Bojíte se čarodějnic? Nebojíte? No, kdopak by se jich také dneska bál. Připomeneme si je ještě tak 30. dubna, na tzv. pálení čarodějnic, a vídáme je leda tak v pohádkách, obvykle jako komické a pomatené figurky. Přesto u nás bývaly údajné čarodějnice nelidsky mučeny a nakonec zpravidla zaživa upáleny. Každý rozumně uvažující dnešní člověk proškolený televizními reklamami a supermarkety si musí nutně položit otázku, jaký byl důvod něčeho tak zrůdného?

Odpověď na to není snadná. Čarodějnictví a čarodějnické procesy v Evropě jsou z historického hlediska ještě nepříliš probádaným tématem. Svalovat veškerou vinu na zlořádnou inkvizici a katolickou církev je nedostačující, protože stejně brutálně, ne-li ještě hůře, si počínali i protestanti. Ti se na celkovém počtu čarodějnických procesů podíleli 25 – 30 %. A v Africe a Indii, tedy v zemích s naprosto odlišným kulturním zázemím, jsou čarodějnice upalovány a různě masakrovány dodnes i bez laskavé účasti svatého oficia. Není možné vše odůvodňovat ani „temným středověkem“. Ty nejkrutější hony na čarodějnice se totiž odehrály až v novověku, který „oficiálně“ začíná objevením Ameriky roku 1492.

Stále pozoruhodné Kladivo na čarodějnice

Přispět k osvětlení této problematiky může do značné míry „inkvizitorská bible“, známé Kladivo na čarodějnice. Je jenom těžko uvěřitelné, že toto neustále citované základní dílo o čarodějnictví bylo v češtině poprvé vydáno až roku 2000. A to originál vyšel již v roce 1487 ve Štrasburku. Nahlédnutí do obšírného teologicko – právnického spisu dvou dominikánských mnichů a inkvizitorů Iacoba Sprengera a Henrica Institorise, jak zní latinská podoba jejich jmen, může objasnit mnohé.

Pro autory jako řádné katolíky byla celá věc velmi jednoduchá. Čarodějnice je třeba fyzicky likvidovat z toho důvodu, že to přikazuje již Bible, konkrétně slovy „Nenecháš čarodějnici naživu“ (2. Mojžíšova, kap. 22,18). Teoretické odůvodnění potom spočívalo ve velmi jednoduchém scholastickém výkladu. Čarodějnice se spolčuje s tím nejhorším nepřítelem lidského rodu, ďáblem, a škodí lidem. Ďábel se s čarodějnicí spojuje z toho důvodu, že jako nehmotný duch může v našem hmotném světě působit jen velmi omezeně a potřebuje nějakého prostředníka – čarodějnici. Ta na oplátku získává různé výhody a čarodějnou moc. Ďábel i čarodějnice ovšem nakonec usilují o jedno – naprosto zničit nejdokonalejší Boží dílo, člověka, a to doslova na těle i na duchu.

O tom, že díky ďáblovi mají čarodějnice naprosto mimořádnou moc, v době napsání Kladiva na čarodějnice nikdo nepochyboval. Inkvizitoři v něm také uvádějí podrobný výčet škodlivých činů čarodějnic i s praktickými příklady.

Přivolávají krupobití

Typickou dovedností čarodějnic bylo přivolání deště a krupobití a jejich „zaměření“ na určité místo, třeba na pole člověka, s nímž se nějak nepohodly, nebo přímo na své spoluobčany. Podívejte, co se stalo v kostnické diecézi ve městě Waldshut na Rýně:

„Žila tam byla jistá čarodějnice, kterou tamější obyvatelé tak opovrhovali, že ji nepozvali na svatební oslavu, i když tam bylo téměř celé město. To ji rozzlobilo, a protože se chtěla pomstít, vyvolala ďábla, řekla mu příčinu svého roztrpčení a požádala ho, aby udělal krupobití a vyhnal tak všechny svatební hosty od tance. Ďábel souhlasil, vyzvedl ji nahoru a odnesl ji vzduchem, což viděli nějací pastýři, na kopec za městem. A protože a jak se následně přiznala, neměla žádnou vodu, aby ji dala do jamky (neboť tento způsob, jak ukážeme, používají čarodějnice k rozpoutávání bouří), tak udělala malou jamku a naplnila ji místo vodou svou močí a zamíchala ji po způsobu prstem čarodějnic, přičemž ten ďábel stál vedle. Ten potom najednou tu tekutinu vyzdvihl a poslal krutou bouři s kroupami, které padaly jenom na tanečníky a měšťany.“

Radost z pomsty této čarodějnici však nevydržela dlouho. Vzápětí byla odhalena a skončila na hranici.

Odnímají mužům jejich pohlavní úd

Další typickou čarodějnou zlovolností bylo způsobování impotence a neplodnosti, a to někdy velmi rafinovaným způsobem – zdánlivým odnětím pohlavního údu. Šťastně skončil příběh jistého mladíka z Řezna:

