Tak prostě místo vyvolání hádky mlčte :-) Hned vás budou mít radši.

Hm, to asi těžko poradí někdo, kdo ještě nemusel řešit úmrtí rodiče... Ale i tak bych řekla, že dva roky tak hlubokého žalu jsou moc... Nemáte spíše nějaký hluboký problém v nejbližší rodině, který kompenzujete naprostým zhroucením se po smrti maminky? Máte děti, ty by vás za normálních okolností měly držet vysoko nad vodou. No, a možná vyměňte psychiatra, opět. Jinak nevím, nedokážu se do toho nijak vžít, ale zažila jsem strašnou depresi u jedné tety po diagnóze rakovina. Tam pomohlo vnouče, a ultimátum sestřenky, že buď bude spolehlivá babička, nebo žádná. Ale to se nedá radit, za tohle by psychiatr asi rozdával facky. Píšete, že nemáte kamarádky, rodinu skoro terorizujete... Zatím děláte vše pro to, abyste kromě matky ztratila i manžela. Život jde dál i po pohřbu rodičů... Vaše děti mají právo na mámu, tak se asi budete muset sebrat :/. Moje rada je, vyměňte psychiatra a dejte si za cíl, že se zmátoříte. Vaše zesnulá máma by asi raději viděla, jak pro svoji rodinu fungujete a ne, že jí dupete po krku. Dva roky truchlení jsou fakt příliš dlouho. Nemáte právo drtit své nejbližší :(vždyť se vám snaží pomoci. Hodně štěstí!

Milá Jiřino, vy máte hlubokou depresi, proto s vámi psycholog nic nedělal a hned vás odeslal k psychiatrovi, bez léčby s ní nic nezmůžete. Deprese není smutek a truchlení, ale vážná nemoc(!), kdy se změní poměry chemických látek v těle oproti normálu, mozek přwstane být schopen fungovat tak jako u zdravého člověka a zbytku těla posílá špatné signály. Že ji spustí úmrtí někoho z nejbližších, např. i rodičů, není výjimečné. Jen se s tím každý nesvěřuje každému (vy jistě také ne), a tak pokud není ve stavu, kdy musí být hospitalizován, si řada lidí okolo myslí, že ten člověk jen o všechno ztratil zájem (případně, že je protivný a "furt brečí, už by měl přestat".) Psychické choroby nesou v Česku stigma, a tak se lidé málokdy svěřují. Verzměte si herce Miloše Kopeckého, vzpomínáme na něho jako na veselou kopu (pro veřejnost), on ale léta prý měl velmi těžkou klinickou depresi. Nejbližší lidé doma vždy vidí, co většina lidí okolo nevidí. Dva roky nejsou dlouhá doba. Za prvé, i lidé, u kterých ztráta bližšího z rodičů, nebo dokonce obou rodičů v krátké době, nespustila depresi, truchlí v duchu většinou dlouho, ženy i muži.a bez ohledu na věk. Běžně rok, ale i několik let (viz např. krásný vzkaz Anny K. tatínkovi do nebe při nedávném pátém(!) výročí jeho smrti, najděte si ho, potěší vás, že vůbec nejste nenormální). Za druhé, léčení deprese, ať už ji spustilo cokoliv, se léčí dlouho. I mnoho let. Obvykle se dlouho hledají ta pravá antidepresiva, která na konkrétního pacienta zaberou, protože různá antidepresiva mají různé mechanismy účinku. Nebojte se svému lékaři vylíčit, jak mění vaši osobnost, je to důležité. Jistě najde něco, co pro vás bude fungovat lépe (plus hodně světla, pohyb na čerstvém vzduchu, životospráva, všechno to, co vám lékař určitě radí). Nemějte výčitky, do stejné situace se dostávají i špičkoví světoví sportovci vytrénovaní na to, aby zvládali stres - a kolik z nich!, nebo lékaři a další zdravotníci, kteří vidí tolik traumat a přijímají při tom tolik odpovědnosti, že jednoho dne je to na jejich tělo příliš, vrcholoví manažeři, herci, kteří se na jevišti a před kamerou rozdávají, novináři, učitelé, piloti, vojáci. Jeden z nejúspěšnějších českých manažerů všech dob, Jan Mühlfeit, jednoho dne upadl do hluboké klinické deprese, hospitalizován byl řadu měsíců, uzdravil se a dnes o tom otevřeně mluví a píše, viz např. https://www.hatefree.cz/blo/rozhovory/2114-jan-muhlfeit Nebo si vzpomeňte na Věru Čáslavskou, ta se s těžkou depresí léčila řadu let a vypadalo to beznadějně, až se při putování nemocnicemi dostala do zařízení, kde se potkala s jiným bývalým olympionikem (a asi také dostala jinou léčbu než předtím) a vzpomínky na dávné doby před depresí spolu s léčbou ji probraly a dostaly zpět do života. O Miloši Kopeckém už byla řeč, Vlastimil Brodský byl podobný případ. Držím vám palce, ať se brzy najdou léky, které na vás zaberou. Sama u sebe jsem ji naštěstí nezažila, ale viděla jsem ji zblízka (i u své maminky, dokud žila) a chápu vaše utrpení. Lidé, kteří jí trpí, říkají, že je to nepředstavitelná bolest. Nevnímejte, že někteří lidé budou říkat, že přehnaně truchlíte. Netruchlíte, zbláznilo se vaše tělo, produkuje chemikálie jinak, než by mělo. Možná jste měla genetické dispozice, což je častý případ, a kdyby depresi nespustila ztráta vaší maminky, mohlo ji spustit něco jiného. Hodně štěstí, ať se brzy najde lék (nejlépe lék v kombinaci s psychoterapií), který vám pomůže!

