Je to silné, logicky smutné, nevypočítavě dojemné, nečekaně humorné, zkrátka dobré.

Michal Viewegh

Poslední kniha Ivy Hercíkové

Svou poslední knihu psala Iva Hercíková po návratu z nemocnice, kdy bojovala s následky vážné choroby. Přesto to není kniha smutná. Autorka v ní s humorem popisuje svůj každodenní zápas o návrat k běžnému životu a k psaní, vzpomíná na pobyt v Americe, vyznává se z lásky k manželovi…

Na Ivě jsem si vážila jejího šarmu, inteligence a vytříbenosti slov. Měla jsem ji ráda pro její humor a srdečnost a milovala jsem s ní chodit na flámy, protože byla pořád svěží jako malá holka. Ivu mohu obdivovat a mít ráda pořád, Iva totiž žije prostřednictvím svých knih! A díky nim někdy sním o obrovské vášni, o nesmrtelné lásce, někdy spolu s Ivou pláču nad marností bytí a někdy, a to nejčastěji, navzdory tomu všemu se tomu, co Iva napsala, směju jako blázen!

Halina Pawlowská

EAN 978-80-7246-453-1

Váz., 96 stran, 179 Kč

O autorce:

Iva Hercíková je autorkou dvaadvaceti románů a novel, několika scénářů a rozhlasových her. Její prvotinu Pět holek na krku, přeloženou do řady jazyků, úspěšně převedl na filmové plátno režisér Evald Schorm.

Zfilmovány byly i další její romány a povídky. Mnohé tituly se staly bestsellery, například Hester aneb O čem ženy sní či Pavouk, který kulhal, Vášeň, Touha, Zrada, Klára, holub růžový, Lékař duší a zvířat.

V roce 1986 z politických důvodů emigrovala s manželem do Spojených států. Nejprve žili na Floridě a potom deset let na Manhattanu v New Yorku. Iva Hercíková dál psala česky a nikdy se nevzdala českého občanství. Po roce 1989 žila vždy několik měsíců v Praze, ale kvůli manželově povolání se do České republiky vrátila definitivně až v roce 2000. Poté žila střídavě v Praze a v Harrachově. Zemřela v roce 2007.

Ukázka:

INDOLÚNA

„Indolúna.“

„Špatně. Indulona.“

„Indolúna.“

Zase špatně. Vím to, ale vyslovit to nedokážu. Co na tom záleží, jak se ta blbá mast jmenuje? Není blbá, je báječná, jen ji nevhodně nazvali. Hand care. Vida, to si pamatuju. Prý se v paměti objevují nečekaně staré zašlé nánosy. Ale hand care není starý ani zašlý nános, je to nános středního věku. Nános z reklamy. Indulonu znám naopak ještě z mládí, zdá se mi, že ji znám odjakživa. Induluna. Najednou si nejsem jistá, jak se to píše. Onehdy u mě zazvonili řemeslnící pracující na vedlejším domě.

A jestli bych prý neměla Indulonu. Že ta paní tam má jen krém na opalování s ochranným filtrem 30 a to není na promazání trubek ono.

Indulonu mám spojenu s mou přítelkyní Vlastičkou. Ta se od mládí (vlastně od dětství) balzamovala Indulonou a byla neobyčejně krásná. Teď si dává vpichovat injekce botulinu a je pořád krásná.

Zeptala jsem se Františka, jestli se mu to zamlouvá.

„Když chceš mít doma mumii?“

Ale myslím, že Vlastička se mu líbí pořád. Má představivost, jak vypadala mladá.

Vlasta je první lobbista. V době, kdy o tom o nás nikdo ani neslyšel, navazovala styky. Nezapomněla poslat pohledy z dovolené, všem se připomenout, znala i jména jejich dětí, milenek, tetiček. A milovala Indulonu. Večer se s ní namazala úplně celá

a stála s rukama od sebe dvacet minut, aby se mast pěkně vsákla.

A já teď neumím Indulonu ani vyslovit. Kdyby jen Indulonu. Kvákám jak malé dítě. Učím se básničky pro mateřské školy. Dokonce jsem si na některé ze svého dětství vzpomněla. Tichounce se směje hříbek, tichounce se chechtá, červ mě štípe do nožičky, aj, aj, to to lechtá. Bratříčky má ještě v mechu, slyší, jak si pějí, rosťme zvolna, všichni stejně, rosťme pomaleji.

Tuto mou dětskou báseň, která byla dílem komunistického učitele Jana Hostáně, použil můj bývalý manžel na sjezdu spisovatelů v roce 1968, aby ukázal zločinnost jejich teorie už v působení na děti. Rosťme zvolna, všichni stejně, rosťme pomaleji. Byl to tehdy velký úspěch. Nevzpomněla jsem si na tu básničku, až teď, po téměř čtyřiceti letech. Tichounce se směje hříbek… Ale hříbek nevyslovím. Ani tichounce. Vlastně jen tichounce kvákám, a kdo mi chce rozumět, ten snad rozumí. Bohužel nemůžu ani psát. Neumím se podepsat. Zní to hrozně. Napsala dvacet knížek a neumí se podepsat.