„Měl pletky s dívkou a přál si ji opustit a ztratil svůj úd, tak řečeno bylo na něj uvrženo nějaké kouzlo, takže nemohl vidět a nahmatat nic než své hladké tělo. V žalu nad tím šel do hospody pít víno, a když si tam sedl, během chvilky se dal do řeči s jinou ženou, která tam byla, a řekl jí, co je příčinou jeho žalu, všechno jí vysvětlit a ukázal jí i své tělo, že tomu tak je. Ta žena byla zkušená a zeptala se, jestli někoho podezírá. A když někoho takového jmenoval a celou věc vyložil, řekla: Jestliže nebude stačit přesvědčování, musíte užít nějaké násilí, abyste ji donutil obnovit vaše zdraví. Večer tedy ten mladý muž hlídal cestu, po které ta čarodějnice chodívala, vyhledal ji a žádal, aby obnovila zdraví jeho těla. A když tvrdila, že za to nemůže a nic o tom neví, padl na ní, omotal jí ručník těsně kolem krku, škrtil jí a řekl: Jestli mi nevrátíš zdraví, zemřeš mýma rukama. Potom čarodějnice, neschopná vykřiknout a už černající, řekla: Nech mě jít a já tě uzdravím. Mladý muž potom uvolnil ručník a čarodějnice se ho dotkla rukou mezi stehny pravíc: Nyní máš, čeho sis žádal. A mladý muž, jak potom řekl, cítil, ještě předtím, než si to ověřil pohledem nebo dotekem, že jeho úd se mu vrátil pouhým dotekem té čarodějnice.“

I když můžeme tuto historku považovat spíše za kratochvilnou, je jisté, že současníkům onoho mladíka rozhodně kratochvilná nepřipadala.

Další zlá kouzla

A to čarodějnice ještě páchaly daleko horší věci. Mohly člověka uhranout tak, že ho ochromily do konce života, mohly mu kroupami zničit úrodu, přičarovat nemoc a nechat zdechnout jeho dobytek nebo alespoň krávy kouzlem zbavovaly mléka. Jako porodní báby způsobovaly potraty, zabíjely nepokřtěné novorozence, vařily si je v kotli a vyráběly tak kouzelné masti. Samozřejmě se také přemisťovaly povětřím, i když ne vždy na pověstném koštěti, účastnily se sabatů a obcovaly s ďáblem. A hlavně neustále škodily. Jenom některé čarodějnice lidem pomáhaly tak, že je zbavovaly kouzel.

A to všechno ony domnělé čarodějnice páchaly v době, která nevěděla nic o halucinogenních účincích některých složek jejich kouzelných mastí. Stejně neznámé byly příčiny chorob, protože neexistovala žádná mikrobiologie. A můžete se třeba divit mladé matce, jejíž první dítě a syn k tomu zemřel v noci v kolébce z důvodu, který dnes nazýváme syndrom náhlého úmrtí kojenců, že v zoufalství z něčeho tak hrozného obvinila nějakou nepříjemnou, neřku-li přímo zlou a závistivou, stařenu v sousedství, která už tak jako tak měla neblahou pověst čarodějnice?

Hubení čarodějnic ve veřejném zájmu

Takováto celkem pochopitelná hnutí mysli by však mohla vysvětlit možná pár desítek případů. Historici však odhadují, že, střízlivě vzato, se obětmi vrcholících čarodějnických procesů mohl v letech 1575-1700 stát milion osob. A to už asi nejde vysvětlit jen nějakou osobní záští jednotlivců.

Se zajímavým vysvětlením přišli, kupodivu, klimatologové. Podle nich se v tomto období v Evropě mimořádně zhoršilo podnebí a nastala tzv. malá doba ledová. Roku 1561 například na dva měsíce zamrzlo kostnické jezero, což se nestalo několik desítek let. V roce 1587 přestalo podle kronikářských záznamů sněžit až v červenci a první zimní sníh napadl hned v září. Kruté, dlouhé zimy a vlhká a studená léta se navíc řadila do dlouhých sérií (1560 – 1574, 1583 – 1589, 1623 – 1328). Obyvatelstvo likvidované hladomory a nemocemi samozřejmě hledalo nějaké viníky a našlo je v čarodějnicích. Církevní i světská vrchnost potom nemohla dost dobře tento „hlas lidu“ zcela ignorovat. A se zlepšováním klimatu postupně ustávaly i hony na čarodějnice. K poslednímu čarodějnickému procesu v Evropě, který skončil upálením dvou stařen, potom došlo v Polsku v roce 1793. Těžko uvěřit tomu, že to bylo teprve před 223 roky a rozhodně ne ve středověku.

Chráníme se i dnes

Současné „pálení čarodějnic“ má svůj původ v dávných, pohanských obřadech (např. keltský svátek beltine), jejichž podstatou zapalování ohňů na kopcích toho večera a noci, který byl nejblíže jarní rovnodennosti, resp. prvomájovému úplňku. Později se ustálil na večer 30. dubna a následující tzv. Valpuržinu nebo Filipojakubskou noc. (Valpurga nebyla, kupodivu, čarodějnice, ale naopak světice z 8. st. chránící před zlými čarami a kouzly.)

Zapálené ohně měly zahánět démony a zlé duchy (později čarodějnice), zároveň se ale také jednalo o oslavu příchodu teplého období roku, jara a léta, a plodnosti (všeobecně, u lidí, zvířat i plodin).

Zvyky s tímto svátkem související bývaly různé, využívala se očistná moc ohně tak, že se kolem něj (nebo mezi ohni) vodil dobytek, lidé (a mladé páry ruku v ruce) jej přeskakovaly, do ohně se jako oběť vhazovaly květiny, do vzduchu se vyhazovala zapálená nasmolená košťata a z kopců dolů se pouštěla zapálená kola z hořlavých materiálů.

Vyznavači satanismu považují tento den za svůj druhý největší svátek (tím prvním je den jejich narození) a příznivci moderních novopohanských kultů (např. wicca) pořádají toho večera ten nejvýznamnější sabat (slet čarodějnic) za celý rok.

Čarovná noc rovněž způsobuje otevírání jinak nepřístupných podzemních prostor, v nichž jsou ukryty poklady (podobně jako o Velikonocích nebo na svatého Jana Křtitele).

JItka Lenková

 

Obr.: Na tomto znázornění sabatu k nastupujícímu jaru a létu odkazují zelené ratolesti obtočené kolem Satanových rohů (F. Goya, 1797)