Budu asi kamenován, ale radím novýho chlapa do života.... Pardon. Jakékoliv prášky jsou na houby, tu chemickou rovnováhu v mozku si dokážete navodit zpět mnohem příjemnějším způsobem :) A bude to trvale v pohodě.

Milá Jiřino, myslím, že Vás chápu a věřte, že tato doba je krátká. Tatínek mi zemřel před devíti lety a až po sedmi letech jsem byla schopna zajít na hřbitov s tím, že jsem tam nenechávala část svého srdce. Řešila jsem a stále řeším svůj život po tomto období. Mi pomáhá návrat k činnostem, které jsem měla ráda. Šití, knížky, hraní na klavír. Vnitřně mě uklidňují návraty do dětství a s ním spojené pozitivní aktivity. Tuto bolest nepochopí každý, ale věřím, že se dá po mnoha letech překonat. Nevzdávejte se naděje!

Nechtěl jsem sice nic komentovat. Článek jsem otevřel spíš omylem, ale po přečtení některých komentů musím. Paní Jiřino nedělejte teď hlavně rozhodně žádné ukvapené rozhodnutí jak Vám tu někteří radí(výměna partnera, rozvod, hádky v rodině, jiné zaměstnání, hádky s přáteli, odchod od rodiny apod.) Antidepresiva mé partnerky mě stály manželství. A to i přes to že po jejich užívání se ex nestačila divit a chtěla to vše vrátit. Pozor dokáží poškodit i jinak zdravého jedince a u slabších úplně dokáží změnit osobnost!!! Je to opravdu osobní zkušenost! Bude záležet i na je typu a síle, ale je to vždy chůze po tenkém ledu. Radím Vám dobře okamžitě přestaňte s jejich užíváním. Chce to jen čas na to aby jste tu ztrátu překonala bez nich. Neříkám, že to bude lehké, ale takový je prostě život! I smrt k životu patří. Berlička v podobě antidepresiv dokáže velmi ublížit. A zničila už nejeden život jako drogy. Je až z údivem, že psychiatři a psychologové je rádi a hned předepisují měla by to být až poslední možnost, nebo jen ve vyjímečných případech(pokus o sebevraždu např.) Garantuji Vám, že až je jednou přestanete brát(budete muset postupně snižovat dávku jako u drog) tak se nebude stačit divit co vám to udělalo se životem.. Proto radím dobře přestaňte s tím. Je to fakt nebezpečné ať si říká doktor co chce. Začněte po poradě s doktorem snižovat dávky až s tím skončíte úplně. Jde to! Držte se.

