Knihu Pomoc, chce si mě vzít! napsala Agnés Abécassis a vyšla v nakladatelství MOTTO v roce 2008.

Deborah je mladá rozvedená žena, a je maminkou dvou malých dcer, žijící v Paříži. Chodí do zaměstnání, věnuje se výchově dcer, má přítele Henriho a ve volném čase si užívá kamarádek a zábavy. Vychutnává si svobodný život a po zkušenostech z manželství ji tento způsob života velmi vyhovuje, o případném dalším sňatku neuvažuje. Henri je pro ni dobrým přítelem a také milencem. Jejich vztah se zdá ideální, jen občas mráček na jejich soužití se objeví a to díky žárlivosti Deborah. Henri tuto situaci zvládá velmi dobře a humorně ji přechází, protože Deborah opravdu miluje a ona je pro něho ta jediná. Po jedné celkem nevydařené dovolené ale Henri Deborah požádá o ruku. Jak se Deborah rozhodne? Stane se jeho ženou, bude vařit teplé večeře a stane se hospodyňkou v domácnosti, nebo jeho nabídku odmítne a bude si dál užívat svobodného života? Jak budou reagovat její dcery?

O autorovi

Agnés Abécassis se narodila v roce 1972, žije a pracuje v Paříži. Začínala jako redaktorka a ilustrátorka v časopisech, psala scénáře pro dětský televizní kanál, a nyní je novinářkou a literární kritičkou pro různé časopisy. Velmi úspěšná byla její prvotina Trampoty rozvedené ženy,druhou knihou je Pomoc, chce si mě vzít! a třetí knihou této úspěšné spisovatelky je kniha s názvem Být, či nebýt doktorem.

Ukázka z knihy

„Včera jsem si šla dát kafe s Dafné, páni, já ji tak nesnáším…“

„No jó, to jste celý vy holky, pořád se navzájem prudíte.

Stavíte si hlavu kvůli maličkostem, marníte čas kritizováním, sledujete jedna druhou, pomlouváte se: , Ta káča mi zaplatila kafe za euro padesát, zatímco já jsem za ni přece zaplatila pomerančový džus za pět padesát, lakota jedna…‘‘‘

„Já?! Jsem nikdy…“

„…Jste malicherný, pokrytecký, hnidopišský a bez ustání se hádáte! Podívej se na Sašu a na mě, i když má svoje chyby, i když mě na něm některý věci štvou, je to můj nejlepší kamarád už léta a toho se držím. V mým vztahu k němu je padesát různejch šuplíků, jedem pro každý duševní rozpoložení…“

„Počkej…“

„…samozřejmě se taky pohádáme, ale v tom případě otevřu šuplík, ,hádka‘, a když je to skončený, tak ho zavřu a je to zapomenutý, šmytec. Ty a tvoje kamarádky, vy máte je dva šuplíky: ,kamarádka‘ a ,kráva‘. Když se s kamarádkou pohádáš, okamžitě putuje do šuplíku ,kráva‘ a už se z něj nikdy nevyhrabe. Holky jsou fakt děsně trapný…“

„Skončils, už můžu mluvit? Dafné tě nemůže vystát, nevím proč, je přesvědčená, že s tebou ztrácím čas, a ani jednou…“

„Vykašli se na ni, je to kráva.“

„HA! JÁ JSEM TO VĚDĚLA!Není to pravda, ona nikdy nic takovýho neřekla, byla to léčka a ty ses do ní chytil!“

Zvýšili jsme hlas, vyčítali jsme si kde co, každý obviňoval toho druhého, že ho nechápe, a já jsem se pak dala do breku a on začal trucovat.

Na Henrim nesnáším (kromě toho, co už jsem řekla), že se klidně dívá, jak roním slzy, a vůbec nereaguje. Jeho taktika: počkat, až se bouře přežene.

