Po kariéře výpočetního technika či profesora si v 60 i více letech našli novou vášeň: stali se podle agentury AFP klauny a rozesmávají Německo. Ulrike se jen lehce nalíčená a v jednoduchých šatech hospodyně snaží na pódiu rozložit sušák na prádlo. Sušák jejímu úsilí odolává a smích z hlediště je stále hlasitější. Poté tráví čekání na uschnutí prádla poslechem rozhlasu. V průběhu jednotlivých pořadů si podupává do rytmu, natřásá se a nakonec vášnivě tančí. Malé divadlo se otřásá smíchem.

Třiašedesátiletá Ulrike Lükeová-Rosendhalová ten večer hrála v Brémách na severozápadě Německa se svým divadelním souborem důchodců, který se nazývá Klaunská společnost 50 a víceletých.
"Stala jsem se klaunem, protože ráda rozesmávám a sama se ráda směju. Smích je ohromně osvobozující," vysvětluje tato bývalá učitelka. "Moji přátelé to považovali za skvělé od začátku, moje rodina mnohem méně. Ale nakonec si zvykli, že jejich matka dělá klauna."

Divadelní skupina se zrodila z programu pro třetí věk, který v roce 2005 vyhlásila oficiální škola klaunů v metropoli Dolního Saska Hannoveru na severu země. Škola letos slaví 25. výročí vzniku. Členové Klaunské společnosti 50 a víceletých docházeli do školy učit se řemeslu čtyřikrát měsíčně po dobu dvou let. Teprve poté profesor Dieter Bartels usoudil, že mohou předstoupit před publikum.

"Je to srandovní, ale myslím si, že to učení je dost těžké," říká sedmdesátiletá bývalá profesorka Helgard Meyerová-Bergeová při líčení před představením. "Když se člověk chce skutečně stát klaunem pro veřejná vystoupení, je třeba, aby byl přípraven na sobě ohromně pracovat," přitakává pětapadesátiletý profesor Bartels, který přišel do školy z divadla. V učebně zdůrazňuje, že stát se skutečně dobrým klaunem může trvat rok, ale třeba i deset let.

Jeho žáci se vybaveni jen červeným nosem a deštníkem či kloboukem učí vytvářet svou osobnost: rozhodného a samolibého šéfa, nenapravitelného smíška či stálého ufňukánka. Dieter Bartels je vášnivě povzbuzuje i napomíná, mimuje postavy. Jak najít svou postavu? "Kontaktem s ostatními žáky, kteří u mě odhalili povahové rysy, o kterých jsem sama nevěděla," říká Helgard, která se na scéně představuje jako Carline.

Divadelní soubor 50 a víceletých, jehož složení se mění podle jednotlivých představení, vystupuje osmkrát až desetkrát ročně. Cestují přitom po scénách na severu a západě Německa. Dělají vše sami, včetně uvítání diváků a distribuce programů.

Devětašedesátiletý bývalý počítačový expert Jens Uwe Korte se k nim přidal před třemi lety. Dělal amatérské divadlo a navštívil úvodní hodinu kurzu v hannoverské škole. Líbilo se mu to, tak se zapsal do kurzů.

"A nyní jsem klaun! Starší klauni přinášejí určitou životní zkušenost, kterou ti nejmladší prostě nemají," tvrdí Korte. Starší lidé jsou podle něj spontánnější a mají větší odstup. "Jsme uvolněnější, nemáme již strach z toho, že budeme vypadat směšně," doplňuje Ulrike, která má roli hospodyně se sušákem na prádlo.

"Mladí si nemohou dovolit vypadat směšně. Ještě jsou na lovu partnera a musejí být stále svůdní a silní. Staří již tohle naštěstí nepotřebují!" vysvětluje Bartels. "Pro mnohé z nich je to prostě jiný způsob, jak žít svůj důchod. Hodně z nich říká, že nechce sedět v lehátku ve Španělsku, protože by je to příliš nudilo. Chtějí něco dělat, vyjadřovat se. Pro tyto lidi je to skvělá volba," je přesvědčen jejich profesor.

Zdroj: ČTK