Také jsem nechtěl komentovat, ale nedá mi to. Samozřejmě jsou případy, kdy si chemickou rovnováhu v mozku nedokážete navodit sama, né dostatečně rychle, jinak byste depresi neměla. To je logika, která některým diskutujícím a lidem obecně chybí. Antidepresiva nemění povahu člověka, ale nemoc. Ovšem každému může vyhovovat jiný lék, jiná dávka. Po některých se můžete cítit utlumeně a mimo. Určité vedlejší účinky mají, ale v některých případech se bez nich léčba prostě neobejde a pomáhají. Při léčbě má velký význam i psychoterapie, najít si člověka s kterým můžete o všem otevřeně mluvit. A snažit se překonat nechuť ke všemu, najít si nějakou činnost, kterou máte ráda, zařadit pohyb, meditaci a potraviny pro lepší náladu. Na internetu se dá najít rad opravdu dost. Hodně štěstí. https://www.zdravotnickydenik.cz/2018/02/cas-pohrbit-myty-antidepresivech-skutecne-funguji-byt-maji-nezadouci-ucinky/

Milá Jiřino, to, co popisujete, opravdu někdy antidepresiva dělají. Jenže léky nejsou samospasitelné, je to první pomoc, kde má následovat terapie. Velkou část depresí způsobuje i štítná žláza, tak zkuste poprosit obvodního, jestli vás pošle na endokrinologii na testy (základní sice může nechat udělat sám, ale ty nemusí vůbec ukázat skutečný stav) Je ještě jedna varianta, po dohodě s psychiatrem pomalu vysadit léky a zkusit třezalkové preparáty (nesmí se kombinovat! ) Na třezalku reagují často pacienti, kterým antidepresiva nezabírají.Lékaři bývají proti, protože je to podle nich horší chemikálie, než léky, ale stejně jako ony je to 50:50. Nezbaví vás sice všeho, ale dostane vás aspoň z mínusu na nulu (a nemá takové výkyvy, jako popisujete po lékách). Ať zvolíte co chcete, stoprocentně potřebujete terapii, proto vám přeji hodně štěstí při hledání správného terapeuta, který vám pomůže se s tím vším poprat.

Pomohlo mi si dojít s odešlým channelovat. Ale není to pro každého.

Dobrý den pan Jiřino. Prošla jsem si něčím podobným, u mne depresi spustilo vážné onemocnění, ze kterého jsem se sice dostala, ale deprese zůstala. Trpěla jsem totálním nedostatkem energie, smutkem, plačtivostí, vše jsem odkládala, nic mne nedokázalo přimět myslet na něco pozitivního. Rodina si se mnou tehdy opravdu "užila". Nakonec jsem také skončila u psychiatra. Asi třetí antidepresiva mi zabraly tak jak, měly. Nevím jak dlouho je berete, ale asi po půl roce by se vše mělo začít měnit k lepšímu, pokud ne, chtělo by to vyměnit léky nebo lékaře.Když čtu některé předchozí příspěvky, nestačím se divit. Jak se říká, sytý hladovému nevěří. Lidé kteří klinickou depresí neprošli nedokáží pochopit co se s takovým člověkem děje, co cítí a osvěta je malá. Komunikujte s lékařem a říkejte mu o svých pocitech. Určitě nevysazujte jak radí pan Loner, zjevně o problému nic neví a ani netuší že existují různé druhy antidepresiv. Například taková, která slouží jen ke krátkému zahnání smutku, jinak se na nich pacient stává opravdu závislý - jako např. Iveta Bartošová, a pak jsou taková léky, které podrží v organismu hormon dobré nálady serotonin, které si tělo nemocného nedokáže vyrobit v potřebném množství. Přeji Vám ať je Vám brzy lépe. Mne antidepresiva pomohla, beru je již 5 let, jelikož nerovnováha v mém mozku přetrvává a je ze mně opět ta veselá manželka a máma jaká jsem bývala dříve.Ještě pozor na třezalku, sice opravdu funguje jako přírodní antidepresivum, ale s těmi chemickými se nesnáší a může způsobit problémy. Přej brzké uzdravení.

Antidepresiva jsou byznys. Slova lékaře, bere je půlka sídliště, mnou otřásla.Byli v tom horníci, kteří přišli o práci? Jejich manželky zvyklé na příjmy a najednou podpora? Teđ je tu práce dost, ale nevěřím, že klesla jejich spotřeba.Bere je i mladå a střední generace, 80ti letým se cpou na nespavost.Nová doba nese četná úskalí a lidé se neumí přizpůsobit a vše zvládnout. Stav společnosti je nezdravý......