To Jean-Louis se aspoň pokaždé obměkčil a začal mě utěšovat, i když jenom proto, aby pokračoval v hádce přesně tam, kde skončil. Myslím, že můj bývalý manžel vždycky rád uchopil kolem pasu lykantropa a sledoval, jak se v jeho náručí pomaličku mění z vlkodlaka ve zraněnou ženu. Ale Henri není takhle smělý. S tím, jak můj hlas nabírá výšku a začínají mi tryskat slzy, jemu se oči prostě rozšíří hrůzou. Ztrácí všechny argumenty, je na rozpacích, rozhlíží se, jestli by mu někdo nemohl přijít na pomoc (ne, nikdo), a zvolí řešení, které pro něj bude nejpohodlnější (a nejmíň nebezpečné): dívá se na mě, aniž hne brvou, a čeká, až zase budu normální.

Takže jsem vynalezla jinou techniku. Když se pohádáme, zmizím. Nazuju si tenisky, vezmu si kabelku a jdu. Vím, že nesnáší, když neví, kde jsem, dohání ho to k šílenství. Obecně platí, že než si stačím navléknout sako, už mě dohoní. To si pak neodpustím trochu těch slziček, aby se neřeklo, diskutujeme, pak se usmíříme. Klasika. Někdy není dost rychlý, aby mě zadržel, nebo jsem příliš vytočená, a překročím práh domu. Abych šla kam? To je jedno, jdu po ulici, vstoupím do knihkupectví, prohlížím si výkladní skříně. Děsně mě totiž otravuje chodit sama jako idiot, ale raduju se už jen z představy, jak se nervuje, protože neví kde (a hlavně s kým…) jsem.

Často se kochám představami, že jsem se zranila, nebo tak něco, a že mě šílený úzkostí přišel navštívit do nemocnice, a tam mě prosí, abych mu odpustila, že byl tak hloupý. Jestli jsem už před tím brečela, pak se pokaždé rozbrečím ještě víc. Na konci dne jsem tak uchozená, že necítím nohy. Ale přinejmenším jsem mu uštědřila pořádnou lekci.

Sedím na terase kavárny několik metrů od našeho domu, pomalu upíjím minerálku a ujasňuju si situaci. Kdyby mě nechal dokončit větu, nemuselo do dojít až sem. Chtěla jsem mu jenom říct, že už nesnesu, jak Dafné chodí systematicky pozdě. Je to mánie, kterou má už léta, že nechá každého čekat. Ne moc dlouho, to ne, jenom aby dotyčnému dala najevo, že má na starosti něco naléhavějšího než se s ním sejít. A já, která jsem vždycky všude s předstihem, jsem potom otrávená. Ale protože je to holka, která má spoustu jiných kvalit, tak to promíjím. No, nakonec to není tak hrozné. Nejsem na tom jako moje sousedka Brigitte, která snáší, aby na ni muž neustále křičel a pak mi vysvětluje, že v koutku duše ví, jak ji manžel potřebuje. Pokud člověku chybí sebedůvěra, myslí si, že si dodá hodnotu tím, když bude trpět urážky a ponižování ostatních. Domnívám se, že je silný, zatímco ve skutečnosti je slabý, protože by je měl poslat někam. Silný člověk by tohle nikdy netoleroval.

Eéé…, o čem že jsem to mluvila?

No jo! O Dafné. O mé báječné kamarádce.

Zvoní mi mobil.

Ááách, to je určitě Henri, volá, aby se mi omluvil a poprosil mě, abych se vrátila. Zvednu to na třetí zvonění, aby to nevydalo, že se vrhám na telefon, jako kdybych zoufale čekala, až mi zavolá (i když je to pravda).

Kruci, je to Roxana. Sakra, nemá co dělat, nebo co?

Já (usmívám se do sluchátka): „Nazdar, křepeličko!“

Roxana (sípavě): „Ááách, milá moje! Musím ti vyprávět, jakou jsem strávila příšernou noc…“