Mnoho rodičů si možná pokládá stejné otázky ...Kdo jsou vlastně emo? Čím se liší od ostatních dospívajících? Proč je pro ně emo subkultura přitažlivá? Co si myslí o většinové společnosti? Jak se poprvé s emo subkulturou setkali? Jaké je jejich vnímání sebepoškozování? Jaké mají plány do budoucna?

Na tyto a řadu dalších otázek se snažili nalézt odpovědi Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc., PhDr. Martin Kuška, Ph.D. a Ing. Radek Trnka, Ph.D., výzkumní pracovníci Pražské vysoké školy psychosociálních studií (PVŠPS) spolu s Viggo Vestelem, Ph.D. z norské partnerské výzkumné instituce NOVA (Norwegian Social Research), kteří po více než jeden rok studovali globální subkulturu dospívajících emo a dnes poprvé prezentují výstupy svého výzkumu široké veřejnosti.

Kdo je emo?

“Emo především znamená být emotivní. Klíč k pochopení subkultury emo spočívá v přiznání si toho, co naše většinová společnost potlačuje a tabuizuje. Můžeme konstatovat, že emo čerpají svou identitu právě z toho, čemu se ostatní lidé raději vyhýbají, ale co je přirozenou součástí našich životů“, vysvětluje PhDr. Martin Kuška, Ph.D.

Je potřeba od sebe rozlišovat, čím a jak se subkultura na venek prezentuje (exteriorizace, prvky sdílení) a s čím se ztotožňuje (interiorizace, zvnitřnění), jinými slovy, je potřeba odlišovat, co je symbolem a co je činem.

Sebeprezentace většinové společnosti/Sebeprezentace subkultury emo

kult vitálního mládí                                                       morbidní vizualita

integrita těla, kult zdraví                                                symbolika narušení těla

proklamovaný entuziasmus                                          proklamované a přiznané deprese

kult úspěchu, aktivní přístup                                         vnější postoj rezignace, apatie

tabuizace smrti                                                            „svět záhrobí“ jako kategorie domova

radost, optimismus                                                       smutek, skepse

heterosexualita                                                             bisexualita

světlé, pestré barvy                                                     černá jako základ

Radost a optimismus většinové společnosti považují emo za povrchní, podobně jako kult zdraví a radostného bezstarostného života. Proti těmto hodnotám staví smutek a skepsi. Specifickým způsobem reflektují tabuizaci smrti: symbolika lebek, zombie kreatur, zmučených plyšových medvídků, postaviček s vydloubnutým okem, vytržené a na dlani podávané srdce, za ruku se držící oběšenci a milostné vzkazy psané krví je nutno brát s nadsázkou, nicméně zejména věková skupina 10 – 13 let této nadsázky není schopna.

Není emo jako emo

„Hned na úvod je důležité říci, že existují dvě krajní polohy, mezi kterými se každý ze subkultury emo nachází: Na jedné straně je to pozérství, na druhé straně poloha, kterou jsme označili jako pravé emo. Ve skutečnosti se každý ze subkultury emo nachází někde mezi těmito dvěma polohami, někdo je blíže pozérství, někdo blíže pravému emo“, říká Ing. Radek Trnka, Ph.D.

Pro všechny v subkultuře emo je ale společný typický styl oblékání, ve kterém převažuje černá barva, výrazné tmavé líčení kolem očí a hlavně účesy s patkou. Vizuální stránku emo není potřeba příliš rozebírat, je obecně známá.

Pozérství                                                        Pravé emo

především móda, styl, image                            především prožívání a                                                                                     vyjadřování emocí

především se bavit                                           především se podporovat, sdílet

Zkreslený obraz o emo vs. rekonstruovaný obraz o emo

O této subkultuře dospívajících se mezi lidmi i v médiích etabloval značně zkreslený obraz, který není v souladu se zjištěními právě končícího základního výzkumu. Jsou vnímáni jako

zoufalci, zbabělci, kteří se nedokáží poprat se životem, jako měkoty, které se hned rozpláčou. „Jejich vrstevníci z ostatních vyhraněných subkultur, jako například hip-hopeři, punkeři nebo gothici, je neuznávají a přejí jim, aby se ´pořezali a vymřeli‘“, říká Ing. Radek Trnka, Ph.D.

