"Když jsem ve třinácti letech vyhrála národní finále jedné soutěže modelek, měla jsem pocit, že mi patří svět. Viděla jsem jen slávu, peníze, pěkné fotky, zkrátka pohodlný život. Věřila jsem všemu, co mi kdo nasliboval. Chtěla jsem cestovat a stát se supermodelkou, místo toho jsem málem umřela na anorexii".

(Co je mentální anorexie? Jedná se o vážnou poruchu příjmu potravy, kterou člověk řeší své problémy. S obtížnými životními situacemi a pocity se snaží vyrovnat pomocí jídla. Anorektik drží kruté diety ve snaze maximálně snížit svou hmotnost. Mentální anorexie je bohužel v naší společnosti čím dál častější.)

Tak moc jsem se chtěla podobat nejúspěšnějším modelkám, že jsem uposlechla bossy z modelingové agentury, kteří mi dali nůž na krk, že buď zhubnu nebo nebudu cestovat a z agentury mě vyhodí. Nějakou dobu jsem sice jejich příkazy ignorovala, ale když jsem už dva měsíce nedostala žádnou práci, začala jsem podnikat různé dietní pokusy, které jsem ale nikdy nedotáhla do konce. Až když mi jiná prestižní agentura nabídla spolupráci a také účast v dalším klání krásných dívek, ovšem pod podmínkou, že zhubnu, začala jsem být nahlodaná. „Řekly mi to už dvě agentury, takže na tom asi něco bude“, přemýšlela jsem.

Hubnout jsem začala pomocí „osvědčených“ triků z časopisů. Nejdřív jsem vynechávala jakékoliv jídlo po 17. hodině, potom jsem se obešla bez oběda, ke konci i bez snídaně. Časem jsem si na to tak zvykla, že už jsem nepotřebovala jíst téměř nic kromě suchého tmavého chleba, bílých netučných jogurtů a ovoce. Také jsem pila hektolitry vody bez bublinek, abych obelstila žaludek a on se cítil stále plný. Shodila jsem ale jen tři kila. To bylo málo. Z jídla už nebylo co ubrat a tak jsem začala cvičit aerobic, později jsem přidala kilometrové trasy na in-linech a nakonec jsem ještě k tomu všemu chodila na dlouhatánské pěší túry.

Jednoho dne přišel obrat o 180 stupňů. Každý den, kdy jsem si stoupla na váhu jsem měla o půl kila, někdy dokonce o kilo míň. Byla jsem posedlá, jak soutěží, tak hubnutím. Chtěla jsem být Twigy. Okolí se na mě tvářilo divně, odvracelo se ode mě, ale já si bláhově myslela, že si ze mě sedají na zadek. Měla jsem tak vymytou hlavu, že jsem nevnímala ani to, že se moje bohatá kštice proměnila v pár chlupů, ztrátě menstruace jsem nepřikládala žádný význam. „Vždyť k čemu je to vlastně dobré?“, myslela jsem si. Když se mi hubnutí rodiče snažili vymluvit, argumenty typu, že nebudu moci mít děti, mě opravdu nedojímaly. Zajímala mě jen má vlastní čtyřicetišestikilová postava.

M a r t i n a K o p ř i v o v á

Úryvky z knihy:

I. Trpím hlady

…Jak tak poslouchám lidi z agentury, začínám věřit tomu, že jsem ta nejtlustší modelka snad s největším zadkem na světě. Pomalu, ale jistě se tak zbavuji pocitu, že bych mohla mít normální postavu. "Jsem šíleně tlustá a nikdo určitě nemá na práci nic lepšího, než sledovat moje obrovské tělo", myslím si. Chvílemi si připadám jako slon, jindy jako prasátko. Ve škole se modlím, aby mě učitelky náhodou nevyvolaly k tabuli, protože to by si mě celá třída prohlížela a šuškala si: "Jak tak může dělat modelku, když je tak tlustá?". Všem těmto nesmyslům, které jsem si doslova vsugerovala, jsem samozřejmě věřila.

Na castingy jsem vůbec nechodila. Chtěla jsem počkat, až přijde ta správná doba, až budu hubená jako všechny ostatní modelky…

II. Nažer se!

…Neúspěšným (tedy i mně) poděkovali za účast a popřáli nám hodně štěstí a úspěchů v životě. Toť vše. Bylo mi do breku, ale ještě než jsem se rozeřvala, počkala jsem, až vyhlásí finalistky a pak jsem se šla trapně zeptat, jestli jsem něco udělala špatně. Zbylé čtyři modelky z agentury byly finalistkami, jen já ne. Když už bylo o všem rozhodnuto, udělala si na mě Kristina konečně čas a řekla mi, ať se nezlobím, ale že jsem šíleně hubená a celá porota včetně ní, se mě doslova lekla. Byla to všechno pravda, kterou jsem opět nechtěla slyšet. Kristina se obhajovala tím, že chtěli, abych zhubla, ale ne tolik…

Martina Kopřivová