Došlo k soudu, rozvod byl v tomto případě celkem rychlý. Dítě bylo svěřeno do péče matky a určeny dny, kdy měl mít syna v péči bratr. Pro syna si vždy jezdí s doprovodem, ať už mámy nebo někoho ze známých. Zatím jim byl vyměřen jen čas přes den v neděli. I těmto soudem určeným termínům se exšvagrová bránila, jak mohla. Chlapec byl často nemocen a otec si ho nesměl vzít k sobě ani v době rekonvalescence.

Prostě dětská lékařka šla na ruku matce, aniž by se zajímala o skutečnost. Dozvěděli jsme se i o tom, že je s chlapcem v otcově péči špatně zacházeno. To víte, drby na malých městech se šíří úžasným způsobem. Jen se divím, že nikoho, včetně paní doktorky, nezarazilo, že v péči matky přišel chlapec při úrazu ještě před třetím rokem věku o zuby, ani to, že díky její opilosti způsobila chlapci zlomeninu, ani to, že padá tak často ze schodů.

Moje děti mají svého bratrance moc rády. Vždy, když jedeme k babičce, se ptají, zda ho aspoň jeden den uvidí a budou si s ním moci hrát. Při těch několika setkáních jsem získala dojem, že i on se těší na mé děti, ale hlavně svého tátu, kterého má opravdu rád. Podle mého dojmu měli skvělý vztah otce a syna. Měl radost ze společných vycházek, výletů a vůbec času stráveného se svým tátou a i druhou babičkou. Zaráželo mne jen, že chlapec, kterému nejsou ještě ani 4 roky, se tak strašně kontroluje a dává si pozor, co poví. Ale je to dítě a tak se občas prořekne. A tak jsme se dozvěděli o situacích, kdy nakreslil tátovi obrázek a maminka ho vzala do kotelny, kde ho vhodila do kotle, že ho posílá kotelní poštou. Kdy chlapec přijede po návštěvě u otce domů a matka se ho natolik štítí, že ho nejdříve musí dědeček vykoupat. Kdy jsem chlapci přivezla dárek a on sám požádá otce, ať mu jej nechá u sebe, že doma by se mu ztratil... Jako matku mne polévá studený pot, už jen když to píšu.

Nedávno se bratr před chlapcem zmínil, že až bude u něj spát, podniknou nějaký delší výlet. A začaly další problémy. Moje exšvagrová přestala chlapce otci vydávat. Obvinila bratra, že malého bije a mučí (údajně ho na vycházkách do lesa svléká a nechává ve sněhu), došlo i na obvinění z pedofilie. Nic nezmůže ani policie, která s chlapcem v dny určené k návštěvám otce odjíždí. Opět rozpoutala pomlouvačnou a štvavou kampaň. Na radu dětské lékařky si sehnala svou psycholožku, kterou vůbec nezajímá chlapec, ale jen právo ženy na dítě: protože žena přece nosí dítě 9 měsíců, kojí jej, stará se o něj a muž nemá žádná práva. Došlo to i tak daleko, že měla i bratrovi vyhrožovat známými u policie... Opět dochází k situacím, kdy je moje máma konfrontována lidmi v okolí (např. jedna spolupracovnice se jí zeptala, zda by nebylo lepší nechat malého mámě...).

A důvod, proč jsem toto vše potřebovala napsat? Ano potřebovala. Nesnáším nespravedlnost a teď musím žít s vědomím, že s ní nic nenadělám. Sama jsem vyrůstala bez otce, s vědomím nechtěné dcery. Podepsalo se to na mém sebevědomí, poznamenalo to celý můj duševní vývoj. (Některé problémy jsem řešila v dospělosti s psychologem. Patřím k silným osobnostem s vysoce vyvinutým sebezáchovným pudem, ale ne každý má toto štěstí.) Tím nechci říct, že otec alkoholik a násilník je lepší než žádný. Ne, jsou opravdu i mezi otci osoby, které by děti mít neměly, ale většina z vás jsou normální lidé, se svými chybami, slabostmi, ale ty máme i my ženy. Nikdo, ať muž či žena, nejsme dokonalí.

