Dokážete si představit, jak se nad nějakým starověkým městem roztahuje zlověstný atomový hřib? Až do shození atomové bomby na Hirošimu bylo něco takového naprosto nemyslitelné. Popisy starodávných děsivých zbraní byly považovány jen a jen za legendy. Nejspíše neprávem.

Podívejme se nejprve do starověké Indie. Příhodné podnebí, klidné toky velkých řek, pracovití a šikovní lidé. Není náhodou, že právě zdejší sídliště můžeme považovat za jedny z prvních velkoměst na světě. Roštový půdorys Harappy nebo Mohendžodara je stejný jako třeba v New Yorku nebo Chicagu. Konec indických velkoměst byl otřesný. Zahubila je neznámá katastrofa doprovázená mohutným otřesem s epicentrem asi 140 km jižně od Mohendžodara. Neznámá síla přitom obrátila tok řeky Indu a okolní osady a města utopila v bahně. Jejich hliněné zdi se ale uchovaly dodnes. Byly totiž vypáleny žárem o teplotě 1400-1600 stupňů Celsia. Kde se takový žár vůbec vzal?

Odpověď nacházíme v nejstarších indických eposech o bojích mezi bohy i lidmi, jejichž tradice sahá až do 5. tis. př. n. l. Válečný arzenál bojujících stran byl úctyhodný. Najdeme zde barvitý popis zbraně zvané Brahmaširas a jejích účinků. Byla to "ohnivá střela", "jed získaný z hlubin oceánu", "plamen tající se v stéble trávy", "čarovný šíp", "střela mocná, strašlivá a smrtonosná" a zároveň i "prudký jed". Jako by se autorovi ani nedostávalo slov k vylíčení té hrůzy. Není divu, když Brahmaširas zasažené věci, lidi i zvířata rozkládala na pět původních prvků a neušetřila ani nenarozené děti v tělech matek. Jedinou obranou proti Brahmaširas byla jiná hrozná zbraň, která ovšem měla tu nevýhodu, že na místě jejího použití potom dvanáct let nepršelo.

Když se do boje vložila zbraň zvaná Poupata, tak "země se chvěla a třásly se i se stromy, vylévaly se řeky, rozbouřily se moře, pukaly hory a skály, duly divé větry, pohasly ohně a zchladly a ztmavly paprsky Slunce. Bohově kladli svému oblíbenému rekovi lidského původu Ardžunovi na srdce, aby ji použil jen v krajní nouzi, protože jejím zneužitím by byli "ohroženi všichni".

Také účinky dalších starověkých zbraní byly podle indických eposů katastrofální. Jedna z nich plivala oheň a obrátila celou armádu v prach a popel, druhá zbraň, gigantický posel smrti, nejenom zabíjela, ale navíc mrtvoly znetvořila tak, že nebyly k poznání - těla byla zuhelnatělá, vlasy a nehty vypadaly. Po zásahu této zbraně se rozpadly i postroje zvířat, ptáci zběleli a k dokonání všeho se během jediné hodiny zkazily všechny potraviny. Velmi podobně fungovala i třetí zbraň, neviditelný oheň zářící silněji než tisíc sluncí. Po jejím úderu se nejprve zvedl vítr. Potom začalo všechno hořet, vojáci, sloni, koně, i bojové vozy, aniž by však bylo vidět oheň, který je zapálil. Bez viditelné příčiny popraskaly i hliněné nádoby. Ti, kteří to přežili, se vrhali do řek, aby se ochránili a aby omyli všechno, čeho se museli dotknout.

Pořád to ještě nezní dost přesvědčivě? Tak si ještě připomeňme staroindický popis střely, která v sobě skrývala "všechnu sílu vesmíru". Když dopadla, "do běla rozpálený sloup kouře a plamenů, jasnější než deset tisíc sluncí se vznesl ve vší nádheře" a "plápolal v nebi". Tady už není o čem pochybovat.

Dávná Indie však nebyla jedinou starověkou zemí postiženou zbraněmi hromadného ničení. Tibetská kronika Dzyan popisuje, jak na zemi před mnoha tisíc lety přistáli tvorové v kovové lodi. Vlastnili hroznou zbraň"velké zářící kopí", které se " na paprsku světla" sneslo z oné kovové lodi na Zem. Následky byly katastrofální. "Zářící kopí" vybuchlo v podobě velké plamenné koule, která vyletěla k nebi až téměř ke hvězdám. Všichni lidé ve městě byli strašně popáleni a ten,  kdo se podíval do koule, oslepl navždy. Místo dopadu bylo dlouho otrávené, kdo do zasaženého města přišel pěšky, onemocněl a zemřel. Cizí tvorové potom odletěli a už se na otrávenou Zemi nikdy nevrátili.