„Ve skutečnosti jsou to však velmi citliví, kreativní a tolerantní jedinci, kteří mají různé důvody, proč se stali členy této subkultury“, konstatuje Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc. „Je to snad jediná subkultura, která funguje jako svépomocná terapeutická skupina.“

„Emo pravidla“

Takzvaná emo pravidla, která kolují po internetu a jejichž výňatky byly i široce medializované, vnímají představitelé subkultury emo jako podvrh a distancují se od nich. Litují, že je právě mediální obraz s těmito takzvanými pravidly ztotožnil. Chápou, že pro média byla krví a sebepoškozováním prosycená soupiska lákavým soustem, nicméně v očích ostatních lidí došlo ke stigmatizaci emo. Nebezpečným jevem je zejména ta skutečnost, že děti ve věku 10 – 15 let nejsou schopny rozpoznat, co je myšleno vážně a co ne. Sebepoškozovací aktivity nesouvisející s psychickými problémy jsou inspirovány právě tímto zkresleným obrazem o subkultuře emo.

Bolest fyzická jako lék proti bolesti duševní

„Zažitý obraz je, že ten, kdo je emo, se řeže či jinak poškozuje, pláče a je pasivní a apatický. Ve skutečnosti je sebepoškozování mezi všemi dospívajícími poměrně rozšířeným fenoménem, bez ohledu na příslušnost či nepříslušnost k subkultuře emo“, poznamenává Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc. „Ano, někteří z nich se poškozují, ale důvodem je, že pomocí fyzické bolesti si alespoň na chvíli uleví od bolesti duševní, kterou intenzivně prožívají. Hlavním zdrojem informace o tomto nešťastném způsobu nefunkčního řešení problémů bývá internet nebo texty písní oblíbených interpretů. Tento způsob šíření bych přirovnal k virové nákaze, která je nejvíce nebezpečná pro věkovou skupinu 10 až 13 let, a to zejména pro dívky. Navíc, na sebepoškozování přinášejícím aspoň přechodnou úlevu od nároků a starostí, s nimiž si neví rady, se mladý člověk stane snadno závislý.“

Ukázka z výzkumných rozhovorů s emo, s typickým stanoviskem příslušníka emo na otázku tazatele, jak emo vnímají sebepoškozující jednání:

R: No, určitě ty lidi, co jsou emo a třeba, když se s nima bavím a třeba si všimnu nějakejch těch jizev nebo takhle, tak prostě vím, že ty, co znám blíž, tak že to fakt nedělaj, aby si lidi mysleli nebo že to schovávaj spíš, aby to i nebylo vidět a neukazujou, “Hele, já jsem se tady říznul, koukni se“, jakože se tím nechluběj, že se to snaží právě naopak schovat, že nechtěj, aby to někdo věděl, ale když je člověk všímavější, tak si toho samozřejmě všimne, takže poznám, že ten člověk má třeba nějakej ten problém, co ho znám, takže se snažím nějak nenápadně si s nim třeba promluvit a nějak třeba jako to z něj nějak dostat, jakože mu pomoct, protože je to přece jenom kamarád a to, no. A pak jako ty sebevraždy, no nevím, jakože to je určitě blbost, jak lidi říkají, že prostě převážně emaři se zabíjej a todle, to je úplná blbost, to fakt není pravda.

T: Takže, jestli tomu rozumím, tak si myslíš, že to, že se ti lidé řežou, není záležitostí emo, ale toho, že mají problémy, takže by to dělali, i kdyby emo nebyli?

R: No, já si to nemyslím, já to spíš vím, protože třeba vo tom se bavíme s těma kámošema, takže i vím, že mi neukáže třeba, jak se řeže, ale prostě vím, že má doma nějaký ty problémy, protože se vo nich bavíme, takže vím, jakože to není kvůli tomu stylu, ale… Von by to stejně dělal, i kdyby prostě do toho stylu nepatřil, tak jako já znám i lidi, který to dělali a do toho stylu nepatřej.