Vážená paní Jiřino, jsem na tom podobně jako Vy, odešla mi před časem maminka, o kterou jsem se obětavě staral, i když téměř pět let jen ležela. Antidepresiva byla pro mne nezbytností, o to větší, že jsem byl na všechno sám. Chtěl bych Vám poradit, abyste vyzkoušela psychowalkman. Stačí, když si zadáte na internetu psychowalkman.cz. Upozorňuji, že nejsem žádný jejich dealer. Prodejna je v Praze a v Brně, a půjčí Vám jej i na zkoušku domů. Kvalitnější stojí kolem dvaceti tisíc. Přeju Vám, ať se daří lépe.

Milá paní Jiřinko, jak já Vám rozumím. Pan doktor na psychiatrii Vám měl říct, že léky, jako podpůrná léčba jsou důležité, ale pouze v součinnosti s dobrou psychoterapií. Léky Vás mohou zklidnit, zkusit vyrovnat chemickou rovnováhu, ale nedokážou s Vámi rozebrat, jak se cítíte. K tomu je nutný dobrý psycholog. A při jeho výběru si zkuste nejdříve zjistit, jaké s ním mají jeho klienti zkušenosti. Špatný psycholog může ublížit, dobrý psycholog pomůže.

Jednou jsem poslouchala v rádiu nějakou volající posluchačku a ta prohlásila,že pokud jde na ni deprese,tak otevře okno a nadýchá se čerstvého vzduchu. Asi byla úplně na hlavu, protože pokud by měla opravdu depresi, tak z toho okna skočí. Léčím se už 10 let a dost všechno zvládám. V nejhorším období jsem měla před sebou jen tmu, žádné vyhlídky / bylo to pouze v mé mysli/ , několikrát jsem od všeho chtěla utéct a spolykala jsem léky,bylo mi jedno,že tím ubližuju rodině, chtěla jsem všechno zaspat, aby měli ode mě klid. Manžel nechápal a nakonec mi nejvíc pomohla dcera a sestra. Antidepresiva užívám stále, ale i když se občas nějaké náznaky objeví,zvládám to. Kolikrát jsemměla práci na počítači a najednou / nic jsem neudělala/, bylo třeba o 2 hodiny víc. Kdo neprožije,nepochopí. Možná se tomu bude někdo smát, ale zkuste poprosit maminku, aby vám pomohla,že se vám moc stýská, že vám chybí. Zkuste s ní promluvit, udělejte si chvilku, třeba vám ve snu něco naznačí.

Dobrý den paní Jiřino, byla jsem ve stejné situaci před třinácti lety po smrti mojí maminky. Byla plná života a během tří měsíců vinou lékařů zemřela. Pro mě to byla nepředstavitelná bolest. Nedokázala jsem přijmout , že maminku už nikdy neuvidím, nikdy neobejmu a nikdy s ní už nepromluvím. Bylo to období plné slz a smutku. Po dvou letech od úmrtí jsem skončila v nemocnici s příznaky plicní embolie, která se naštěstí neprokázala . Od té doby bylo několik epizod s různými potížemi. Záchranná služba a pohotovost byla často , než jsem se odhodlala jít k psychologovi, který mě stejně jako Vás odkázal na psychiatra. Léky beru dodnes a můžu potvrdit, že mění psychiku člověka . K tomu všemu věk, ve kterém jste, je obdobím nadcházejícího klimakteria a tím je dáno , že se potíže budou měnit . Ty, které popisujete jsou závažné a je třeba se jim věnovat . Když se necítíte při dosavadní léčbě dobře , změňte lékaře . Asi by nebyla od věci hospitalizace na psychiatrickém oddělení . Jste v situaci, kterou sama nezvládnete , i když Vás rodina podrží . Držím Vám palce , ať se rozhodnete jakkoliv . S pozdravem Ivana

Milá Jiřinko, před 12 - ti lety mi zemřel syn. Já si jen vzpomínám, že jsem za týden šla do práce. Dnes vím, že jsem dobře udělala. Krok za krokem jsem tu hrůzu vstřebávala. Mí spolupracovníci se ke mně chovali hezky. Nikdy jim to nezapomenu.... Vám radím také seberte všechnu sílu a odvahu, kterou máte. Jinak to nejde.

