Mít dítě a být s ním doma je velká změna. Když je dítě nemocné, člověk ani nevyjde ven. Třeba několik dní. Dítě má taky různé potřeby – jak píše paní výše – které jsou často dospělému dost nepochopitelné a souvisí s jeho momentálními náladami. Když nepochopíte, co chce, mlátí hlavou do zdi, ječí, pláče, může se uzavřít a zadělat si tak na nějakou nemoc. Otěhotněla jsem neplánovaně ve 22 letech, studovala tehdy 2 vysoké školy a v životě jsem měla systém. Ještě v těhotenství jsem zvládla spoustu práce a mnoho jsem si odstudovala. Sportovala jsem. "Nezvládající" matky jsem taky nechápala, ale po porodu jsem se jim v duchu omlouvala. S narozením synka přišel obrovský stres, a to byl moc hodné miminko a je to hodný chlapeček. Měla jsem pocit, že nejsem dost "študovaná" pri výchovu dětí, manipulaci s nimi, kojení byl zpočátku taky problém. Měla jsem pocit, že v mojí péči prostě nemůže přežít. Byla jsem přehnaná perfecionistka a své mateřské neúspěchy (z dnešního pohledu to pro mě žádné neúspěchy nejsou) jsem si nedokázala odpustit. Před porodem jsem měla spoustu koníčků, po porodu nic. Bez přátel, na které nebylo a není moc času, zavřená doma v nové situaci, zatímco všichni vrstevníci jezdili po světě a slavili kariérní úspěchy. Přišla jsem si jako neschopná blbá kráva, to že to nezvládám tak, jak jsem si naplánovala, mne ničilo. Narozdíl od Vaší ženy nemám muže, který by to považoval za mé osobní selhání a psal o mé neschopnosti na internetu ve stylu "já to přece zvládnu levou zadní" (i když pokud to opravdu zvládnete, klobouk dolů a pošlete mi číslo, napíšu vám o pomoc, až budeme mít – dá-li pánbůh, druhé dítě), ale skvělého člověka, který mě podržel, pochválil a dal najevo, že mě má rád. Samozřejmě mi dal taky najevo, že prostě nemůže být vše na 100 procent. Když muž pozná, že je žena na dně, pochválí ji, pomůže jí, prospěje to nejen jí, ale i celému manželství. Dnes už jsem svůj ambiciozní a perfekcionistický pohled na svět přehodnotila. Náš synek je pro mě to nejvíc a těší mě, že to tak má i můj muž. Asi už nikdy nebudu mít tolik energie jako před porodem a pokouším se s tím pracovat, šetřit síly na to opravdu důležité. Hormony, změna režimu, sociální deprivace a bezradnost z toho, že ten "plán", který si člověk vysní a chce jeho prostřednictvím organizovat nejen svůj život, ale i život dítěte, jsou prostě hrozivá kombinace pro někoho, kdo to – jako já – řeší a chce být neustále superperfektní. Tak doufám, že Vás ta rodičovská třeba taky někam posune.