět svobodu. Každý den vystoupí o trochu výš na obzor a dokazuje tak, že zvítězilo nad temnotami.

K Novému roku bylo kdysi zvykem darovat rostlinu, která v zimě vzdoruje nepřízni klimatu a je stále zelená. Římané a Řekové si proto dávali k zahájení nového roku břečťan, jemuž byla připisována mimořádná životní síla. Francouzský výraz ,,étrenne“ (novoroční dárek) pochází z latinského  ,,strenuus“ (silný). „Strane“ pak Římané říkali větvičce břečťanu, jež měla v tuto dobu mimořádný význam.

Na poslední den v roce připadá také svátek svatého Silvestra, a tak bychom na něj neměli zapomenout. Narodil se někdy kolem roku 292 v Římě. Jako mladý muž přijal křest a v době pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána se ukrýval v lesích na Monte Soracte. Podle legendy právě odtud pochází jeho jméno, které si vybral po svém zvolení biskupem. Jméno Silvestr totiž pochází z latinského slova silva, což znamená „les“ nebo obyvatele lesa. Podle legendy prý vyléčil císaře Konstantina Velikého z lepry a posléze ho pokřtil. Jako odměnu pak získal pozemek, na kterém se dnes rozkládá Vatikán. Za jeho působení se starý pohanský Řím přeměnil na křesťanský. Podle některých tradic také zavedl slavení neděle jako „dne Páně“.

31. ledna 314 se stal papežem a jeho pontifikát trval až do jeho smrti 31. prosince 335. Silvestr I. je symbolem konce pronásledování křesťanů a začátkem zlatého věku církve. Proto byl jeho svátek také symbolicky umístěn na konec roku, kdy končí staré a začíná nová naděje. Silvestr je také patronem domácího zvířectva a dobré úrody.

 

napsal Petr Matura

foto: Wikipedia, vikinghotelblackpool.co.uk