Co nedokážu pochopit, jsou stupidní hlášky feministek o tom, jak si samy rozhodují o početí a výchově dětí, kdy muže řadí jen do funkce plemenného zvířete. Přiznávám, sama se za feministku považuji a požaduji rovnoprávnost. Na vašich stránkách jsem narazila v jednom článku na výraz "feminacistka", myslím, že celkem sedí. Tyto "feminacistky" degradují hlavně nás ženy na úroveň pomstychtivých sobeckých bytostí, dle mých zkušeností by ale hlavně tyto ženy bez mužů dlouho na světě nevydržely (už jen třeba proto, že by jim neměl kdo odnést kabelku...). Nejhorší je jejich angažovanost při rozvodových tahanicích a soudních přích o svěřování dětí do péče rodičů a jejich úpravách. Řadím k nim lékařku i jí doporučenou psycholožku. Ani jednu z těchto žen nezajímá dítě jako takové, starají se jen o chudinku mámu. Protože jen žena může být ponížena, zbita a určitě by nikdy nelhala. To, že se stačí kolikrát jen zamyslet, trošku zapátrat v historii případu a pídit se po opravdových příčinách některých situací, nechat mluvit dítě, bez zásahu matky, nebo položit docela nezáludnou otázku - zda by dítě chtělo za otcem?

Z vašich stránek jsem vycítila i trpkost a rozčarovaní některých mužů a nedivím se. Musí to vypadat jako spiknutí žen proti mužům. Není. Nevěřte tomu a nestávejte se stejnými bestiemi. V tom kolotoči, který tyto ženy rozpoutávají, už dávno jim nejde o dítě. Jde jim jen o to dokázat si, že opět jednoho chlapa položí na lopatky, že mohou, že na to mají, že ať už udělal cokoli, teď za to bude trpce platit. Je jim jedno, že učí dítě lhát a podvádět. Možná se po letech budou i divit, kde se to v tom dítěti bere? Ale viník je zřejmý, hodí se to na nepřítomného otce. Je jim úplně jedno, že to dítě bude vyrůstat jako dítě vyvrhele. Že si toto stigma ponese celý život a dá mu to vychutnat i okolí (ve škole a později i v zaměstnání, protože tato šťavnatá soustíčka zůstávají v paměti hodně dlouho). Možná bude jen dalším kandidátem na televizní pořad typu "Pošta pro tebe", při horším scénáři je možností víc a možná si o něm jednou přečteme v černé kronice, ať už jako o aktérovi násilného činu, nebo jako o oběti sebevražedného pokusu....

Potřebovala jsem tento dopis napsat. Ráda bych pomohla jak svému bratrovi, tak i synovci, ale jsem jen teta. Je mi zle při pomyšlení na to, s čím se tak malé dítě musí vyrovnávat a musí tím procházet, kdy je nucen o otci, ke kterému má velmi kladný vztah, vyprávět obludné historky, které mu vnucuje matka. Došlo už totiž i k situaci, kdy bratr šel na sociálku a jeho bývalá seděla s malým uvnitř. Přes dveře slyšel, jak jeho malý syn vyprávěl, jak ho táta bije a týrá. Po zaklepání byl sociální pracovnicí pozván dovnitř, čemuž se jeho ex slovně bránila, sedl si a týraný syn se mu s radostí vrhl na klín a začal svému tyranskému otci s radostí vyprávět, co zažil.

Jako žena a matka si nedovedu představit, že bych podobnou situaci připravila svým dětem. Že bych je nechala vyrůstat ve lži a nenávisti k vlastnímu otci, nechala je vyrovnávat se s nenávistí a nutila je nenávidět, lhát.

Snad bych jen dodala, že úmyslně vynechávám místa i jména aktérů tohoto příběhu. Bratrův příběh ještě neskončil a asi ani hned tak neskončí. Každopádně fandím všem tátům a mámám, kteří se dokážou domluvit a neničit své děti jen kvůli pomstě na bývalém partnerovi, a fandím i všem rozumným bytostem, které věří, že lidé nejsou buď jen špatní anebo dobří. Fandím i vám, protože děláte moc prospěšnou práci. A dovolím si požádat, držte palce mému synovci a taky jeho tátovi, ať se jejich situace zlepší.

Dopis tety - díl 1.

Dopis tety - díl 2.

Zdroj