Věž
Byla neděle a my šli na tu Věž. Já, totiž Pavel, pak Petr a Anča.
Přišel na to Petr: jeho máma tam taky prej byla, když se rozváděla s jeho tátou…a než od nich odešla. Řekla mu tenkrát, aby se neptal, kam jde, že by to stejně nepochopil, a takový řeči, ale on jí tajně sledoval…a když šla pořád do kopce, bylo mu jasný, že jde k Věži.
Nahoře na kopci nic jinýho totiž nebylo. Jen Věž a okolo nic. Dokonce ani stromy tam nerostly.
Když jsem byl ještě malý prcek, býval tam park, taky pískoviště a prolízačky pro malý smrady, teda děti, máma by mi dala, slovo „smradi“ nesnáší. Ale nejdřív tam přijeli dělníci s pilou, stromy vykáceli, pak buldozery zarovnaly zem - a nakonec tam postavili Věž. Říkali, že je to vysílač, ale nikdo vysílač neříkal, všichni říkali Věž.
Někde vevnitř prý byla restaurace a z ní bylo vidět až do Krkonoš, ale byla tak drahá, že tam nikdo nechodil, teda aspoň já jsem neznal nikoho ani z vyprávění.
Lidi na Věž chodili hodně ze začátku, ze zvědavosti, podívat se na ty Krkonoše v dálce a na město pod sebou. Jenomže Věž s nima dělala divný věci. Některý vyšli úplně normálně, ale některý vyšli a plakali, občas někdo vyšel a bláznivě se smál, někdo vycházel a zuřil, dokonce jsem slyšel, že jednomu černochovi zbělely nahoře vlasy…
Lidi se začali bát a dělat z toho něco jako poutní místo. O svatém Václavu se chodívaly babky před Věž modlit. Jedna byla i v TV, křičela: nahoře to uvidíte, co na zemi netušíte…a když křičela ještě hlasitějc, že nahoře viděla svatého Jiřího i s koněm, přijela sanitka a odvezli ji do Bohnic.
Tak jsme v naší kůlně přemýšleli ještě s Petrem a Ančou, Anču jsme teda s sebou moc nechtěli, ale pořád za námi lezla, a protože, narozdíl od nás, nebyla socka, a kupovala nám hamburgery, tak jsme jí nakonec přibrali a mohla do kůlny chodit taky, tak jsme přemýšleli, co se to asi ve Věži děje. No a došli jsme k tomu, že věřit se nedá nikomu a že nejlíp bude, když to zažijeme na vlastní oči.
Jedinej problém byl, že jsme neměli na vstupný. Nepřestali vybírat ani potom, co Věž začala dělat ty divný věci. Ale Anča slíbila, že to zaplatí. No a pak jsme si svatosvatě slíbili, že tam půjdeme a vytrváme, ať se děje, co se děje. Připadali jsme si jako mušketýři.
Když jsme pak seděli a mluvili, co kdo by tam chtěl vidět, tak Petr řekl, že on by chtěl vidět, jestli se k nim máma někdy vrátí. Anča a já jsme žádný takový otázky neměli, my byli hlavně zvědaví na ty divný věci. A já si v duchu gratuloval, protože mý rodiče byli úplně v pohodě, až na to, že byli teda socky.
Tohle všechno se stalo v úterý…a teď byla neděle a my šli k Věži.
Jak jsme se k ní blížili, začínal jsem se bát. Zatínal jsem zuby a vzpomínal na sen, co se mi zdál před dvěma dny. Věž byla malinká, sotva tak po kolena, a nakláněla se, sotva jsem jen fouknul. Ohýbala se úplně jako tráva…
Ale teď byla větší a větší.
Anča tiskla k sobě taštičku s kapesným a ve tváři měla velice odhodlaný výraz. Petr čím dál víc zpomaloval, až se úplně zastavil. Koukal do země a řekl: Já dál nejdu. Na to se Anča vztekla: hele, kluci, když nechcete, tak jdu klidně sama…a přidala do kroku. Koukali jsme s Petrem, jak je menší a menší, malá proti Věži.
Oba jsme se rozběhli najednou…Ančo, počkej…počkej…Dohonili jsme jí až u vchodu do Věže.
Koukli jsme nahoru a zatajil se nám dech. Vysoko nad námi se vrcholek Věže ztrácel v mracích. Prosklené dveře se mezitím pomalu otevřely – připomněly mi tlamu našeho Azora. Taky ji uměl otvírat takhle doširoka. Na to, že přízemí bylo celý prosklený, tam byla tma jako v zavřený puse. Svítila pokladna a pak blikající neonový nápis VÍTEJTE VE VĚŽI - WELCOME IN THE TOWER ! Ale vevnitř to vůbec nevypadalo hrůzostrašně. Všechno měli nový a moderní, ne jako u nás ve škole. Nebo doma…
Akorát v pokladně seděla příšerná babka, co se zubila jak krokodýl. Ještě fakt nikde jsem neviděl pokladní, která by byla mladší než 150 let. Zrovna jsem to chtěl říct nahlas, když přijel výtah. Vystoupilo z něj asi deset Japončíků, hrnuli se ven tak, až nás málem smetli, ale vypadali úplně normálně. Brebentili, smáli se, každej foťák i kameru. Možná to fasujou jako módní doplňky, anebo se s tím rodí…
Výtah taky lepší než u nás v domě, dokonce se zrcadlem ve výšce očí, ale jinak úplně normoš. Na panelu jen dvě tlačítka – VYHLÍDKA, RESTAURACE. – Si vyber, udělal jsem na Petra. Zvednul oči v sloup a zmáčknul VYHLÍDKA. Výtah udělal jenom sss – a byli jsme nahoře..
