Tak se zase přiblížil ten nevlídný podzimní čas, kdy se den co den stmívá stále dřív. Keltové, jejichž krev dosud koluje v žilách mnohých z nás, věřili, že právě teď je opona mezi světem živých a mrtvých nejtenčí. Tak tenká, že oba světy se mohou i prolnout.

Snad právě proto nyní, „na dušičky“ míří na hřbitovy i kroky těch, kteří se tam odhodlají vypravit třebas jen jednou do roka. Dušičkové hřbitovy, zvláště ty venkovské, mívají zvláštní atmosféru, všechno je pečlivě uklizeno, hroby bohatě ozdobené, všude spousta světýlek. Návštěvníci hledí s pohnutím na tu krásu téměř vánoční a vzpomínají na své blízké, kteří již odešli. Neuvědomují si, že zapálením svíčičky vlastně přinesli mrtvému oběť. A že tak navázali na opravdu dlouhý řetěz obřadů, kterými se měl důsledně oddělit svět tento a onen a mrtvým zabránit v návratu mezi živé.

Hřbitovní trampoty

Ne vždy se to však podaří, jak dokládají příběhy, které se opravdu staly. Ne před mnoha a mnoha lety v nějaké daleké zemi, ale docela nedávno a u nás. Takový příběh v roce 1996 prožila na jednom nejmenovaném českém hřbitově i rodina, jíž budeme říkat Benešova. Jako každý podzim se Benešovi před Dušičkami vypravili upravit hrob svých blízkých. Měli štěstí, byl krásný podzimní den, přesto se nad hřbitovem, lépe řečeno v jednom jeho rohu, vznášel jakýsi podivný mlžný opar. Pan Beneš se tím nenechal zneklidnit, spolu s ostatními došel až k hrobu, syna s dcerou poslal k pumpě pro vodu jako obvykle. Babička si mezitím povšimla podivného úkazu na vedlejším hrobě. Z bílé mramorové sošky andělíčka odkapávala voda – přestože jinak bylo všude sucho. Andělíček vypadal jako namočený do vody, byl celý mokrý. Že by se na něm – a jenom na něm – srážela vzdušná vlhkost? Rosa? Mlha?

Benešovi se tím v té chvíli dále nezabývali, přestože babička, nejpověrčivější z nich, již lehce pobledla. Paní Benešová potom chtěla na hrobě vyměnit starý věneček na čerstvý. Věnečky na hrob již přes dvacet let vyráběla sama, z poctivého materiálu, pevně ovázané drátem a nikdy s nimi neměla žádné potíže. Když však vzala do ruky starý věneček tentokrát, vazba se jí v roce doslova rozpadla, jako by drát někdo na několika místech přestřihl. Jinak by to nebylo možné. Představa jakéhosi vandala, který chodí po hřbitově, nastřihává na hrobech věnečky a potom se zlomyslně raduje, když se postiženým samovolně rozpadají v ruce, je snad ještě neuvěřitelnější než zásah nějaké nadpřirozené síly.

Tím však ještě trampoty Benešových na hřbitově neskončily. Ani tak rutinní operace jako zapálení běžné hrobové lampičky se dlouho nedařilo, plamínek stále zhasínal vítr, i když lampička byla proti němu chráněna. A když se konečně rozhořela, vítr, jako z trucu, alespoň v té chvíli na vedlejším hrobě překotil vázičku.

Na zpáteční cestě v autě rodina o tom, co právě na hřbitově zažila, živě diskutovala. Racionální pan Beneš byl samozřejmě proti teorii o zásahu jakýchkoliv nadpřirozených sil, které přece neexistují, natož aby takto komplikovaly jim běžnou péči o hrob. Souběh oněch události označil za pouhou náhodu. Do diskuse se zapojil tak zaníceně, že přehlédl zákaz vjezdu. Náhodou rovnou policistovi před nosem. A tak cesta na hřbitov skončila pokutou, tehdy ještě bez odebrání bodů. Kterápak uražená dušička asi policistovi pošeptala, u kterého zákazu vjezdu si má dávat pozor na jisté auto? Anebo jen další náhoda?

