Zdá se vám někdy chování některých našich současných vrcholných politiků jako ne zcela normální? Vedle výstřelků některých našich panovníků v minulosti, knížat a králů, to jsou zářné příklady kypícího duševního zdraví. Protože čas od času dosedli na český trůn vládci, jejichž chování bylo přímo šílené´, a to v psychiatrickém slova smyslu. Přestože si to jejich okolí zřejmě uvědomovalo, jen málokdy se sešel dostatek odvahy sil k tomu, aby byl šílenec z trůnu odstraněn. Ostatně, kdo jiný by měl mít právo na nějakou tu výstřednost, než kníže nebo král?

Pestrá paleta diagnóz a fobií

Na osobnosti českého krále Václava II. (1271-1305) by dnes mohlo pracovat hned několik psychiatrů a měli by to jako celoživotní úkol. Možná by dokonce uvažovali i o hospitalizaci. Z odborného hlediska lze konstatovat, že to je vlastně škoda, že se dnešní lékaři nemohli s králem potkat osobně, že mu nemohli pomoci. Na druhou stranu neléčená duševní choroba krále, možná i směs několika duševních poruch, by dnes určitě neměla možnost se rozvinout do té podoby jako tenkrát.

Při vyhodnocení dobových pramenů se asi jako hlavní duševní onemocnění Václava II. jeví bipolární afektivní porucha, dříve zvaná maniodepresivní psychóza. U pacienta se střídají období trudnomyslnosti, sklíčenosti a depresí s manickými záchvaty činorodé aktivity. Přesně tomu tak bylo i u Václava II. Sám dokonce své duševní stavy, které nechápal, popsal. Zbraslavská kronika zaznamenává jeho niternou zpověď plnou pochybnosti o sobě, o úloze na světě, která mu byla přisouzena, neschopnost komunikovat s urozenými poddanými očekávanou formou a zabývat se například jejich žádostmi o rozhodnutí té či oné věci.

Pálil se svíčkami

Král nachází úlevu v sebetrýznění, „za trest“ za svoji neschopnost si sám pálí lýtka svíčkou, celkem na pěti místech, a způsobí si tak poměrně závažné poranění. Sebetrýznění odívá do náboženského pláštíku, utrpení těla na tomto světě má ochránit duši od utrpení po smrti. Po dva roky třeba král z téhož důvodu nosil hrubou žíněnou košili, ukládal si a dodržoval různé posty a neomrzelo ho poslouchat doslova jednu mši za druhou, někdy až dvacet denně. V tomto kontextu se nejedná o praktiku tehdy nikterak neobvyklou. Podobná omezení si pro spásu duše ukládali příslušníci četných řeholních řádů, sebebičování patřilo mezi základní praktiky fanatické sekty flagelantů. A snad králi fyzická bolest přinesla úlevu od bolesti duševní a od úzkosti stejně jako dnes těm, kteří nemohou odolat sebepoškozování. Podobně uklidňující efekt mohlo mít i opakovaní stále stejných rituálů, tedy mší a modliteb.

Počet potomků – číslo neznámé

Naopak manická fáze choroby se u knížete projevovala především značnou touhou po sexu, a to přesto, že ho současníci charakterizují spíše jako slabší až neduživé postavy. Do vírů vášní se vrhl prakticky hned během dospívání. První syn Přemysl se mu narodil v šestnácti letech, do pětadvaceti let král zplodil 10 nebo 11 manželských dětí a nepočítaně levobočků, které však podporoval. Nejznámější z nich, Jan Volek, se tak například stal vyšehradským kanovníkem a olomouckým biskupem. Dnes se v takových případech hovoří o diagnóze závislosti na sexu, který mohl králi rovněž přinášet alespoň chvilkovou úlevu od duševních trýzní.

Paranoia a fobie

Na jedné straně úzkostí mučený král, na druhé straně jeho touha užít si života, jako by každý den mohl být tím posledním. Václav II. věděl, jak vratkým se jeho postavení ze dne na den může stát. Zakusil to po smrti svého otce Přemysla Otakara II. na Moravském poli, kdy ho ještě jako nedospělého následníka trůnu věznil na Bezdězu a posléze zavlekl do Braniborska jeho bratranec a poručník Ota Braniborský. A jak asi vnímal jako chlapec chování své matky Kunhuty, která ho zanechala na Bezdězu a sama utekla do náruče svého milence Záviše z Falkenštejna? Nejspíš jako zradu a pošpinění památky svého otce. Závišovi potom nic nepomohlo jeho laskavé chování vůči Václavovi, románek s krásnou královnou ho stál hlavu. A rozsudek smrti vynesl právě Václav II. Pomsta, státnická nutnost, nebo obojí?

Kromě české koruny získává Václav časem také korunu uherskou a polskou, jeho země vzkvétá díky těžbě nerostného bohatství, především stříbra, a sahá od Baltu po Dunaj. Prsperitu zaručuje neobyčejně kvalitní královská měna, stříbrný pražský groš. Sám král přitom trpí strachem z toho, že ho někdo otráví. Paranoia nebo reálná obava? Jed tehdy dokázal vyřešit nejeden mocenský zádrhel. Král nebezpečí čelil radikálně a kolikrát se nechal pověsit za nohy, aby se mu lépe zvracelo jídlo, o němž si myslel, že je otrávené. Vedle toho obvyklejší a i méně obvyklé fobie, konkrétně strach ze zvuku zvonů a snad i ze zvonů samotných, z bouřek, ze zabití bleskem (blesk jako Boží posel?) a z koček (snad ztělesnění ďábla?) představují už jen podružnosti.

Konec životní pouti teprve pětatřicetiletého krále předznamenaly vleklé politické spory a soupeření s ostatními evropskými dynastiemi, které toužily omezit přemyslovské državy, vyčerpání z těchto půtek, zřejmě také předchozí hektický životní styl a nakonec tuberkulóza. Postupné odcházení vyčerpaného organismu ovšem nevylučuje ani otravu, jíž se král tolik obával.

K Bohu se přiklonil i ve svém posledním přání. Chtěl být pohřben v šatě cisterciáckého konvrše, tj. mnicha, který nebyl zároveň knězem, což se mu však nesplnilo. Jeho současníci považovali za správnější ponechat mu šat náležející jednomu z nejmocnější mužů jeho doby, tedy šat královský.

Jitka Lenková