Já budu za hnusnou. pí. Jiřino, kdyby Vám bylo tak 14 let, tak to pochopím, ale takhle? Obdivuji Vaši rodinu za trpělivost, já bych jí teda tak dlouho fakt neměla, bezdůvodný kňučení dospělého člověka je úmorný. Vyhodit prášky, nelítat po doktorech, ti by měli mít čas na skutečné pacienty, přestaňte se proboha litovat, víte vy vůbec co je to mít opravdu problémy?? Běžte se projít nebo proběhnout, zacvičit si.... S maminkou jste měla asi dobrý vztah, tak na ní vzpomínejte v dobrém, to jste si snad myslela, že tady bude pořád?

Otec spáchal sebevraždu těsně před mou maturitou. Do toho mě matka vypakovala do prázdnyho bytu aniž by měla důvod a byla jsem skoro bez peněz s tím abych ji platila nájem (byla jsem ještě pořád na škole a práci tudíž neměla).. takže v jeden moment jsem přišla o vše a o všechny. Rodinu a zázemí nemám. Vy ale rodinu pořád máte-nekážu a ani Vás nechci poučovat. Jen chci aby jste věděla, že tohle je základ a velké plus třeba když je sebe hůř... Na odborníky se vykašlete. Prášky nic nevyřeší a napíšou Vám do zdravotní karty nesmysly. Zkuste alternativní medicínu. Člověk zažije skutečnou očistu duše. Já ji podstoupila a zvládla jsem problémy kteří by jiní nezvládli. Když slyším některé známé naříkat nad věcma typu: Nemám partnerku-a už dlouho najít nemůžu-strašně mě to trápí..atd, tak se tomu můžu leda zasmát a možná zalitovat, že takové problémečky taky nemám :-)

Belfast, nejste za hnusnou, jste za nezkušenou, naivní, suverénní a bez sebereflexe. Jednoho dne i vy ztratíte rodiče (samozřejmě nepřeji vašim rodičům, abyste odešla dříve než oni, protože dívat se dítěti do hrobu, je úplně nejhorší hrůza, co může člověk zažít) a pak poznáte, že to naprosto není jako ztratit kamaráda, dokonce ani jako ztratit sourozence, a to přesto, že odchod rodičů je očekávaný. Nemusíte si předtím být s rodiči ani nijak blízká, anebo pro vás v posledních měsících nebo letech mohou představovat změnu vlastního života, pokud jim poskytujete nepřetržitou péči. I tak vás jejich úmrtí zasáhne hluboko a pořádně se to neprojeví první měsíc nebo dva, ale v průběhu dalších měsíců. Když odejde rodič - zejména ten bližší z rodičů, odejde ta jistota, že i kdyby všechno v životě šlo špatně, člověk pořád má "někoho svého", kdo ho bude mít rád a bude mu věřit. Je to nepřenositelná zkušenost, ale to poznáte (po úmrtí rodičů). Shodou okolností jsem to dnes dopoledne řešila s kamarádem, kterému nedávno odešli rodiče (velmi staří a už dávno velmi, velmi nemocní). Také byl překvapen, že je to pro něho mnohem horší, než si kdy předtím dokázal představit. Samozřejmě se většina lidí navenek dávno tváří normálně. Pracují, fungují, ale doma, před nejbližšími neutají, že jsou jiní. Tak je to pravděpodobně i u paní Jiřiny. Ona tu nefňuká, ale využila tento server, kde si lidé upřímně sdělují své zkušenosti, aby se zeptala, jestli někdo nemá podobnou zkušenost a co mu v ní pomohlo. Vy tu zkušenost nemáte. Úmrtí partnera jsem, bohužel, zažila opakovaně a zažila jsem úmrtí maminky, se kterou jsme si nebyly až tak blízké, jako některé čtenářky tady (ale poslední roky jsem jí poskytovala každodenní, a pak už i nepřetržitou péči, protože byla nemohoucí), a upřímně přiznávám, že s odstupem let ve mně úmrtí maminky nechalo hlubší díru. Na partnera s odstupem let vzpomínáte v dobrém, ale díru v životě něčím nahradíte. Maminku nenahradíte. (Také ten hlubší zásah asi byl tím, že maminka umírala dlouho a nepřetržitá přítomnost u tohoto procesu je něco, co už nikdy nedostanete z mysli, zatímco všichni tři mí zesnulí partneři zemřeli zcela nečekaně - dva po pádu ze skály při lezení - jeden velmi mladý a druhý po padesátce, navíc v době, kdy mi maminka už odcházela před očima, třetí na infarkt, i když mu nebylo ani 40.) Klinické depresi jsem se vždy vyhnula, u paní Jiřiny ale podle popisu stres a šok spustily vážnou nemoc. Ona za ni nemůže, NIKDO nemůže za klinickou depresi. Váš útok na ni dobře vystihuje citát Stanislawa Jerzyho Lece: "Vždy se najdou Eskymáci, kteří vypracují pro obyvatele Konga pokyny, co dělat za velkých veder." Jen s tím rozdílem, že jeho "eskymáci" jen radí, zatímco vy útočíte, přitom netušíte, o čem je řeč. Jednou sama jistě poznáte, jak velmi, neskonale hloupé to bylo, promiňte. Zkuste dvakrát měřit, než říznete.