(R = respondent; T = tazatel)

Komerční polotovar emo

Nezanedbatelný vliv hrají konkrétní značkové produkty, jako jsou oděvy a módní doplňky, které své nositele jasně zařazují do subkultury emo. Zásadní vliv na to, jak se vyznavači emo chovají, oblékají, co si myslí a co si kupují, mají jejich vzory, především oblíbení hudební interpreti, modelky a modelové, kteří prezentují módu konkrétních a mezi emo ceněných značek. Z komerčního hlediska představuje emo zajímavou spotřebitelskou skupinu s nezanedbatelnou kupní silou.

„Líběj se mi ty účesy, že jo. Jsou úžasný, ty se mi fakt líběj a styl toho oblíkání ten je dokonalej. Jako mám rád prostě, když si koupím nový věci a je vidět prostě, že mám tenhle styl“ Honza, 18 let.

Sexualita, tolerance a emo

Zajímavým tématem je v rámci subkultury emo proklamovaná bisexualita. V období dospívání se utvářejí vzory maskulinního a feminního chování a právě prostředí subkultury emo sexuální orientaci neřeší jako problém a vyznačuje se v tomto ohledu absolutní tolerancí.

„Je to taková zajímavá myšlenka, že prostě emotivní člověk se dokáže zamilovat do kohokoliv, ať muže, ženy, nebo do kohokoliv. Já sem čistokrevnej heterosexuál.“ Miki, 17 let.

„Já mám třeba kámošku a ta je jakože homosexuální, ale vypadá jako kluk, že prostě ona cejtí, že je prostě kluk… a prostě stajluje se do kluka, do emaře kluka, takže já, když jsem ji viděla poprvý, tak jsem si myslela, že je to kluk, vážně já jsem to nepoznala.“ Jana, 17let.

Mé dítě je emo – jak reagovat?

• uvědomit si, že nejde o společenství nebo styl, kde by zpravidla hrozilo násilí nebo nátlak na protizákonnné či zdraví nebezpečné jednání dítěte;
  • neukvapovat se v hodnocení, kritice, podezírání či nátlaku a snažit se především pochopit, co to pro dítě znamená, co mu to dává navíc proti jeho „životu bez emo“;
  • pokusit nejprve bez kritického hodnocení a s upřímným zájmem se ho na jeho nové zážitky, myšlenky, vztahy a přání vyptat a s porozuměním je vyslechnout, a je-li to možné, poznat i jeho nejbližší emo přátele;
  • zjistit si, oč mu, popřípadě i jim, v emo prostředí vlastně jde a jak si svůj vlastní život v současnosti a do budoucna představují a utvářejí, a vyjádřit své porozumění pro dobré stránky této nové zkušenosti, popřípadě i své obavy z toho, k čemu nevhodnému by je mohlo přílišné „prostestní odběhnutí“ k emo svést;
  • až pak si zhodnotit, nakolik je nová „identita“ emo pro dítě osobně důležitá; zda jde spíš o „hru“ na něco zvláštního a nového, anebo zda jde o hledání opravdovějších vztahů a vrstevnické opory, jejichž nedostatkem dítě jinak právě nyní strádá;
  • až pak také posoudit, zda v souvislosti s emo dítě nezačalo zanedbávat své běžné školní a domácí povinnosti, zda a v čem změnilo své chování, a zda nejeví známky sebepoškozování, jež si někteří nesprávně, i když pochopitelně, s příslušností k emo spojují;
  • obrátit se na poradenská zařízení pro problémy mládeže tehdy, pokud dítě v souvislosti s emo soustavně a delší dobu odmítá o sobě a o emo hovořit, zjevně do tohoto společenství utíká před nároky a problémy svého současného života, popřípadě se objeví doklady o poškození dítěte po stránce jeho osobních vztahů a chování či duševního nebo tělesného zdraví.

Závěrem

Naši respondenti si svou budoucnost představují poměrně standardně. Mezi jejich hodnotové priority patří rodinné hodnoty, přátelé, kreativní práce. Většina z nich nepředpokládá, že ve výhledu 20 let budou stále vyznavači emo stylu.

Tisková zpráva Vydaná u příležitosti konání tiskové konference Pravda o emo

v pátek 22. 10. 2010 od 10 hodin v Café Therapy ve Školské 30, Praha 1.