Přízračná náhrobní deska

Jiný, avšak stejně tajemný úkaz, zažila na jednom venkovském hřbitůvku v roce 1987 také jistá paní Libuše. I ona se s manželem a dcerou vypravila upravit hrob, ke hřbitovu necítila nikdy žádnou averzi, naopak, „měla ho moc ráda“. Hřbitov není rozlehlý, paní Libuše ho navštěvovala poměrně často a zdálo se, že ji tam nemůže nic překvapit. A přece. Onoho roku si ona stejně jako manžel s dcerou povšimli, že u zdi leží kamenná, snad náhrobní deska, kterou tam nikdy dříve neviděli. Na desce byla i nějaká písmena, ale přečíst je nedokázali. Paní Libuše si domyslela, že to je zřejmě jakýsi nedávný „objev“ odhalený vykácením hustého křoví při rozsáhlejších úpravách těchto míst. Příští rok se na desku chtěli podívat znovu, ale už ji na svém místě nenalezli. A když se po desce poptávali místních, nikdo si na ni nerozpomněl – protože ji nikdo kromě paní Libuše neviděl.

Vysvětlení? Paní Libuše pátrala dál a zjistila, že na místě, kde se záhadná deska zjevila, snad bylo kdysi nějaké bojiště. Dali tak mrtví najevo, že by si také přáli nějakou tu náhrobní či památeční desku a vybrali si za tím účelem ty návštěvníky hřbitova, kteří na něj přicházeli rádi a s chutí?

Paní Libuše má ostatně na podivné hřbitovní zážitky větší štěstí než asi většina z nás. O návštěvě jiného hřbitova, tentokrát nedaleko Plzně, vypráví: „V té chvíli padla mlha a my jsme spatřili podivný oranžový plamínek, takovou bludičku. Skákalo to jako Eliášův oheň z hrobu na hrob, jako putující svíčka. A děsně to páchlo, to si dobře pamatuji. Přítomná stará paní ze vsi začala křičet a utíkala za mým manželem. Všechno zmizelo, jen mlha zůstala i při našem odjezdu. Nakonec se drobně rozpršelo.“

Péči o hrob mrtvá odmítá

S těmito dvěma příběhy se na stránkách týdeníku s příhodným názvem Spirit svěřili dva z jeho čtenářů. Nevypráví se o nich lehce a snadno by se mohli vystavit posměchu, proto ta neurčitost ve jménech a místech. Z vyprávění, tentokrát osobního, znám i příběh svázaný s plzeňským městským hřbitovem. Mezi mnoha a mnoha mrtvými na něm odpočívá i urna s popelem ženy, která se za živa nepohodla se svým synem. Ještě lépe řečeno, nebyla to jen jedna neshoda, spíše stav trvalé rozhádanosti, zvláště poté, když se syn oženil. I když se tedy ti dva téměř nestýkali, po smrti matky syn zařídil pohřeb a snažil se o matčino hrobové místo řádně pečovat. Mrtvá matka však jako by tuto péči odmítala. Jednou synovi cestou na hřbitov „přestalo jet“ auto, aby po chvíli zase normálně naskočilo. Jindy ho cestou ze hřbitova přepadla, a to koncem jara, jakási lokální sněhová vánice s obrovskými sněhovými vločkami. Zasněžily celé auto a o pár kilometrů dál, při zastávce před sluncem zalitým motorestem, vzbudily zaslouženou pozornost. Příště se synovi na hřbitov pochopitelně moc nechtělo, ale povinnost je povinnost. Tentokrát se cestou zase opakovala záhadná porucha, třebaže na jiném autě. Chvíli poté, co v autorádiu dozněla matčina oblíbená píseň. Dotyčný tak dospěl k názoru, že matka se s ním „hádá“ i po smrti, jeho návštěvy u hrobu si nepřeje a příště by mu je mohla znepříjemnit ještě víc. Divíte se, že onen vysokoškolsky vzdělaný a racionálně uvažující muž svoji péči o matčin hrob nadále omezil jen na placení složenek hřbitovní správě?

Nevyřízené účty, pocit křivdy, letitá nenávist anebo naopak láska či snaha něco napravit, to jsou motivy, které se v podobných příbězích opakují nejčastěji. Možná i vy nebo někdo z rodiny prožil takový příběh, se kterým se raději nechcete nikomu svěřit. Nemusíte. Stačí, když víte, že nejste sami, koho navštívili mrtví.

Jitka Lenková

Ilustrační foto autorka