Rodiče na střídačku" je příběhem rozpadu rodiny malého Vítka. Jemnou a zároveň zábavnou formou v ní autorka popisuje potíže, problémy a obavy, se kterými se chlapec před, během a po rozvodu rodičů potýká. Kniha je pravdivou, zajímavou a dojemnou sondou do psychiky dětí v rozpadlých rodinách.

Pár slov autorky: Svět se rozvádí. Polovina z nás věří na jednoduchá, rychlá řešení. Rušíme sliby a naše "ano" před oltářem už možná nemyslíme vážně ani ve chvíli, kdy je vyslovujeme s lehce roztřesenými koleny před svědky. Očekáváme, že až zaschnou razítka na rozsudku a opět budeme svobodní, najdeme lepší život, větší lásku, ztracený klid a pohodu. Za našimi rozhodnutími ale zůstávají děti, které přišly o zázemí tradiční rodiny. Děti se dvěma domovy, sbalené v pátek odpoledne před domem, děti čekající zbytečně, děti s klíčem na krku - smutné, rozzlobené, vystrašené, ubrečené, odmítavé, děti s dírou v jejich malém srdci.

Já si myslím, že jsem strašně chytrý. Říkají to totiž všichni – máma, táta, dědové, babičky i učitelky ve školce. Já náhodou vím hrozně věcí, protože  hodně poslouchám, a možná že ani nebudu muset chodit tak dlouho do školy jako ostatní, když už toho tolik vím. Ono je to totiž tak, že máma mi pořád něco vypráví. Někdy mě to sice moc nebaví, ale většinou jo. A když se pak někdo z dospělých na něco ptá nás dětí, tak to většinou vím, protože už jsme si o tom doma povídali.

Třeba nedávno jsme byli se školkou na návštěvě v knihovně. Ta paní, co nám tam všechno vysvětlila, se ptala na strašně jednoduché věci. Třeba proč čteme, kdo píše knihy, co nemáme knihám dělat a tak. Pcha, to ví přece každý, my chodíme s mámou do knihovny každou chvilku. Vždycky si sednu do koutku pro děti a ona si nejdřív vybere ty svoje knížky pro dospělé, a pak najdeme nějakou pro mě. Než si mě vyzvedne, tak nesmím dělat rámus, nesmím ty knížky vytahovat a ničit je, kreslit do nich pastelkami, co tam leží na stole, a tak.

Knihy píšou lidi, co si umí vymýšlet příběhy a normálně to dělají jako svoji práci, jako třeba táta chodí na stavbu nebo máma do kavárny. Ostatní děti to vůbec nevěděly, takže jsem nakonec dostal odměnu já, a paní učitelka byla moc spokojená. Hned jsem to odpoledne řekl doma a připomněl jim, aby si rozmysleli, jestli se mám vůbec otravovat se školou, když jsem už tak nejchytřejší. Ale máma mě pořád napomíná, abych o sobě raději takové věci neříkal, že prý nikdo neví, kdo je nejchytřejší. Prý by se musely sejít všechny děti z celého světa na jednom místě a tam by se jim dávaly úplně stejné otázky. A jestli prý vím, kolik takových dětí, starých jako jsem já, asi tak je. No, to teda fakticky nevím, ale asi milion, myslím. Milion je hrozně moc.

