Přenesme se nyní na chvíli ke dvoru Karla IV. (1316 – 1378). Hostina je v plném proudu, víno navodilo veselejší náladu. Dobře se baví i sám císař, jindy spíše vážný. Pohlédne na něj jeho čtvrtá (a nakonec poslední) manželka Eliška (Alžběta) Pomořanská (1346/1347 – 1393). Císař se pousměje a přikývne.

Eliška právě získala povolení ukázat společnosti svoji neobvyklou sílu. Bere do ruky cínový talíř a stočí jej do kornoutu se stejnou lehkostí, jako by to byl jen list papíru. Společnost u stolu jen tiše a obdivně vydechne. I když někteří z nich již císařovnu při takovém představení již viděli, nemohou se vynadívat. Cínový kornout, dříve talíř, si podávají z ruky do ruky a zvláště muži ho se zájmem zkoumají. Ne, to nedokáže ani nejsilnější z nich. Císařovna se maličko ukloní, její manžel je zjevně úspěchem představení potěšen. Své císařské důstojenství však nenaruší.

Historické zmínky se o této dovednosti Eliška Pomořanské nedochovaly, musíme se proto obrátit k pověsti. Podle ní Eliška ještě uměla ohýbat železné podkovy. Lámání mečů se jí pravděpodobně připisuje až podle oblíbeného filmu Noc na Karlštejně. Jak si to však vysvětlit?

Obvyklé vysvětlení by spočívalo v tom, že cín je poměrně měkký kov a tudíž měnit tvar cínových výrobků není zas až tak fyzicky náročné. Zlomit meč nižší kvality, tudíž nepříliš pružný, prý také není problém. Podobně koňské podkovy bývaly ve 14. století vyráběny z měkkého, kujného železa a ne z kvalitnější suroviny, dokonce i ocele, jako dnes. Mohu vás ujistit, že současnou podkovu jen tak v ruce neohnu nejen já, což nepřekvapí, ale ani muži v plné síle (zkoušeli jsme to). Možná by se tohoto nelehkého úkolu ujal některý se současných siláků?

Na pověsti je však podivuhodné především to, že tato Eliščina schopnost není vztahována k ní jako k ženě (na ženu výjimečně silná), ale že ji nepřekonali ani muži. A to už divné je.

Jedná se tedy opravdu jenom o pověst? Anebo do hry vstupuje nějaký jiný fenomén?

Já bych jedno vysvětlení měla. Eliška byla nadána schopností „ohýbání lžic“, kdy kov v jejích rukou, stejně jako u osob nadaných stejnou dovedností dnes, na chvilku změkne a dá se s ním pracovat stejně lehce jako se změklým voskem. Pokud tomu tak bylo, nejspíše s touto podivnou vlastností nikomu nesvěřila. Nevyhnula by se asi zkoumání, zda pochází od Boha nebo od ďábla -  a pokud od ďábla, co pak? K době honů na čarodějnice máme ještě daleko, ale o případném odvrhnutí od císařského dvora se rozhodně nedá mluvit jako životním úspěchu. U jejích potomků, budoucího císaře Zikmunda a Jana Zhořeleckého, se tato vlastnost již neprojevila.

V novodobých dějinách se tento fenomén opět projevuje až v 80. letech minulého století, kdy ji zpropagoval izraelský psychotronik Uri Geller (1946). Dodnes se tento jev nedařilo racionálně vysvětlit a vědci pokládají ty, kteří jim vládnou, ze všeho nejvíc za podvodníky.

Trochu jasno by do problému možná dokázal vnést  pokus téměř vědecký. Bylo by k němu třeba získat cínový talíř a podkovu přesně takovou, co do síly cínového plechu a kvality materiálu podkovy, přesně takové, jaké bývaly ve 13. století. (Ničit původní předměty z té doby  je přece jen škoda.) No a potom, třeba formou soutěže, najít dnes člověka, který by dokázal totéž, co císařovna Eliška. Pokud se mu to nepodaří pouhou hrubou silou, budeme se muset smířit s tím, že fenomén „ohýbání lžiček“ má své počátky opravdu v Čechách a ve středověku,

Napsala Jitka Lenková

Foto: archiv autorky