Vím, že nemám právo si stěžovat. Co je kašel ve srovnání s vrozenými vadami, tělesným postižením a jinými vážnými chorobami. Myslím na statečné rodiče a smekám. Fakt se nic neděje. Je to jen kašel, nic víc.

Ležím v posteli a koukám do stropu. Nade mnou se honí světelné kruhy a odlesky projíždějících aut. Jsem vyčerpaná. Potřebovala bych spát. Chci spát. Nutím se spát. Neúspěšně. Vedle mě leží chroptící tvor, o kterého mám strach, ale neumím při zvucích těžkého dechu a přerývaného kašle usnout. Nemůže za to. Přesto mnou cloumá střídavě bezmoc a vztek. Noční kašel je zase tady. Jak dlouhou potrvá tentokrát? Naposledy to byl měsíc a půl. Přemýšlím, jestli máme šanci to přežít znovu. Po kolikáté už? Pár nocí jsme se drželi a utěšovali se, že to přece musí přejít. Už další noc to musí přestat! Nepřestalo. Spíš se to horšilo.

Začíná to vždy stejně. Přes den se spustí rýma a občas se ozve nevinné pokašlávání. Pak je večer, dítě jako obvykle v klidu usne, já zasednu k práci. Trvá to přibližně 20-30 minut, pak ve mně hrkne při prvním vzdáleném chrly, chrchly. Ne, to nemůže být ono! Ještě chvíli se hýčkám nadějí, že to byl jen ojedinělý zvuk. Pak druhý, třetí, čtvrtý a je to tady - už je vzhůru, pláče, kašle a nemůže spát. Začínám zběsile pobíhat po kuchyni a zvažovat, který medikament použiju a jak. Je to kašel suchý nebo vlhký? Co se smí a nesmí kombinovat? Čtu letáčky a snažím se dodržet dávkování a časový odstup. První noc bývá strašná, nikdo nespí. Ráno mám v podstatě radost, že se rozednívá, protože ty hodiny, kdy jen koukám do stropu nebo kapu sirup na lžičku, jsou nekonečné.

Po týdnu, kdy se s partnerem střídáme, aby aspoň jeden přes den fungoval, jsme všichni na mrtvici. Anna je nevyspalá a protivná, my zrovna tak. Svět se zdá tím nejhnusnějšíma nejšedivějším místem, když nespíme, mračím se a plivu jed. Ona ale usne na maximálně hodinu v kuse ve dne i v noci. My už se jen snažíme najít viníka -- nakazilo ji to dítě v dětském koutku, ve školce? Prochladla na procházce, je to alergie?

Doktorka neshledává na plicích ani průduškách nic zvláštního, v krvi nic není, alergolog říká, že tak malé dítě ještě pořádně testovat nelze, přesto náběry udělá. Nenajde se nic. Tyhle kašle prý většinou odezní samy... Hm.

Věšíme mokré pleny, větráme, utíráme více prach, odsáváme nudle luxem. Zlepšení jsou minimální. Občas nějaký lék nebo úkon chvilkově zabírá a my vděčně spíme. Po několika dnech jsme zase na začátku. Tři unavené trosky. Kuchyň se promění v apatyku a já jsem šéf-magistra. Míchám sirupy muří nohou, zaklínám, čaruju a jsem na pokraji pokušení vyrazit někam se pomodlit. Nebo se upsat ďáblu, hlavně, ať už v noci nekašle! Lahvičky, kapátka, čajíky. Než přijdu na to, co zabírá, trvá dlouho. Nakonec -- ale nikdo neví, kdy a proč to právě ten okamžik nastane - na to přijdu, tedy mám aspoň ten falešný pocit. Nějaký nový sirup, co jiní nešťastníci radí na internetu, kombinace několika léků a kapek. Ale spíš se Anna uzdraví. Je ticho. Spíme. Koukám do stropu a užívám si to pozvolné usínání. Tak rychle a sladce se na tu bezmoc zapomene, hned jak je kašel pár dní pryč.

I když si během nemoci slibuju, že dítě budu aspoň chvíli držet od kolektivu dál, hned po několika dnech v klidu mi otrne, nevydržím v izolaci (i já už chci konečně ven) a jdeme mezi lidi. Očima vraždím každého cizího unudlence a kdo zakašle je synem smrti. Jinak je všechno naprosto báječné, vypnu záložního autopilota, který mě udržoval během nemoci v polo-chodu, nadechnu se, usměju se a to mi většinou vydrží až do dalšího chrchly chrchly. Někdy klid trvá i několik měsíců, takže mám pocit, že už se to nevrátí. Omyl! Sice se to časem lepší, protože větší dítě umí lépe smrkat a odkašlávat, ale pořád žádná sláva.

Když všichni kolem říkali, že jsou děti pořád nemocné - nerozuměla jsem, co se tím myslí. Měla jsem dojem, že děti - stejně jako dospělí -- při nemoci více spí nebo mají teplotu a tak se jim vaří čajíky, servírují vitamíny a čte pohádka. Ani ve snu by mě nenapadlo, že rýma a kašel jsou hororovými terminátory celé rodiny. Nevěděla jsem, že pořád znamená fakt pořád. Prý se to časem zlepší, až se dítě "promoří" a získá imunitu. Tak teda čekám - už aby!

Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Pracovala pro Lidové noviny, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen. Rok žila v USA, kde studovala Women Studies a komunikaci na University of Washington v Seattlu. V roce 2003 nastoupila do MF DNES jako editorka rubriky Názory, během mateřské dovolené s dcerou Annou začala psát blogy a od 23.2. 2008 se stala administrátorkou blogu iDNES.cz. V současné době se vrací do MF DNES jako koordinátorka vzdělávacích projektů MFD a iDNES.cz, v časopise Svět potravin jí vychází seriál o dětech a jídle a v záři by jí u nakladatelství Millennium měla vyjít její první kniha s názvem Matka z cukru a oceli s předmluvou Ivy Pekárkové a kresbami Štěpána Mareše.