A když něco náhodou nevím, tak se zeptám. Třeba jestli se můžou mít rády dvě holky. Totiž to je tak. Ve třídě máme dvě, Sáru a Karolínu, a ty říkají, že se milují, a mě by zajímalo, jestli je to vůbec možné, protože si myslím, že spíš ne. Jak by potom spolu mohly mít děti? Jenomže, a to jsem byl teda překvapený, to prý úplně klidně jde. Normálně to můžou být dvě holky, nebo třeba i dva kluci. A prý, a to je úplně nová věc, říkala máma, dokonce můžou mít úplně opravdovou svatbu. To jsem teda čubrněl. Já si teda asi přece jenom raději vezmu Jasmínku Holíškovou, protože má takové strašně malé ručičky a dlouhé žluté vlasy. Ale dost váhám, jestli se vůbec mám ženit. Naši nejdřív vůbec nebyli manželé a každý měl svoje jméno. Se jmény je to vůbec u nás děsně složité. Máma se jmenuje Adamová a táta Šimák. Já jsem taky Šimák, jenomže ještě ke všemu mám jména dvě. Jsem Vítek, ale jsem taky Hugo. Takže je to takhle: Jmenuji se Vítek Hugo Šimák, můj táta je Šimák, máma je Adamová, a je to prý úplně normální. A navíc si to rozdělili, pro mámu jsem Vítek a pro tátu Hugo. Žádný z nich se nikdy nesplete, aby mi řekl obráceně. A je to ještě složitější. Tam, kam mě vodí máma, mi ostatní říkají podle ní, tedy Vítek. Ale u tátových kamarádů jsem zase Hugo. Já bych si přál, aby se oba rodiče jmenovali stejně a aby mi taky říkali jenom jedním jménem, i když tvrdí, že spousta dětí má jména dvě.

Když mně máma řekla, že budu mít brášku, a když jí začalo hrozně růst břicho, tak si to asi celé rozmysleli a řekli mi, že budou mít svatbu. To jsem byl teda strašně rád. Sice nevím úplně přesně, na co je to dobré, ale hlavně že už budeme mít všichni stejné jméno a budeme všichni Šimákovi a já už nebudu muset všude vysvětlovat, proč se moje maminka jmenuje jinak než táta. Svatba znamená, že přijede hrozně moc kamarádů a my se všichni oblíkneme do hezkých šatů. Máma si nechala ušít takové bílé s modrými kytičkami a vypadala by úplně jako princezna, kdyby neměla to veliké břicho, ve kterém čekal brácha, až se porodí. Já jsem taky dostal nové kalhoty a kostičkovanou košili a táta měl černé kalhoty a sako.

Všem, co přišli na tu oslavu, přidělali takové malé zelené větvičky na šaty a jeli jsme do velikého kopce, kde čekala nějaká paní, a to už byla ta svatba. Byl jsem z toho hrozně unavený, takže jsem cestou v autě usnul a spal jsem, dokud se mnou babička trošku nezacloumala a neodnesla mě s sebou. Všichni se koukali, jak tam máma a táta stojí, a ta paní říkala něco o tom, že se mají mít rádi a že teď budou manželé. Rodiče si dali pusu a potom k nám přišli všichni ti lidé, co se na nás koukali, a třásli nám rukama.

Jenomže máma se vůbec nezačala jmenovat jako táta, zůstala klidně dál Adamová, takže opravdu nevím, na co to celé bylo dobré, když je to pořád dál úplně jinak, než to mají ostatní děti. Takže si myslím, že svatba je asi jenom taková oslava, jako když má někdo narozeniny, ale to hlavní se nezmění. Zeptal jsem se jí, proč se nebude jmenovat jako my všichni, protože ten malý bráška, co ho má v bříšku, prý bude taky Šimák a ona bude úplně sama s jiným jménem, a třeba si ji někdy mohou jiní lidé splést a myslet si, že vůbec není moje maminka.

A ona mi řekla, že už je na to moc stará a že je prý hrozná spousta nějakých papírů, které by musela měnit, ale tomu jsem nerozuměl ani malinko. Ona je Adamová, protože ještě než začala milovat mého tátu, tak měla ještě jednoho manžela – doopravdického, se kterým měli opravdovou svatbu a stejná jména. Ale zase neměli žádné děti. Takže je to asi tak: Dospělí mají několik manželů podle toho, jestli jsou mladí, nebo staří a jestli mají hodně papírů. To je jasné. Svatba je taková velká oslava, na které je veliká legrace, ale ráno je zase všechno jako předtím. Na svatbu nosíme hezké šaty a kytky, necháváme si dávat pusy a třást rukou od kamarádů, tet a strýčků, babiček a dědečků.

První část si můžete přečíst ZDE.

Nové knihy

Rodiče na střídačku

Autorka: Lucie Asenová

Ilustrace: Lukáš Hugo Novotný

Knihu můžete koupit na adrese: www.suplik.cz