Dnes se na tradičním českém štědrovečerním stole objevuje nejčastěji smažený kapr a bramborový salát. Víte však, co a jak se jídávalo u našich babiček, prababiček a praprababiček? Pokrmů na stole mělo být devatero, desatero nebo dvanáctero, to záleželo na krajových odlišnostech.

Prvním chodem byly oplatky - opekance s medem, s česnekem, s šípky či bylinkami. Potom se podávala polévka - zasmažená, nejčastěji s houbami. Další chod - oblíbený černý kuba - byl z vařených krupek, česneku, koření, sádla a hub (často z modráků nebo kozáků, které obarvily pokrm do černa). Říkalo se "černý kuba - mastná huba".

Dále se jedly chlebové topinky s česnekem a kaše (prosná, krupičná, hrachová) symbolizující hojnost. Na stole našich prababiček byste našli i všelijaké sušené ovoce nebo tzv. muziku - rozvařené různé druhy ovoce na hustou kaši, med, ořechy a jablka.

Máku, šípku, česneku, kroupám, čočce, fazolím, chlebu, zelí a medu byla přisuzována ochranitelská moc, proto je dostávala kromě lidí i hospodářská zvířata zapečená v těstě nebo přimíchaná do žrádla.

Ryby byly spíše vzácností a vyskytovaly se na stolech pouze v rybníkářských krajích a zámožných rodinách, více se rozšířil zvyk jíst kapra až počátkem 19. století.

Výběr jídla pro štědrovečerní večeři byl velmi ovlivněn charakterem krajiny. V polovině 19. století vypadal vánoční stůl přibližně takto : první chod rybí polévka, pak kolovala mísa s drobnými placičkami obloženými kaviárem, kousky uzeného lososa, úhoře a sardinek, černá ryba s knedlíkem, smažený kapr se strouhaným křenem či zavařeným ovocem, pečená vydra s omáčkou, pečení hlemýždi a nakonec lívanečky a zákusky. Jak vidíte sami, měšťané se při štědrovečerní večeři neodbývali. Pilo se pivo, víno a punč. Chloubou hospodyně byl kapr s černou omáčkou po staročesku, který se připravoval dva až tři dny předem.

Tradičním pečivem narozdíl od cukroví byly perníčky. Zmínka o perníku, pocházející z vizovické kroniky, hovoří o pečivu zvaném "peruník", pečeného z medu posvátných včel k oslavě boha Peruna. Tento výklad slova perník má lidovou povahu. Jinde se nazýval perník marcipán prý podle evangelisty Marka, který hnětl sladký chléb z medu a kukuřičné mouky. Na svátek sv. Marka pak pékávali pekaři v Erfurtu chléb podobného složení a sv. Marek se tak dostal do cechovního znaku perníkářů a stal se jejich patronem. U nás perník pochází z medových placek, do kterých bylo přidáno koření. Marcipánem se nazývala mandlová hmota, používaná na povrchové zdobení perníků. Hmoty bylo někdy tolik, že zakryla celý povrch a název se tak přenesl na pečivo.

(foto: muzeum Jesenicka)