Radko, váš manžel přece nemá depresi kvůli řidičáku, kvůli tomu průkazu! Má ji, protože je nemocný, přichází o jednu z nejdůležitějších schopností a naděje na zlepšení asi není velká. Změnil se mu svět a z budoucnosti má asi strach, pochopitelně. Nevíme, kolik je mu let, ale ono to není podstatné. Vy jste mladá a možná jste vážnou nemoc nebo vážné zdravotní omezení nepoznala a nedovedete si představit, co se v něm musí odehrávat, jaký strach musí cítit. Zřejmě si netroufá ho projevit navenek, protože necítí, že byste ho chápala, že byste si jeho vnitřní strach, co bude, dovedla představit (formulace ve vašem dopise, jsou-li autentické, tomu napovídají), a tak se uzavírá do sebe a chová se jako mrzout. Pochopitelně. Zrak je obrovsky důležitý smysl a ztráta zraku je veliká rána. Každý den vídám nevidomou paní. Nevidí od narození, a to vůbec, vede s tím relativně samostatný život, ale člověk si při každém setkání s ní uvědomí, jak nesmírně je takový život ochuzený a obtížný. Ve stejných místech vídám zhruba jednou týdně na procházce manželský pár nevidomých, jejichž očima je jejich malý, asi tříletý, vidící chlapec. Měli štěstí, že našli jeden druhého, a dokonce založili rdinu. Pomáhají si, žijí pro rodinu, jsou si oporou. Pro vašeho manžela vidina budoucnosti není veselá. časem se s tím snad smíří, ale to jen tehdy, pokud mu vy a děti budete oporou. Vždyť jste si při svatbě slibovali, že spolu budete v dobrém, i ve zlém, ne? Teď přišla to "ve zlém". Dejte mu najevo, že vy, jeho rodina, budete jeho oči. Že všechno společně zvládnete. Že nemáte v plánu ho opustit, protože je hendikepovaný slabým zrakem a časem asi bude i méně schopný vás ekonomicky zajistit. Pro vaše děti to bude důležitý signál a důležitá hodnota (mj.proto, že jejich pomoc jednou váš muž může, asi bude, potřebovat a vy možná také). Chápu, že zdravému člověku v 37 letech se velmi těžko vnímá, jak se cítí nemocný nebo hendikepovaný člověk bez velké naděje na zlepšení, ale pokuste se. Vás muž se navenek může tvářit jako "hrdina" (nebude brečet na rameni každému, to byste přece ani nechtěla), ale vy jste jeho rodina, jeho nejbližší kruh. Nejbližší kruh by po člověku neměl žádat, aby se přetvařoval, aby se bál přiznat svůj strach a své pochyby. Pomožte mu, aby se strachu z budoucnosti ho zbavil, aby si našel nové představy o budoucnosti, na které se bude těšit, nové záliby. Má vás a má děti. Bez toho, že ve své rodině bude mít oporu, se jeho momentální mrzoutství, deziluze, zklamání ze ztráty koníčka, ztráty plánů, tužeb, strach z budoucnosti nezmění. Na vašem místě, kdybych řidičák neměla, bych si ho fofrem udělala. To neznamená, že musíte obden jezdit autem, ale když ta potřeba bude, nemusí váš muž mít pocit, že selhává, protože on za volant sednout nemůže a nechává vás ve štychu. Myslím, že by mu to psychicky trochu ulevilo. Asi by vás ze začátku za volantem trochu sekýroval, řekla byste mu, že jste ráda za jeho rady a že se také určitě vyjezdíte. Ale to není nejpodstatnější. Nejpodstatnější je to zdravotní postižení a nutkavé představy (a strach), co bude dál. Zkuste si v jednom volnějším dni minutu za minutou představovat, co by pro vás znamenalo, kdybyste v každé konkrétní situaci, při každé činnosti, kterou budete dělat, pořádně neviděla. Ženy, které procházejí např. léčbou rakoviny - a mnoho je jich ve vašem věku i mladším, bývají často deprimované i jen z toho, že přicházejí o vlasy. Zdravému se to může zdát jako banalita: vždyť jde jen o parádu a pokud se žena uzdraví a je mladá, vlasy jí skoro jistě dorostou. Jenže ty vlasy pořád padající v celých pramenech a pak ta holá hlava jsou trvalou připomínkou, že "už nejsem zdravá, jsem vážně nemocná". I když taková nemocná zrovna v tu chvíli nemá ani nevolnosti, ani mučivé bolesti, ty v pramench padající vlasy nebo holá hlava (při každém doteku, při každém pohledu do zrcadla), jsou nepřetržitou připomínkou, co se děje. Zrak vašemu muži připomíná v každé vteřině, kdy není úplná tma, že už není zdravý tak, jako jeho rodina, a není jí stejnou oporou jako dříve, neužívá si čas s ní jako dříve (protože čím dál hůře vidí), může se bát o práci, o celou budoucnost ... Titulek příspěvku a váš popis situace je matoucí. Měl znít: "Manžel přichází o zrak a hroutí se mu svět". Pokud je mu nad 70, asi s tím člověk musí počítat, že ta situace jednoho dne může přijít. I tak to může být těžké, když zřejmě má docela malé děti. Pokud je mladý jako vy, jeho strach, v němž se uzavírá do sebe, protože u vás pochopení zatím asi necítí, je přirozený.

Přestaňte si lhát do kapsy že řidičák doteď nepotřebujete a padejte do autoškoly. Copak nechápete, že teď je technická stránka dopravy, ať už při nákupech nebo výletech na Vás? Stůjte při svém manželovi, podporujte ho v jeho nemoci a nepošklebujte se mu, že musí jezdit autobuem "jako každý". To co píšete zní jako kdybyste se mu spíš posmívala než s ním soucítila.

