Jednoho dne mi Ingrid přinesla malý dárek, krásné náušnice, jež mě perfektně vystihují.
„Ty jsou nádherné. Opravdu je mám na celém světě jen já?“
„No jasně. Nechala jsem ti je vyrobit u mé šperkařky.“
„Páni! Budeš tak hodná a vezmeš mě k ní? Chtěla bych si nechat k náušnicím dovyrobit náhrdelník a náramek. Ať jsem jedinečná celá.“
„No jasně. Hodí se ti to v úterý po práci? Vyzvedla bych tě v pět.“
„Paráda! Platí.“

V Pavlině ateliéru jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Všude ležely nejrůznější kamínky, korálky, vlasce a všemožné další potřeby k výrobě bižuterie. Pavla se  na nás usmála: „Ahoj Ingrid. Tak to je ta kamarádka s náušničkami? Zdravím. Dáte si kafe?“
„Moc ráda.“
„Posaďte se ke stolu. Udělám nám kafíčko a hned se do toho pustíme.“

Přesně vycítila, co bych si přála a pod jejíma šikovnýma rukama začalo vznikat přenádherné dílo, pro mě unikátní tím, že tuto soupravu budu mít na světe jen já jediná, žena to občas marnivá.

Pavla je typ ženy sluníčko. Usměvavá, veselá, vtipná, nic není problém, nic zbytečně neřeší, energii raději vynakládá na to, že se raduje ze života, maličkostí a lidí kolem sebe. Během výroby mé kolekce jí nejprve volala dcera, která byla smutná. Během chvilenky ji uklidnila a rozveselila: „Víš co, Marjánko? Přijď za mnou do dílny. Udělala jsem ti dneska náušničky. Budou  se ti hodit k tomu tvému novému tyrkysovému tričku.“
„Jééé, mami. Ty jsi zlato. Už letím.“

Další telefonát byl zdrcený syn, končil mu svět: „Mami, prohráli jsem mistrák. Vyklepli nás Jablonečáci.“
„Jedno vyhrání z kapsy vyhání. Příště vyhrajete vy. Víš co? Uděláme si super večer. Zapaříme Fifu.“
„Tý jo, mami. Ty by sis se mnou fakt zahrála?“
„To se ví.“
„To beru. Ale počítej s tím, že na tebe budu hustej.“
„To je mi jasný.“

Poslední hovor byla tchyně, se kterou vtipkovala a ulehčila jí tak snášet její nemoc. Celý mobilový seriál ukončila slovy:“Ještě že neumí telefonovat náš pes.“

Nedalo mi to a zeptala jsem jí: „Odkud berete veškerou svou energii, empatii a dar každého kolem sebe rozzářit?“
 „Víte, já jsem byla jako dítě  velmi nešťastná. Byla jsem taková tuctová holka, která ničím nevynikala. Trápilo mě to. Na přání rodičů jsem pak vystudovala ekonomku, která mě ani trochu nebavila. Měla jsem příšerně nudnou práci, žádného partnera a doufala jsem v zázrak. Přišel v podobě vojáka, chvíli jsme randili, pak jsem se vzali a já se svatbě přestěhovala za ním. Našla jsem tu domov. Bylo to krátce po revoluci a tehdy tu bylo velmi obtížné sehnat zaměstnání. Jediná šance, jak se aspoň trochu uživit, byla domácí práce – výroba šperků. Nejprve jsem si moc nevěřila,  nikdy předtím jsem to nedělala. Řekla jsem si, že to zkusím, a pustila jsem se do toho. A najednou jsem díky práci rukama začala být šťastná. Vidíte tu krásu kolem? Všechny ty kamínky, jak září a jak se blýskají? Cokoli vyrobím, udělá radost nejen mně, ale potěší to každou ženu, která si u mě šperk koupí, nebo které ho pořídí její partner. Mám ohromné štěstí, mám skvělého muže, zdravé děti a miluju svou práci. Pro mě je velmi snadné tu pohodu předávat dál.“

V ten moment mi dotvořila oba šperky, nasadila mi náhrdelník i náramek a odvedla mě k zrcadlu. Měla jsem pocit Kleopatry. Připadala jsem si výjimečná a byla jsem díky tomu pocitu šťastná.

Kdykoli si růžovo-fialkovo-stříbrnou soupravu beru na sebe, vzpomenu si na kamínkovou kouzelnici Pavlu. Usměju se a mám vždycky skvělý den. Dobrou energii, kterou do kamínků při výrobě mých šperků vložila, mi předávají dál a díky nim se cítím stejně pohodově jako jejich stvořitelka.