Zřícenina Sitno, ležící na nejvyšším kopci Štiavnických vrchů - Sitnu, vysokém1009 metrů nad mořem, je pozůstatkem hradu našich slovenských sousedů, který zde byl založen již v průběhu 13. století, kdy zde vzniklo rozsáhlé opevněné hradiště, které se kolem vrcholu Sitna obtáčelo až ke strmým skalám. V nejzranitelnější části byl vybudován hrad, jež měl sloužit jako poslední útočiště obránců a měl rovněž za úkol střežit nejdůležitější přístupové cesty.

V 16. století byl hrad kompletně přestavěn. V roce 1548 ho však dobylo královské vojsko a vzalo jej tak loupeživému rytíři Melicharu Balassovi. Od roku 1629 pak hrad patřil rodině Koharyů, později Coburgům a chránil přístupové cesty k báňským městům. V roce 1703 byl obsazen rákocziovskými vojsky. Při jejich ústupu byl však zcela zničen a dnes již tak zde můžeme obdivovat pouze hradní zříceninu.

Až do dnešních dnů tyto ruiny již na první pohled vyzařují tajemnou, magickou atmosféru. Hrad Sitno totiž bývá právem považován za jedno z nejzáhadnějších míst Slovenska. Váže se k němu hned několik pověstí a legend. Například nedobytnost hradu měla prý údajně zaručit dívka zazděná do hradní věže. Rouhající se muzikanti, kteří se tudy zase vraceli z masopustní muziky, pak měli hrát na čertovské svatbě. V pekle jim jejich bývalý pán, který tu pykal za pozemské křivdy na svých poddaných, poradil, aby za své muzicírování požadovali pouze uhlí a smetí u brány v koutě, jež se jim prý později promění v ryzí zlato, což se později údajně rovněž i stalo… Z novodobějších legend potom připomeňme alespoň tu, podle níž se zde má nacházet část zlatého pokladu, ztraceného během existence válečného Slovenska (1939 – 1945).

Nejzajímavější a nejznámější pověst je však o tajemném vojsku, které čeká v nitru Sitna, až bude Slovensku potřeba jeho pomoci. Podobnost s naším Blaníkem a zde spícím vojskem knížete svatého Václava, patrona českých zemí, je nepřehlédnutelná, pouze s tím rozdílem, že rytíři na Sitnu byli prý k této službě povoláni kletbou mocného čaroděje. Vojsko mělo údajně patřit synům šlechtice Strojmíra, jenž dle pověstí na Sitně vládl už v dobách legendárního knížete Pribiny v 9. století. Když Strojmír umíral, požádal své syny, aby spolu žili v míru a spravedlivě vládli. Ti ale nesplnili otcovo poslední přání a začali mezi sebou válčit o dědictví. Ve chvíli, kdy proti sobě stála jejich vojska, zasáhl pohanský velekněz, přítel jejich zesnulého královského otce. Vyřkl mocnou kletbu: „Nechť vás skála všechny pohltí a otevře se až ve chvíli, kdy bude potřeba vaší společné síly.“ V tu chvíli se rozpoutala mohutná bouře, do hradu udeřil blesk a skála se otevřela. Obě vojska zmizela uvnitř obrovské jeskyně. Podle pověsti se však každých sedm let probouzí jeden z rytířů, aby zjistil, zda již nenastal čas pomoci své zemi.

Podle legend se na Sitně nachází i brána do pekla, podobně jako údajně rovněž i na našem hradu Houska. Čas od času se prý otevře a mají z ní vycházet pekelné bytosti ohrožující lidi v okolí. Několik nešťastníků tak prý bylo odneseno do pekelné díry pod hradem. Ostatně, samotné pojmenování hradu Sitno je podle některých lingvistů a historiků archaický název pro díru do pekla. V části hradu se také nacházelo pohřebiště, takže o údajné paranormální jevy zde asi nikdy, ani v minulosti, nebyla nouze.

Ať již těmto pověstem a legendám věříme - či nikoliv, získá si nás Sitno svojí tajemnou atmosférou, která je pro citlivější jedince přímo hmatatelná. Každopádně za zamyšlení stojí také i skutečnost, jak věrně jsou si pověsti nejen v Čechách a na Slovensku, ale i po celé Evropě podobné...

 

napsala Petr matura

foto: archiv autora, Wikipedie