Jak to vzniklo?

Jedla jsem míchaná vajíčka a najednou jsem je spíš zvracela zpátky, ale nemělo to nic společného s mým žaludkem, spíš se v mém krku vzpříčil jakýsi štěp. Moc mi to nevadilo, jedla jsem dál a zvracela zároveň. To už jsem nebyla při sobě a mluvila jsem ještě s někým do telefonu, kdo mi říkal, že si mám zavolat sanitku, a mně to připadalo směšné. Přesto jsem si objednalo na ráno taxíka, že mě odveze do nemocnice. Nařídila jsem si budíka. Nic z toho si nepamatuju, ale musela jsem to udělat. Také jsem pro taxikáře napsala lísteček, kam mě má odvézt. Nebo to bylo až ráno? V sedm hodin jsem zřejmě vyšla oblečená z domu a nastoupila do vozu. Podala řidiči papírek s údajem, kam má jet. To všechno si nepamatuju, nebo jen v slabých záblescích. Došla jsem až na neurologické oddělení, požádala o svou doktorku a pak se trochu pamatuju, že jsem brečela a ona mě utěšovala. Někam mě vezli a někdo na mě mluvil. Svlékali mě

a oblékali a pořád mě někam tahali a něco po mně chtěli. Toužila jsem ležet v posteli, třeba nemocniční, ale moc jsem to nevnímala. Chvílemi jsem ztrácela vědomí.

Protože jsem nebyla schopná jim dát vědět, kdo mi má přinést noční košili

a kartáček na zuby, vyhledali v mobilu číslo na mého manžela Františka, se kterým už jsem ale přes dva měsíce nebydlela. Přesto přišel a zastihl mě v období jasné chvíle. Koukala jsem na něj jak na zjevení a pak jsme se objali a oba jsme začali plakat. Scéna jak z hollywoodského filmu. Vše zlé bylo (na chvilku) zapomenuto. Doprovázel mě v mém ústavním potrhaném pyžámku do vedlejšího pavilonu na sonografii a já, která ztratila schopnost mluvit, jsem mu strašlivě nadávala neartikulovanými zvuky, že měl milenku, která mu psala, že je jeho ke všemu ochotná lištička. Nemohl tomu rozumět, ale myslím, že rozuměl, byli jsme spolu dvacet pět let, minus ty dva poslední měsíce. Objímal mě jednou rukou položenou na mém převozním lehátku a vysílal mi v duchu vzkazy, ať se uklidím, že to zas bude dobrý. Sám nemohl zapřít, že je vyděšený, ale pokoušel se o to.

Pořád jsem nevěděla, co mi je, a taky mi to bylo jedno, vznášela jsem se v opojení, že už opouštím tuto zemi, a byla jsem ráda a chvílemi mi zas bylo děsně, že nemůžu nic říct a hlavně že se dusím a že mi srdce utíká z krku. Že nemůžu nic říct, mi hlavně vadilo v těch chvílích, kdy jsem si uvědomovala, že je se mnou František.

V nemocnici jsem byla čtrnáct dní.

Jediný zápis, který se mi z té doby zachoval, kromě spousty pokusů podepsat se, byl proveden kostrbatými a jen těžko čitelnými písmeny: bude hůře a ještě hůře než húředleji. Zřejmě jsem nehýřila právě optimismem. Měla jsem sice vlastní pokoj s koupelnou, kde jsem si do omrzení myla hlavu, což byl jediný pohyb, který jsem měla dovolený, ale televizor jsem odmítala pouštět, i když to bylo také v povolených činnostech. Měla jsem hrozně milého ošetřujícího doktora s šišatou hlavou, který mi konečně vysvětlil, co se všechno stalo a ještě možná stane, protože jedna z mých dvou cév vedoucích do mozku zůstala trvale ucpaná. Všechny akce musela zvládnout ta zbývající céva, která zřejmě jednu chvíli také hrozila vypovězením poslušnosti. A po ní mi zůstalo to usilovné koktání, které v následujících měsících jen nerado a pomalu ustupovalo.

Když pro mě František přijel do nemocnice, musela jsem se rozhodnout, kde je moje nynější domů. Od něj jsem se odstěhovala, kvapně a v zoufalém hněvu, odvážela mě Bára autem do najatého zařízeného bytu. Můj majetek sestával z počítače, deky

a polštáře, pěti obrazů a pár knížek. Ty obrazy byly rozměrné, a tak je vezl jeden její známý, který vozívá obrazy profesionálně. Záleželo mi hlavně na těchto obrazech, po kterých zůstaly v mém starém domově ošklivé díry jak vytržené zuby.

František se zeptal jako taxikář, kam to bude.

