Nejefektnější róby z opravdového peří navrhují módní tvůrci pro tuto sezonu. Peří však bude obzvlášť slušet labutím z nejproslulejšího klasického baletu Labutí jezero! Však jej také originálně chystá se souborem baletu Národního divadla světová hvězda, tanečník, choreograf a režisér Kenneth Greve, spolu se scénografkou a návrhářkou kostýmů Karin Betz. Zbrusu nová inscenace slavného díla Čajkovského bude vycházet ze starobylé choreografické verze Lva Ivanova a Mariuse Petipy. Diváci se mohou těšit na premiéry 12. a 13. února a poté na březnové reprízy (11. a 12.3. 2009) na naší první scéně. Orchestr Národního divadla řídí Sergej Poluektov.

„Labutí jezero mělo obrovský vliv na můj život!“ nechal se již slyšet současný umělecký šéf Finského národního baletu Kenneth Greve. Sám tančil i jen samotnou roli Prince v 11 verzích! Býval totiž prvním sólistou Královského dánského baletu, hostujícím umělcem mnoha světových scén a také jejím baletním mistrem, pedagogem a choreografem. Jeho dílo nahradí poslední verzi Ericha Waltera, Růženy Mazalové a Vlastimila Harapese, která byla na repertoáru Národního divadla posledních 12 let.

„Předešlá verze by se mohla hrát dál,“ uvažuje šéf baletu ND Petr Zuska, „avšak velké repertoárové stálice, stavební kameny baletu, jako jsou Labutí jezero nebo Louskáček, by neměly opomíjet vývoj divadla, aniž by ovšem přitom zavrhly tradici. Takže po čase potřebují nové nastudování. Jenomže po světě neběhá mnoho choreografů, kteří dokážou nastudovat Labutí jezero v tradičním slova smyslu, ale také se nebojí na daném poli rozvinout i vlastní osobitou invenci a zároveň jsou otevřeni vůči divadelním vlivům 21. století! Objevil jsem však Kennetha Greveho, který to vše přirozeně spojuje.“

Petr Zuska také prozradil, že na rozdíl od předešlých zvonkovitě klopených sukének balerín budou tentokrát sukénky úplně vodorovné: „Obě možnosti v sobě nesou trochu jinou estetiku i poetiku.“ Scénografie kombinuje romantické prvky s moderním scénickým designem. „Tento kontrast je velmi zajímavý a především nosný,“ pokračuje šéf baletu a dokresluje představu technologicky náročné scény: „Ve většině verzí labutě vycházejí ve 2. jednání jakoby hadovitě ze strany. Tentokrát vycházejí jakoby ze středu, z pomyslného jezera naznačeného kouřem bez konce, na nějž se promítá. Speciální kouř však musí mít určitou hustotu. S tím se teď potýká scénografka i technika ND. Jak se ale zkoušky vyvíjejí a pokud všechno klapne, mělo by to být krásné a překvapivé představení.“

Na samém začátku tohoto „prototypu“ klasického baletu byla v roce 1875 hudba Petra Iljiče Čajkovského na objednávku Velkého divadla v Moskvě. Poprvé se tak baletu věnoval známý skladatel, dosud bylo zvykem použít k tanci jakékoli líbivé melodie.

Pro nás je zajímavé, že prvním choreografem Labutího jezera v Moskvě se stal Čech – Václav Reisinger, choreografie se však nezachovala. Premiéra roku 1877 nebyla příliš úspěšná. Dílo se od té doby uvádí v mnoha verzích, nejslavnější a nejoblíbenější je dodnes verze Petipy a Ivanova z roku 1895.

V Praze uvedl Augustin Berger 2. jednání už roku 1888 při příležitosti příjezdu Čajkovského – a skladatel byl potěšen. Celý opus měl českou premiéru v Národním divadle roku 1907 v choreografii Achille Viscusiho. Dodnes se žádné velké divadlo na světě neobejde bez této pohádkové romantiky, v níž se Princ zamiluje do dívky Odetty proměněné zlým čarodějem Rudovousem v Labuť. A Rudovous také nastrčí Princi svou dceru Odilii, Černou labuť...

Tančit na scéně Odettu bývá snem malých děvčátek, ale i každé baletky. Je to však vrcholná a náročná role, často dvojrole s Odilií, náročná je i role Prince Siegfrieda. Mohou je tančit jen vynikající sólisté. Celé dílo pak svou technickou obtížností prověřuje schopnosti souboru.

Možná jsme tímto baletem dodnes tak fascinováni právě pro symbol labutě, která ve své čistotě a vznešenosti prolétá mýtickými krajinami. (I ve Wagnerově opeře Lohengrin je Gottfried zaklet v labuť a tato labuť veze Lohengrinovu loďku, loďku rytíře svatého Grálu, po vlnách obdobně, jako veze božstva labuť v indickém hinduismu. V řeckých bájích se Zeus promění v labuť, aby se mohl spojit s Lédou, královnou Sparty. Ošklivé kačátko se v Andersenově pohádce mění ve vznešenou krásnou labuť.) A kdo by nevěřil, že si je párek labutí věrný i po smrti jednoho z nich? Nesmrtelný příběh o velké věčné lásce se na prknech Národního divadla odehraje již v jedenácté verzi.