Ze začátku by to nikoho nenapadlo. Taková úžasná služba! Tolik nekonečných možností! Kolika lidem to pomůže! Zmizí negramotnost! Konečně lidstvo získá svobodu! Fantazie! Jenže všechno je tak trochu jinak.

Na první zamyšlení vás to nenapadne, naopak, nadále budete nadšeni z tohoto fantastického vynálezu, který vám přeci tolik dává. Uklidňuje vás, rozčiluje vás, prostě dostáváte své důležité emoce pěkně pravidelně a přesně odměřené. Konečně přeci nejste sami! Můžete vše sdílet najednou s tolika lidmi! Sice vás nikdo neslyší a nemůžete si o tom popovídat, ale to nevadí. V myšlenkách jste zajedno a spolu! Konečně je všechno na správném místě: dobro vítězí nad zlem, feťák se ze své závislosti vyléčí, děti se pokorně vrací k rodičům.

Jenomže pak si někteří začnou všímat změn. Především v chování. Reakcích. Jako by lidé prošli nějakých drillem. Kupují stejné prášky na praní. Stejně reagují na tsunami v Asii. Stejně chtějí posunout věk trestní zodpovědnosti. Stejně chtějí zavést registrované partnerství. Jezdí na stejné dovolené. Kupují si stejné mobilní telefony. Mají stejně vybavené byty. Mají stejné názory. Nebo naopak vše dělají přesně obráceně.

Postupně si toho začne všímat více a více lidí. Jenže už je asi pozdě. Smrt je na postupu a uniknou pouze ti nejsilnější. Ty s nejsilnější vůlí. Jenže, má někdo vůbec ještě nějakou VLASTNÍ vůli, natož silnou? Má vůbec někdo VLASTNÍ názor? Je vůbec protest ve formě různých extrémních reakcí (sportů, kultury) protestem? Není to pouze dalším krmivem a nákazou Plíživé smrti? Nejsme v začarovaném kruhu?

Existuje cesta. Na jejím počátku je vypnutá televize.