Leden je většinou spojen s obdobím očekávání a nových počátků. U nás v redakci je ale tento leden spojen s tím, že začíná rok, ve kterém oslavíme 15 let existence Babinet.cz. A to už si pochopitelně zaslouží pořádnou oslavu a během roku také nějaké ty dárečky pro vás. S jedním z nich se budete setkávat, a to po celý rok, i zde, a sice máme pro vás připraven rozsáhlý seriál Kuře 100x jinak s Babinet.cz, kdy po celý tento rok vám postupně přineseme 100 různorodých receptů na úpravu kuřete. A dnešní den se dá počítat jako takový pomyslný počátek, nepůjde ani tak o recept, i když i ten na konci článku naleznete, ale spíše o takový kuchařský fejeton. Tak vzhůru do čtení a buďte s námi...

... Kolik receptů na pečené kuře máte doma? A kolik jste jich už vyzkoušeli? Mám pocit, že až na několik úzce specializovaných kuchařek (rybí, vegetariánskou a buchtovou) na mě fotografie dokonale propečených, zlatavých, nadívaných a vzorně svázaných kuřat vyskakují z každého exempláře mé gastronomicky orientované knihovničky. Ostatně jsem jich už hezkých pár vyzkoušela a vzhledem k tomu, že se mí strávníci nikdy příliš nezdráhali vyluxovat talíře a pak se ještě nedůstojně vrhnout na přípečky přímo z plechu, na stojáka u kuchyňské linky, odhadovala bych, že dopadly vesměs úspěšně. Než abych se však dmula pýchou nad vlastními kuchařskými schopnostmi (sorry všem, komu teď otevřu oči), dovolím si přiřknout veškerý úspěch úžasným vlastnostem kuřecího masa. To jakoby milovalo troubu a nechalo se dobrovolně hýčkat žárem, dokáže se upéct naprosto samo a bez jakékoli pozornosti kuchaře. Ó, jak skvělý materiál pro začátečníky. Dlužno podotknout, že trocha pozornosti navíc ovšem neškodí. Tu malinko podlít, když se šťáva vydusí na tuk, tu malinko přelít, aby byla kůže ještě křupavější a zlatavější, a hop, dokonalý pták pro slavnostní tabuli je na světě. Nevidím proto důvod, abych s něčím tak snadným a málo pracným nemohla přijít třeba uprostřed týdne, a to zejména v době, kdy bych se musela rdít před svými nedělními hosty studem nad tím, jak nehorázné jsou dnes ceny drůbeže. Přece si nemohu dovolit uctít je masem, které stojí pár korun kilo. Během dvou let jsem si stačila udělat jasno v tom, která z variant pečeného kuřete je ta nejlepší. Ukázalo se, že to je také bezmála ta nejprostší,  však ona si potvora jednoduchost ne zbytečně vydupala uznání ve všech kuchyních světa a stále se o ní někdo zmiňuje. Mé dokonalé kuře se peče jen lehce nasolené a ze všech stran sádlem pomazané, nejprve prsíčky dolů a pak jemně obrácené, aby na správných místech správně zezlátlo (evidentně nejen ženy přitahují některými svými partiemi).

Na rozdíl od kuřete však ve mne kachna vždy vzbuzovala velký respekt. Tedy až do minulého pátku. Zatímco kuřat jsme již spořádali bezpočet, kachny se mojí kuchyní doposud mihly jen tři. První z nich jsem obdařila péčí podobnou klasickému zacházení s kuřetem, jen jsem prodloužila dobu pečení. Musím uznat, že nebyla vůbec špatná, jen jsme museli vynaložit více kousací síly, než bych si bývala přála. Prostě jsem už jedla lepší. Druhý exemplář jsem na radu mé kulinářské bohyně Nigelly Lawson nejprve pošírovala v hrnci plném vody a pak jej zprudka upekla. Výsledek mě ani tentokrát neoslnil, ačkoli i tehdy po kachně zbyly jen kosti. Vlastně spíš kosti s masem, protože se od nich nedalo pořádně oddělit. Pak ale přišel minulý čtvrtek a s ním také balení na odjezd k babičce.  Zajímalo by mne, kdy obvykle matky přestávají mít ten dráždivý pocit, že jejich osamostatnělý potomek nevěnuje své stravě správnou péči. Moje máma se ho nejspíš už nezbaví a tak mne při každé své návštěvě u nás zahrne hromadou dovezeného jídla. Posledně jsem musela téměř vyklidit lednici, aby se tam vešly dvě kila vařeného uzeného, po půl kile šunky a sýra, kilo ředkviček a bedýnka nových brambor (ta nakonec skončila v garáži). Pravda, nedávno jsem rodila teprve potřetí, takže jistá pravděpodobnost, že bych nezvládala péči o svoji nejmladší a ani o zbytek rodiny, tu stále ještě byla, což ji alespoň částečně pro tentokrát omlouvá. Byl to však finální impuls pro to, abych jí při reciproční návštěvě oplatila stejnou mincí.