Prošli jsme malou chodbou – a byli TAM! Ve vyhlídkové části Věže.Až oči bolely z tolika světla. Mám závratě i od nás ze třetího patra, ale to je možná tím, že ulice není tak daleko. Tady jsem si přišel jako pták. Nejdřív jsem viděl jen samý modrý nebe, ale pak! To byla vejška!!!Magistrála v dohledu připomínala mraveniště. Co mravenec, to auto. Tramvaje v dálce na nábřeží vypadaly jako červené čárky a lidi se nedali rozeznat vůbec. Domy vypadaly jako kostičky z lega. Úplně v dálce šedavá skvrna. Krkonoše! Já jsem viděl Krkonoše…
Dobře půl hodiny jsme s Pavlem a Ančou pobíhali kolem dokola a ukazovali si, co kde je. Anča vykvikla nadšením, když se jí podařilo najít střechu naší školy. Podívali jsme se s Petrem na sebe a jen pokrčili rameny, Anča byla tak trochu šprtka.
Kromě toho, že jsme našli školu, se nestalo nic pozoruhodnýho. Normální výhled na normální město. Anča s Petrem chtěli ještě kouknout do restaurace o patro níž, mě se nechtělo, řekl jsem, že na ně počkám u kasy.
Ještě jsem slyšel jejich kroky na schodech, když přijel výtah.
Otevřely se dveře a já nastoupil. V zrcadle jsem uviděl mámu. Otočil jsem se, ale chodba byla prázdná. Šílenej film pokračoval: máma sedí v kavárně s úplně cizím chlápkem a nechá se držet za ruku. Od něj! A tátovi říkala často: nech mě, nech mě. Srdce se mi rozbušilo, nejradši bych utekl, ale nemohl jsem se pohnout. Viděl jsem všechno. Jak si ten chlap k mámě sedá blíž, jak se na ní lepí – a jí to nevadí!…V tom někdo pustil zvuk.
Slyšel jsem mámu, jak říká:
Mám strach, co na to Pavlík..
A ten chlap:
Neboj, u mě se mu bude líbit. Takhle dál žít nemůžeš.
A máma:
Myslíš, že to mám podat…
A on:
Jasně, rozvod je jediný řešení…
A víc už jsem neslyšel…
vyřítil jsem se z výtahu a rozběhl se po schodech…Pryč, pryč z Věže. Řítil jsem se dolů, několikrát jsem málem upadl. Zdálo se mi, že kolem mě blikají neonové obličeje a šeptají: TVOJE MÁMA, TVOJE MÁMA…
Dolů do haly jsem vyběhl zpocený a rozcuchaný. Petr s Ančou tady ještě nebyli.
Pokladní s krokodýlím úsměvem se už nezubila: Věž, co?, řekla ze svého místa u kasy. Vyběhl jsem ven a padl na kovovou lavičku před vchodem. Nebe už se mi nezdálo tak modrý, stahovalo se na bouřku.
Mezitím vyšli Petr s Ančou: nesla tři tužky s logem Věže.
- Na, to jsem nám koupila na památku, a jednu z tužek mi podávala. Viděls něco? Zeptala se se zájmem. – My ne. Pavle!, zděsila se, co se ti stalo? Kdo tě honil? Tys něco viděl, prohlásila.
Ne…udělalo se mi blbě z vejšky, to ty závratě, slyšel jsem sám sebe, jak lžu. Anča očividně nevěřila, ale naštěstí už mlčela. Petr vypadal trochu mimo, nemluvil, jako když neví, co si myslet..
Před holkou se vážný starosti řešit nedají.
Anča se protáhla se tak, až jí halenka vylezla nad holý pupík. - Kluci, máte hlad? Já jo…Pojďte k Megáčovi…Trošku otráveně dodala: zvu vás…
Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení a na hambáče nejmíň, ale ptali by se, tak jsem šel taky. I když mi přišlo, že žaludek mám svinutej do houslového klíče, nějak jsem do sebe tu gumovou housku dostal. U mostu se s námi Anča rozloučila - a konečně nastal čas říct Petrovi , co jsem viděl ve výtahu. Stačil jsem se ale akorát nadechnout, když Petr řekl:
Co myslíš, je to dobře, že jsem tam o mámě nic neviděl? Když jsem nic neviděl, to se možná ještě může vrátit, ne…Co myslíš? Ty se máš, že máš mámu doma…
Něco jsem zahuhlal, ale to se už i Petr loučil a zahýbal k jejich baráku. Ještě zavolal: tak čau, zejtra ve škole…a pak jsem byl sám.
Loudal jsem se domů a vůbec se mi nechtělo. Dlouho jsem se díval na malý smrady, jak hráli před naším barákem fotbal, ale neměl jsem náladu je ani provokovat.
Přišel mi otevřít táta: neviděls někde mámu?
Zapadl jsem k sobě do pokoje. Pohled z okna mě znechutil. V dálce stála na kopci Věž.
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.