Belfast, jenom úplný blbec poradí jít si zaběhat a zacvičit jako lék na depresi.

Belfast, nemate s touhle situaci zadnou zkusenost, a navic Vam chybi EQ. Pani Jirina takhle trpi, protoze je hodne citliva a vnimava. To je to, co Vam naprosto chybi.

Ely - to je prokázaná věc, kdo se hýbe, nepropadá depresi. Zkušenost s touto situací mám. Nemám žádné polehčující okolnosti pro člověka, který 2 roky nemůže překousnout smrt rodiče, jakkoli je tato okolnost pochopitelně bolestná. Vždyť má přece manžela, děti, jak ti k tomu přijdou. Jak sama říká, je protivná na ně, hádají se. A ještě se cítí ukřivděná, že okolí nechápe, že prášky mění její osobnost. Samozřejmě, že mění, no tak je přece neberu! Mám ve svém blízkém okolí mámu, jejíž jediné dítě je nevyléčitelně nemocné. Zhroutila se jen na jeden týden, pak se sebrala a je usměvavá, optimistická. Takového člověka já obdivuji, protože svým optimismem a úsměvem dokáže svojí dcerce zpříjemnit zbytek života. Naopak nesnáším lidi typu paní Jiřiny, kteří se zhroutí a okolí starej se, chápej mě, podporuj mě a já se budu rochnit ve svém bebínku.

Belfast, tak to je dobře, že máte v životě tak jasno :). A samé silné lidi kolem sebe. Jen, prosím, nikdy nikomu osobně neraďte, jak se má chovat při osobních tragédiích nebo životních ztrátách. Mohl by se na že doporučené procházce totiž ze samé radosti z pohybu zabít. Ve vzdálené rodině se matka tří dětí zabila v noci skokem z okna. Nechtěla okolí obtěžovat svými problémy, pořád usměvavá a optimistická, až pak jednou v noci vstala z postele, prošla kolem dětských pokojů a skočila z balkónových dveří v třetím patře. Takže žvásty o tom, jak to bylo jednoduché, si poradit se svými běsy a problémy, raději před lidmioc nešiřte. Žijí mezi námi i takoví, co silně jen vypadají, mlčí, ale jsou krůček od sebevraždy.