Kachna přicestovala do mé kuchyně v devět hodin večer, společně s manželem a zbytkem nákupu. Můj muž si totiž tímto způsobem vyložil požadavek "kup mi nějaký hezký maso na pečení". Než jsem uložila děti a sbalila tašky, bylo už jedenáct a do odjezdu zbývalo přesně šest hodin. Pták stále trůnil, nedotknut a v původním obalu, na stole, a přitom jsem jej ráno potřebovala mít upečeného. To odstartovalo řetězec šťastných náhod, na jehož konci byla naprosto dokonalá pečená kachna. Předně jsem nechtěla trávit několik dalších hodin kontrolou dění v troubě a podléváním ptáka, takže jediné možné řešení v dané situaci se ukazovalo jako pomalé pečení v dobře utěsněné nádobě. Tím spíš, že se o kachně říká, jak jí dlouhé mírné pečení prospívá. Vzhledem k velikosti kačeny jsem musela jako pečící nádobu vybrat skleněnou simaxovou nádobu s víkem ze stejného materiálu (šťastná náhoda číslo dvě). Bohužel jsem ale doma neměla alobal, jelikož jsem jej už třikrát zapomněla připsat na nákupní seznam (náhoda číslo tři). Poklop jsem tedy ani nemohla dostatečně utěsnit. Kachna putovala do trouby pouze omytá, osolená a okmínovaná, ve skleněném pekáčku a pod skleněným víkem. Nezbývalo už času na celonoční pečení, takže jsem teplotu nastavila namísto šetrných 80°C na odvážných 120°C (to už jsme myslím u čtvrté náhody). Pak jsem se odebrala k několika hodinám spánku. Očekávala jsem, že ráno po probuzení hned zjistím, jak se kačeně daří. Jenomže jsem na to pod vlivem časného vstávání zapomněla. Teprve po deseti minutách mi došlo, že v kuchyni cosi tiše bzučí, a že zdrojem zvuku je trouba. Obvykle se při pečení po celém domě line přitažlivá vůně, tentokrát však nic. Nervózně jsem otevřela dvířka a pak už jsem nevyšla z údivu. Uvnitř pekáčku trůnila dozlatova opečená kachna, koupající se až do poloviny své výšky ve vlastní šťávě a sádle. Po nadzvednutí poklopu se víc než bohaté satisfakce dočkaly také čichové buňky. Maso bylo tak měkké, že jsem ho ani nemohla přendat do jiné nádoby, protože by opadalo od kostí a kachna by se rozpadla. Další popisování výsledku mého nočního pečení mi však již přijde jako zbytečné trápení labužnicky zaměřených čtenářů. Teplota 120°C se ukázala jako dost nízká na to, aby se maso peklo šetrně a pomalu, a zároveň dost vysoká na rozpálení skleněného víka, díky kterému kůže hezky zezlátla. Kdybych bývala měla po ruce alobal a položila jej kvůli lepšímu utěsnění pod víko, zřejmě bych zabránila přenosu vrchního tepla a kůže by zůstala bledší a méně křupavá. Takto pečená kachna po všech stránkách naplňuje mé představy o absolutně dokonalém receptu: postup primitivní, ingredience prosté a v malém počtu, námaha minimální, výsledek efektní, měkký, šťavnatý a křupavý zároveň. A ještě bych zapomněla  blaho strávníků nekonečné a pochvalné mručení maximální.

Nejdokonalejší pečená kachna

• 1 kachna

• sůl

• kmín

 

1. Kachnu omyjeme a papírovou utěrkou osušíme. Osolíme ze všech stran i zevnitř, položíme do pekáčku a kůži lehce posypeme kmínem.

2. Pekáček přikryjeme dobře přiléhajícím víkem a vložíme do trouby nastavené na 120°C. Pečeme bez nahlížení do trouby a odkrývání poklopu 5 hodin.

Přejeme dobrou chuť.

^(reedice)