Znáte někoho, kdo adoptoval na dálku nějakého toho malého černouška či bělouška? Láká Vás takovýto druh podpory všem těm malým človíčkům, kteří se Vás smutně koukají z fotografií? Chtěli byste se dozvědět více informací? Jak jedna taková adopce proběhla, co přinesla novým "rodičům", a proč se pro ni rozhodli? Přečtěte si tento článek!

Neodpustím si trochu sentimentu na začátek, protože ten patří k celému aktu „adopce na dálku“. Když si kliknete na www.adopceafrika.cz a přečtete si prvních několik slov a přitom Vás ze spodní strany sledují černá kukadla dětí na fotkách, pak se Vám začne svírat srdce smutkem a zároveň úlevou nad tím, že jste tady a od Keni Vás dělí několik tisíc kilometrů. Napadne Vás, že by bylo krásné, pokud by se tvářičky dětí usmívaly. Díváte se dál do jejich osudů a prosebně hledáte sami v sobě, jak jim alespoň drobně ulehčit. Vracíte se ve vzpomínkách do lavic prvních tříd nad písmena ve slabikářích do množin plných jablek a hrušek a představujete si rozjasněné a udivené oči těchto dětí, které o možnost navštěvovat školy musí žádat. Zdá se to nepředstavitelné zvláště, když víte, že třeba u nás existuje povinná školní docházka a každý z nás má právo na vzdělání a není mu pro chudobné poměry odepřeno.

Po první návštěvě těchto stránek máte chuť adoptovat všechny děti a poslat je do škol… a nejen to. Rádi byste jim dali více než jen požadovaný obnos na školné, který ročně činní cca 7200 Kč.

Na tyto stránky jsme se nedostali náhodně. Poukázala na ně plzeňská lektorka Mgr. Věra Hollerová, která je sama aktivně zapojena do projektu adopce na dálku a spolupracuje s Humanistickým centrem NAROVINU. Pro zajímavost ji naleznete na fotografii hlavních koordinátorů projektů Kampaně lidské podpory pro Keňu vlevo. Je to ta s dlouhým copem a s kalhotami se žirafami.

K tomu, aby se Centrum Orientálního Tance rozhodlo adoptovat své první dítě, stačil jeden pohled na výše uvedené stránky. Průběh adopce byl hladký, zapojili se do něj všechny naše lektorky a zároveň také všichni ti, kteří přišli na Orientální večer v Plzni 16.4.2004 a na Sletu čarodějek v Praze 30.4.2004. Výtěžek z obou akcí byl věnován na adopci chlapečka Iana Machahu a holčičky Hannah Gathoni Njoki. V Plzni se nám také při této příležitosti podařilo podpořit chráněné dílny „Exodus“ v Třemošné a v Praze jsme podpořili Ples Afrika, který byl pořádán pod záštitou humanistického centra NAROVINU.

Obě děti mají společnou kromě jiných jednu vlastnost. Jsou sirotci. Víme, že jim maminku ani tatínka nenahradíme. Jen tajně doufáme, že je alespoň hřeje, že mají nyní více maminek a tatínků než kdokoli jiný a že mohou chodit s ostatními dětmi do škol. Volba dětí byla na lektorkách. V Plzni se děvčata shodla na Ianovi a v Praze na Hannah. Rozhodování a výběr probíhal rychle také proto, že zde v Čechách je skutečně hodně lidí, kteří chtějí pomáhat těm ostatním. Přiznáváme, že místo Iana byl vybrán jiný chlapeček, ale než jsme stačili zkontaktovat příslušnou koordinátoru, zmizel ze stránek, neboť již našel jiné dobré duše, kteří se ho ujali.

Od Humanistického centra NAROVINU jsme obdrželi certifikát o adopci obou dětí i s fotografiemi. Jsou to zatím jen jediné snímky, které máme. Komunikace s dětmi není nejjednodušší. Teprve začínají navštěvovat školu a v Africe není internet nebo pošta na každém rohu. Do budoucna se to zlepší :o).

Chtěli bychom, aby naše děti studovaly a tedy i v příštím roce plánujeme v adopci pokračovat. Jsme hrdi na to, že se adopce zdařila a ačkoli se tento výraz používá v pohádkách, pak neznáme lepší pro vyjádření toho, co cítíme: „Hřeje nás na srdci tento počin a věříme, že bude hřát každého, kdo se rozhodne jednat stejně.“

Alyx, Praha, 27.9. 2004