Keltské legendy vyprávějí o podivném Balorově oku čili Umění hromu. Balor byla děsivá nestvůra s hroznými schopnostmi. Stačilo prý jen nadzdvihnout víčko jejího oka a už vše kolem hořelo plamenem schopným "pohltit tři světy". Ani keltský bard nevěděl, jak by vše posluchačům co nejlépe vylíčil. Plamen Balorova oka tedy přirovnal k ohni, který "požírá vesmír v okamžiku jeho konce", aby tak názorně naznačil kosmické rozměry neznámé síly.

Děsivé zbraně jsou popsány také v biblických spisech. V nekanonické Abrahámově apokalypse se píše o "ohni z nebes", který se "snesl se za hřmotu z nebe na zem a spálil vše v okruhu 40 loket". Hospodin tak v Babyloně zabil Abrahámova otce Téracha za to, že Térach vyřezával sošky bůžků a neuctíval Hospodina. Známější je obdobný trestný úder proti Sodomě a Gomoře. Hospodin začal na nešťastná města a jejich obyvatele z nebe chrlit "síru a oheň" Následky tohoto ohnivého deště byly totální - všechny stavby byly zbořeny a obyvatelé měst zabiti. Zkáze neušly ani rostliny na poli. Zasažená země byla otrávena a dlouho v ní nic nemohlo ani vzklíčit.

Thajská legenda zase vypráví o nebeské hadu Thien-she. Kudy táhl, za, způsobil "zatmění nebes" a lidé pod ním nemohli téměř nadechnout. Z podivného hada se neustále sypal dusivý bílý prach. Koho zasáhl, ten dostal vyrážku "stravující lidské síly". Zemřelo na něj mnoho lidí i menších zvířat, zahynuly také rostliny. Takové líčení bychom mohli docela dobře považovat za pouhou báchorku, kdybychom nevěděli nic o radioaktivním spadu.

Zanechaly po sobě tyto dávné Hirošimy nějaké hmatatelné stopy? Ano. Spečené zdi Mohendžodara a Harappy nejsou jediné. Stejně varující jsou roztavené pozůstatky chetitského hlavního města Chattutaše, irských pevností Dundalik a Ecos, skotského opevnění na vrchu Tap O´Noth i chrámové věže v Borsippe nedaleko Babylónu. O obrovském žáru svědčí písek v Gobi, Libyi, Sacsayhuamanu i v Kalifronii přetavený na sklo. Zvýšenou radioaktivitu vykazují rovněž některé lidské ostatky. Kostry mrtvých z Mohendžodara jsou údajně 50x radioaktivnější než odpovídá přirozenému radioaktivnímu pozadí. Navíc nejeví žádné známky zranění, mohli tedy opravdu zemřít právě na následky ozáření. Radioaktivní jsou i některé egyptské mumie uložené v Káhirském muzeu. A zvýšená radioaktivita byla zjištěna i v okolí Mrtvého moře.

Zdánlivě absurdní hypotéza o existenci nukleárních a případně ještě jiných zbraní hromadného ničení ve starověku je tedy podložena pěkně pádnými důkazy. Když atomový oheň ve starověku zničili kvetoucí údolí Indu, prosperující města v Izraeli a bůhví co ještě, lidstvo to přežilo. Snad proto, že hrozné zbraně patřily bohům a lidem se vůbec nedostaly do rukou. Dnes jsme již téměř půl století na úrovni těchto starověkých bohů a vlastníme stejně mocné zbraně, jako měli oni. Budeme moudřejší než oni?

Jitka Lenková

foto archiv autorky

Popisky

Kostry – Kostry nalezené v Mohendžodaru

Indičtí bohové – Zbraně indických bohů jsou v eposech popsány podrobně, představovat si je můžeme různě

Dordže – Rituální předmět zvaný dordže by docela dobře zpodobňovat nějakou starověkou zbraň.  Z jeho hlavic by mohl vycházet třeba nějaký ničivý paprsek (nebo cokoliv jiného). Kromě toho dordže v překladu znamená hromoklín anebo nezničitelný.