Krok do neznáma…

Myslím, že každý z nás alespoň jednou podobný krok musel udělat. Někdo dělá takové kroky bez potíží celý život, někdo se stále odhodlává k tomu, aby udělal ten první…

Jako zatoulanej pes

tu u Tvých dveří klečím,

jak včera jsem tu dnes

v Tvou lásku marně věřím.

Prší, vítr fouká

a v Tvém okně je tma,

smutek na mě kouká

pláč za nás, za oba.

Co cítím já, Ty necítíš

a mlčíš jako ryba,

láska přišla – odešla,

kde jen se stala chyba.

Chyba k chybě přidá se,

jak déšť se k větru přidá,

v srdci cítím, jak zdá se,

že nebudeš už jiná.

Jinou ani nechci mít

chtěl jsem mít vždy jen Tebe,

pro Tebe jsem dýchal – žil

a vzdal se navždy nebe.

Je peklem klečet za deště

u dveří zámek pevný,

za zdí svého srdce stěn

Tě střeží někdo jiný.

Čas neumí jít pozpátku

prší, vítr fouká,

prožil jsem si pohádku

jsem bez duše jak loutka.

Doufám, že zas naleznu

sílu – víru v sebe

a přijmu když se rozhlédnu,

že nespatřím víc -

Tebe…