Dane, vám se zdá, že tohle dělají ženy? To bude tím, že s muži nechodíte. :) Muži to dělají právě tak. Dělají to jedinci, kteří buď nejsou v partnerských vztazích příliš zkušení, anebo ještě nejsou z předchozího vztahu venku, ještě ho neodžili, ještě pořád někde v koutku ducha doufají, že uprchlý idol se k nim vrátí. Možná to tak pro vaši dívku zůstane nadlouho, možná i napořád. Z takového vztahu pryč. Přinejmenším si dejte pauzu do doby, než ona v Pavlovi přestane vidět životní vzor, pokud vůbec. Ta druhá alternativa - nezkušenost - by nemusela vadit, ale nepíšete, o kolik je vaše partnerka mladší. Jestli o hodně, představte si, jak časem začne srovnávat nejen váš návyk ukládání ponožek s Pavlovým, ale začne srovnávat vaše fyzické kvality s Pavlem, s novým mladým kolegou, s mladým sousedem, co po ní šibalsky mrká a oba se vám chcichotají za zády. Každopádně nostalgické vzpomínání na Osudové Lásky, které jim uprchly, se neděje jen u žen, ale i u mužů, a možná i stejně často. Od takových pryč. Řekněte své přítelkyni, že když je pro ni Pavel takovým vzorem a guru, proč není s ním? Když to i přesto bude opakovat, zdvořile jí pomožte si sbalit věci a ukončete to. (Zde by se hodila neexistující možnost udělat nový odstavec.) Napíšu vám úsměvný příběh na stejné téma. Kdysi, velmi dávno, když jsem byla hodně mladá a svobodná, velmi o mě usiloval jakýsi pan doktor. To píšu proto, že on se zdánlivě aktivně (velmi aktivně) snažil ulovit dlouhodobou partnerku (tehdy zrovna mě), nejlépe budoucí manželku. Byl o mnoho starší než já a v tehdejších poměrech už měl na sňatek věk, i když dnes by byl považován za mladého kluka, co se má rozhlížet, než se uváže. Jeho maminka, významná lékařka, vdova" ho do sňatku tlačila. Pronásledoval mě všude, chodil za mnou, jezdil za jezdil za mnou i přes mé výslovné přání, aby to nedělal, zásoboval mě dary a privilegii (patřil k honoraci), ani mu nevadilo, že mu mohu udělat politický škraloup na kádrovém profilu. Nakonec jsem nakrátko ustoupila. A hned se ukázalo, že on konečně má, co chtěl, ale přitom přibližně dvakrát v každých deseti minutách mluví o jakési Leničce, která ho asi obdarovala kopačkami a on ji nemůže dostat z hlavy. "Byla dokonalá, tohle dělala tak a tohle zase tak a proč ty to neděláš taky tak?" No, zdvořile jsem ho odeslala za Leničkou. (Zde by opět bylo dobře mít možnost udělat nový odstavec.) Střih v čase. O nějakých pět let později, já vdaná, s vlastní rodinou, čtu povídku, která ten rok obdržela v té době významnou literární cenu pro literární objev roku. Předmětem oceněné povídky je psychický problém úspěšného lékaře z privilegované rodiny, který sice usilovně hledá partnerku do života, nejlépe budoucí manželku (zde balí autorku povídky), ale přitom neustále žije vzpomínkami na jakousi Leničku, se kterou chodil asi před deseti lety, než ho opustila. "Byla dokonalá, tohle dělala tak a tohle zase tak, a proč ty to neděláš také tak?" Ne, to nebyl nějaký jiný muž stejného zvyku, to byl bez nejmenších pochyb tentýž lékař Jan. Autorka povídky se ani v nejmenším nesnažila ho skrýt, naopak. Používala nejen jeho pravé křestní jméno a jméno idealizované Ženy Jeho Života, zmínila i jeho oblíbený citát (též mi ho sdělil), jeho oblíbené životní heslo (též mi je sdělil) i některé nezaměnitelné události z jeho života (on například při své noční službě dostal pokyn, že může vypnout životní funkce udržující přístroje osobě známé každému snad v republice, na což v oné povídce příslušný muž také vzpomíná, a to je nezaměnitelné). Autorka cituje i mnoho vět, kterými vzpomínal na Leničku před ní a kdysi i přede mnou. Povídka byla humoristická a opravdu humorná (tvrdila literární porota i lidé kolem mě, kterým jsem ji dala přečíst), ale já jsem se při ní smála dvojnásobně ... a Lenička se možná směje dodnes. (Donést se jí to muselo, každý, kdo ho znal, ho v povídce musel poznat a povídce se dostalo opravdu velké medializace.) Vidíte, jsou i takoví lidé, kteří si ani v průběhu let nepřestanou idealizovat někoho, kdo jim připadal dokonalý, ale oni jemu ne. S tím nic nenaděláte, vždycky byste byl jen ta náhražka, jejímž účelem obvykle je truc, udělat "Pavlovi" naschvál ("třeba bude litovat a vrátí se"), případně vyhovět tlaku okolí, že si opuštěný jedinec má někoho najít a zapomenout na "Pavla". Pokud snad cílem vaší úžasné slečny není udělat truc Pavlovi, anebo nějak zaplácnout čas, ale skutečně vás chce předělat, jeví velkou dávku naivity. Chtěla by z vás udělat klon nějakého jiného chlapa, ale vy nejste Pavel, vy jste vy.

Protože se s tím předchozím vlastně rozejít nechtěla a kdyby se k ní chtěl vrátit, vykopne Vás kvůli němu na hodinu.

A možná by stačilo být trochu sebevědomý a milou a nejlepší ženu pod sluncem velice důrazně upozornit, že jestli si nevšimla, tak bydlí s Danem a ne s Pavlem, ale jestli se jí to nelíbí, tak může klidně jít zpět za Pavlem. Poměrně rychle budete vědět, na čem jste. Jste dávno dospělý, nemusíte si nechat líbit každou rádoby legrácku. Vaše vyvolená to rozhodně ze srandy nemyslí, na to se spolehněte.

Vsadím se, že Pavel by jí za takové řeči poslal do prde** :)

Nocturmas souhlasím. Každý už má nějakou povahu, pán bude vyloženě dobrák, a těžko se mu budou nějaké vzorce chování měnit, byla by to jen póza, kterou jeho pertnerka prokoukne. Takže ano, měl by s ní trochu zametat, ale to už ze svého založení nedokáže.

Ja bych s milou slecnou udelala jeste jeden pokus: pokazde, kdyz zmini Pavla, zminte vy svoji byvalou zenu nebo pritelkyni a laskyplne se zahledte a vypravejte, jak byla fantasticka! Uvidite, jak na to bude reagovat. Slecna je silna v kramflecich, protoze vi, ze ji zboznujete a je si vasi laskou jista. Chtelo by to, ji trochu znejistit.

Mám za sebou úplně stejný příběh, akorát já byla ta vaše přítelkyně. Dělala jsem svému, stále ještě příteli to samé. Je to opravdu tím, že jsem nebyla srovnaná s rozchodem s ex. Takže pohovořit z očí do očí a důrazně, ne že se necháte uchlácholit šťouchnutím a hihňáním. Není třeba křik, ale rozhovor o tom co se Vám nelíbí. U nás to pomohlo a je to již za náma.