Milá Radko, váš muž není pohodlný. Váš muž je nemocný a bohužel má ještě tu smůlu, že se oženil s kňůčou, co machruje s tím, že auto nepotřebuje a všude se dopraví vlakem a busem. U svatby se říká "v dobrém i ve zlém", že? Takže přestaňte poplakávat, jak je váš muž to a ono a hrozný a mazejte okamžitě do autoškoly, ať se začnete starat o autodopravu vy!!! Jo a ještě předtím byste se měla zamyslet, jakouže to podporu dáváte svému nemocnému muži. Podle toho, co jste tady nechala zveřejnit, to stojí za h****. A vaše děti možná ani tak nevnímají, že tatínek nechce jezdit na výlet vlakem, ale že nechce jezdit, protože celkem houby vidí. A maminka, místo, aby mu pomohla, tak ho ještě zesměšňuje, a to dokonce veřejně, na netu. Styďte se.

Nevím, jak moc "houby" vidí, když zvládá sám cestu vlakem do práce a ještě tu práci vykonávat - žádný invalidní důchod. Asi to nebude taková tragédie. Beru, že odebrání řidičáku otřáslo s jeho psychikou, ale dělat z něj chudáka je snad zbytečné, jsou horší věci na světě. Přišel o řidičák a když bude takhle pokračovat, může přijít i o rodinu. Každého věc.

Nevím, jak moc "houby" vidí, když zvládá sám cestu vlakem do práce a ještě tu práci vykonávat - žádný invalidní důchod. Asi to nebude taková tragédie. Beru, že odebrání řidičáku otřáslo s jeho psychikou, ale dělat z něj chudáka je snad zbytečné, jsou horší věci na světě. Přišel o řidičák a když bude takhle pokračovat, může přijít i o rodinu. Každého věc.

Palomito??? Na to, aby přišel o řidičák, musí mít už opravdu vážnou zrakovou vadu, navíc podle Radčina popisu ani dvě operace nepomohly. Z toho plyne, že opravdu musí vidět špatně a o oprávněném psychickém dopadu naprostro nelze pochybovat. Zrak je klíčový smysl. Źe jezdí vlakem? Vždyť nemá jak jinak. Jízdu vlakem zvládnou i úplně nevidomí, to neznamená, že je to pro ně jednoduché, příjemné, a už vůbec to není důvod k diskreditování. Vy byste mu ještě navíc přála odchod do invalidního důchodu? Aby ještě méně cítil jako chlap, jako plnohodnotný člen své rodiny? Aby byl ještě více na kolenou? Ano, každý člověk má právo se rozhodout, jesti zůstane s vážně nemocným nebo postiženým partnerem. Před pár měsíci tu byl příběh ženy, která opustila svého nemocného přítele kvůli jeho nemoci (necítila se na to, aby žila s vážně nemocným), ale měla výčitky svědomí, jestli není bezcitná. Většina diskutujících jí řekla, že ne. Tady ovšem jde už o manžele s dětmi. JIstě má Radka právo sebrat se a jít a užívat si života, když s otcem jejich dětí začíná být kvůli jeho zdravotnímu postižení více starostí. Ovšem jak dopadne společnost, v které každý bude hledět jen na sebe a každého, oslabeného odkopne? V příštím kole to může být Radka. Až bude Radka stará a bude potřebovat pomoc, odkopnou ji děti, protože takový příklad jim přece sama dala. A navíc ani společnost není organizovaná (ani z hlediska výše daní a z hlediska veřejných výdajů, ani z hlediska sítě a kapacity služeb, a ani morálně) na to, aby všechny oslabené, nemocné, postižené hodily rodiny na bedra společnosti, ať ta se o jejich blízké postará, aby pro sv= rodiny nebzli přítěží.

Ztráta barvocitu, šeroslepost.. to jsou vady, které případně brání v řízení motorového vozidla, ale na běžný život se moc nevztahují. I dioptrie, pokud se změní z 9,75 na 10,25 pro člověka žádná výrazná změna, ale o řidičák přijít může. Asi máte více detailů k příběhu, jinak nevím. Na invalidní důchod vzniká nárok, pokud člověk nemůže vykonávat svou práci. Podle rozsahu postižení (nemoci) se stanoví stupeň invalidity a podle toho se přizná invalidní důchod (pokud jsou splněny i ostatní zákonné podmínky). Jestliže nemá nárok na invalidní důchod, kvůli špatnému zraku, řekla bych, že je schopen aktivního života bez výraznějších omezení. Na to dělat z něj chudáka je ještě čas. A nesouhlasím s názorem, že když má člověk v životě nějaké omezení a ostatní se o něj musí starat, že se může chovat jako hrubián a být na ostatní zlý, nepomáhat a ještě situaci ztěžovat svou nepřizpůsobivostí.

Co tam vidím jako největší anomálii je, že paní "nepotřebuje" řidičák :-) Potřebuje, teď už ano, ale i v téhle maličkosti odmítá manželovi pomoct. To mi přijde divné. Kdyby se na mě moje žena takovýmhle způsobem někdy vykašlala, taky bych byl rozmrzelý jako ježek po zimním spánku.

Však ona na to časem dojde. Teď je otázka, co je lepší a bezpečnější, jestli paní bez řidičáku a nebo s ním.. :) Mně to taky přijde hodně nepraktický. Zároveň chápu, že nechce přijmout manželovu rezignaci nad životem. A nechat ho jen tak, ať si líže někde v koutě rány, mu může ve finále víc uškodit, než pomoc.