Máme mnoho psychologů, psychiatrů, kteří léky předepisují jako bonbónky, léky jsou pro ně velkým byznysem a často více škodí než pomáhají, já, když mi zemřela dcera před více než 30 lety,jsem se stáhla do sebe, až později jsem zjistila, že mě posílilo,tuto událost beru jako to nejhorší, co mě v životě potkalo, vždy, když se setkám s nepříjemným problémem, stane se pro mě méně těžkým, k lékům jsem se nikdy neuchýlila

Milá Jiřino, nepřišla jsem o rodiče, ale ze dne na den o manžela, otce našich tří malých dětí. Není to ani dva roky. Nechci snižovat Váš žal, ale s odchodem rodičů člověk tak nějak vždycky musí počítat, ale s partnerem si plánujete stáří, na které u nás nedošlo. Byl skvělý manžel a otec. Strašně mi chybí, dětem i celé rodině. Já ale tyto léky odmítla. Přesně jsem se bála těchto vedlejších účinků, které popisujete. Celá se chvěju, jak se vžívám do svých vzpomínek, ale nedá mi to, abych Vám nenastínila, že může být v životě i jinak. Nechce se mi věřit, že tomu takhle podléháte. Máte manžela, dcery...opravdu jsou na tom lidi i hůř. Trochu se vzchopte a vyhledejte jinou pomoc, zahodte léky a běžte zkusit alternativu. Mně osobně nejvíce pomohla ezoterapie, dětská psycholožka, rodina a pak nový partner. Do toho všeho jsem bojovala s předsudky okolí, kdy a jak jsem si měla najít nového chlapa. Navíc řeším soudy, právníky, pojišťovny. Mám dvě zaměstnání a snažím se žít na plno. Bolest mám nenávratně zakořeněnou v srdci, umocněnou bolestí mých dětí, které příliš brzo přišly o nejlepšího tátu pod sluncem, ale s tím se musíte naučit žít, ale žít se dá. Jen jinak, já tomu říkám Nový jiný život. Není stejný, ale jaký si ho udělám, takový ho budu mít. Přestaňte se litovat a začněte se snažit být platná partnerka a matka, to jediné Vás musí hnát ku předu. Chápu Vaši bolest, ale proces uzdravení je opravdu jen ve Vašich rukách, respektive ve Vaší vůli. S úctou Markéta.

Pani Jirino, muzete smutnit ale nezapominejte, ze nejste v zivote sama. Mate rodinu, a ta vas potrebuje! Musite fungovat! Antidepresiva vam spis uskodi, nez pomohou. Nemuzete je brat do nekonecna! Jedna moje znama prisla o syna. Vzpamatovava se z toho pres 30 let. Ruzne terapie ji nepomahaji.nepomahaly. Ted nasla konecne klid, kdyz se rozhodla, ze jej bude navstevovat na hrbitove a normalne s nim hovorit. Jinak by se totiz utrapila. Ja nechodim k hrobu svych rodicu tak casto, ale skoro denne s nimi v duchu hovorim. Tak je mi moc lito, ze zu s nami nejsou a nemohou se podilet na nasich radostech a starostech. Takovy uz je beh zivota. A smrt k nemu patri.

Měl jsem psychický problémy,dostal mě z toho dobrovolný pobyt na v krizovém psychiatrickém centru,kde jsou jak psychiatři,tak psychologové.Bez chemie,snad jen na spaní.Když mi bylo třicet,seděl jsem u smrtelné postele svýho táty a v momentě jeho skonu ho držel za ruku.Kdo nezažil odchod blízkého člověka takhle bezprostředně,tak to ani nepřeju toto zažít.Byla to strašná rána,já nevěděl,co mám dělat.Nakonec jsem se dva dny sám ožral a najednou pochopil,že se s tím musím smířit,že to tak prostě chodí.Je to už patnáct let,na tátu často myslím,vzpomínám,ale na to pěkný a rozhodně vesele a ne depresivně

Věřím, že se Jiřina mění. Věřím, že léky jí dost utlumí, ale to že se mění, není léky, ale její nemocí ...

Jiřinko, musíte si říct, že máte maminku v srdci a je stále s Vámi, určitě to zabere. Ona spí, je jí dobře a neví o tom, že se trápíte. Já už jsem tu jeden příspěvek psala, ale je mi Vás líto, určitě vím, co prožíváte, ale čas dělá zázraky a také hojí rány. S úctou Jana.

Jiříko Vaše mamiňka je teď Angilek který Vás chrání a dohlíží na Vás . Dala Vám lásku a teď je rada na Vás předat ten krásný pocit dál . Zkuste také yogu a nebo konstelace . Já jsem si prošla podobným obdobím a prášky jsem brala jen měsíc a potom jsem už nechtěla brát . Možná Vám pomůže otázka proč přicházíme sem , jaké životní poslání máme ........