Pořadatel tiskové konference: Pražská vysoká škola psychosociálních studií, www.pvsps.cz

Kontakt pro média: Eva Bedrníčková, tel. 602 211 891, bedrnickova@volny.cz

Přílohou tisková zprávy jsou fotografie představitelů subkultury emo.

Autor fotografií: Radek Trnka

Linky na youtube.com - ukázky aktuální produkce emo/screamo kapel:

SE ZOBRAZUJÍCÍMI SE TEXTY

Alesana - The last three letters -> http://www.youtube.com/watch?v=Wr9C96V70Tk

Alesana- Beautiful in blue -> http://www.youtube.com/watch?v=2ATE71TtB9w
Emarosa - Heads or Tails? Real or Not -> http://www.youtube.com/watch?v=8tJXXRyF0aI
Architects - Hollow Crown -> http://www.youtube.com/watch?v=WM7SLny4O30&feature=related

Podrobnější informace o výzkumu

Projekt základního výzkumu realizovalo oddělení pro vědu a výzkum Pražské vysoké školy psychosociálních studií a to v České republice a v Norsku, společně s partnerskou institucí NOVA – Norwegian Social Research, vědeckovýzkumným institutem pod patronátem norského Ministerstva vzdělání a vědy. Výzkumný projekt je financovaný Finančními mechanizmy Evropského hospodářského prostoru a Norska, českým státním rozpočtem a je mu přiznána též institucionální podpora Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Úplný název projektu zní Children and their Global Home: Emo Kids Youth Subculture as an Example of Interiorization, Exteriorization and the Sharing of Commercial Corporate Interests by Adolescents  - Děti a jejich globální domov: Subkultura emo kids jako příklad interiorizace, exteriorizace a sdílení korporátních komerčních zájmů adolescenty. Výzkum je zaměřen na oblast specifických ekonomických a sociálních problémů, ovlivňujících životní podmínky dětí.

Představení výzkumného týmu (jeho české části):

Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc. – prorektor pro vědu a výzkum PVŠPS, vedoucí Oddělení pro vědu a výzkum PVŠPS, specialista v klinické psychologii a psychologii osobnosti, psychologické metodologii, psychoterapii a rodinné terapii se zřetelem na somatické, psychosomatické, behaviorální problémy a problémy vztahů. Jeho "Úvod do studia psychologie osobnosti" se stal tradičním titulem společenskovědní univerzitní doporučené literatury. Je také spoluautorem monografií Dětská psychoterapie a Dětská klinická psychologie a častým přispěvatelem odborných časopisů.

PhDr. Martin Kuška, Ph.D. – samostatný výzkumný pracovník Oddělení pro vědu a výzkum PVŠPS, zaměřený na interdisciplinární přístupy studia urbanizovaného prostředí a na mapování dopadů procesů globalizace, která je interpretována jako proces sociokulturní změny. Další témata: ekonomický systém studovaný jako specifická kulturní konfigurace, principy udržitelnosti, akulturace, konzumerismus, lokální a globální kultura atd.

Ing. Radek Trnka, Ph.D. – samostatný výzkumný pracovník Oddělení pro vědu a výzkum PVŠPS, zaměřený na dětskou socializaci, se zřetelem na vrůstání dětí do sociálních struktur a vývoj jejich sociálních vazeb. Zabývá se také rolí emocí během socializačního procesu a genderovými aspekty socializace, jako je vývoj genderových rolí, maskulinity a feminity atd.

Pražská vysoká škola psychosociálních studií, s.r.o
Soukromá škola se státním souhlasem působit jako vysoká škola, která již v roce 2001 získala státní souhlas a akreditaci k výuce sociální práce, nyní se na ni učí tři obory: zdravotně sociální péče, sociální práce a psychologie. Rektorem je Doc. PhDr. Jiří Růžička, Ph.D.

Zvláštní pozornost věnuje i celoživotnímu vzdělávání na Pražské psychoterapeutické fakultě. Ta je určena pro zájemce o sebepoznání, poznání člověka a jeho duševní stránky včetně jejich poruch a potíží. Během tří let o víkendech 9 x do roka probíhají přednášky a speciální semináře, víkendové semináře a workshopy se širokým zaměřením na psychoterapeutické metody a techniky a jejich aplikaci.

Foto:Radek Trnka