Tvářil se nezúčastněně, ale myslím, že jsme oba chtěli, aby se všechno vrátilo do starých kolejí, ještě „před Lištičkou“, jak jsem nazývala období, kdy se František spustil s cizí ženou. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak do doopravdy bylo, František zapíral a stále zapírá

o sto šest, vlastně se mnou odmítá o té věci vůbec mluvit. Vzkazy na mobilu jsem však viděla na vlastní oči. Kéž bych to mohla pokládat za obvyklou milostnou šarvátku, ale znám Františka, vím, jak hrozně velký význam přikládá svým citům. Snad se mýlím a byla to jen nevěra, která skočila špatně. Banalita. Až na ten věk zúčastněných, v tomhle věku se už ženské většinou drží pěkně doma. Ale já jsem svým citům také přikládala velký význam, a ty byly hluboce dotčeny, a tak jsem se, bez ohledu na věk, odstěhovala.

Pot se mi lil mezi lopatkami, když jsem měla svému manželovi odpovědět. Věděla jsem, že ho nejen potřebuju, ale také toužím po jeho přítomnosti, přesto jsem se umíněně držela toho, že budu osamělá a svobodná. Svým slabým koktavým hlasem jsem ze sebe vypravila, že chci na Smíchov. Neřekl ani slovo a rozjel se. Na místě mi pomohl s taškou do schodů, i když jsem v ní skoro nic neměla. Měl jedinou otázku: jestli nechci něco nakoupit, a já se zbytkem odvahy, která už mě opouštěla, jsem tu nabídku odmítla. Odešel a já si lehla na postel, koukala na jeden ze svých milovaných obrazů a necítila nic. Jen prázdno.

Trvalo mi asi měsíc, než mě to přešlo, a já se rozhodla, že vrátím obrazy na jejich původní místo. Mezitím byly Vánoce, vyzkoušela jsem si to nanečisto, protože trucovat na Štědrý den se mi nechtělo, a tak jsem spala ve své staré posteli. Dali jsme si dárky

a Františkova maminka nám poslala rybí polévku a smaženého kapra. Na mě bylo vaření ještě moc, zvládla jsem tak bujon z kostky, nudle bych uvařila, ale těžko bych je slila. V mém nájemním bytě jsem převážnou většinu času polehávala a zírala do stropu, jen někdy mě vyvezl František k Hostivařské přehradě nebo na Strahov, podívat se na přírodu. Byla zima. Se čtením to bylo špatné, mohla jsem číst jen brak, protože ten se tiskne většími písmeny a odpadají starosti s pochopením složitých vět. Bára mi kupovala detektivky v Levných knihách. Stačilo jich pár, protože jsem okamžitě po přečtení zapomněla, o čem to bylo, a tak mi vlastně stačila ke čtení jedna knížka, jako Sisyfovi stačil jeden úkol.

Trochu se lituju, ale většinou jsem ke svému osudu lhostejná, deprese má teprve přijít. Teď se vyžívám v tom, že při nákupech ječím na Františka, že tenhle jogurt přece nééé, a tohle mléko nesnesu, s vervou politika ve sněmovně. Připomnělo mi, že jsem v prvních dnech po mrtvici chtěla psát hru Jindřiška VI. a milosrdný bratr Tereza – asi mi dávali silná povzbuzovadla. Jindřiška VI. a milosrdný bratr Tereza , pak už mi to nepřipadalo tak vtipné, ale někdy o tom ještě uvažuju.

Stěhování zpátky se ukázalo komplikovanější, podivuhodné, co jsem si za těch pár týdnů nahrabala. Stačila jsem si po Internetu kompletně zařídit kuchyň: kávovar, topinkovač, pánve všech rozměrů, robot, mixér, bylo vidět, že jsem měla trochu splín

a snažila se zapomenout na svou domácnost v Hájích a ještě druhou v Harrachově. Teď jsem zas do třetice tahala ty kuchyňské krámy a přemýšlela, co z které domácnosti vyhodím a nahradím novým produktem a co se hodí navíc. Nakonec se většina těch věcí kupila bez ladu a skladu v místnosti, které jsme říkali kamrlík.

Domnívala jsem se, že můj stav se hlavně psychicky zlepší, když budu zase doma, ale nestalo se to. Doma jsem byla ráda, na pronajatý byt jsem rychle zapomněla, ale ještě jsem nevěděla, že se ke připlížila další nemoc. Nikdy jsem neměla ponětí, co je skutečná deprese, jako většina lidí jsem si ji pletla s mrzutostí, chmurami nebo prostě se špatnou náladou. Ale po Příhodě jsem se střetla s depkou tváří v tvář, jenom jsem nevěděla, že to je depka, ale myslela si, že to je otřesná skutečnost. Přijela jsem poprvé do Harrachova a všechno mi připadalo úplně cizí. Seděla jsem v křesle úplně ztuhlá

a tak naprosto opuštěná, že jsem čekala, že mě začnou obtáčet pavouci svými pavučinami. František si dovolil na hodinu odejít zahrát tenis do haly. V hlavě jsem spřádala několik

plánů jak odejít z tohoto světa, a záviděla jsem lidem, co bydlí v desátém a vyšším poschodí. Harrachov byl pro tento účel nepoužitelný. Stropy sice dost vysoké, ale žádné úchytky, a na dostupných větvích bylo spousta sněhu. Líbilo by se mi umírat ve sněhu, ale ne se ke smrti prohrabávat.