Klíč k nebi...

Je to hloupé? Možná. Je to směšné? Snad. Může tomu někdo rozumět? Ano. Ten, kdo má klíč ano. Určitě…

Dej mi lásku lásko,

já proměním se v nebe,

modrou barvu budu mít

a dám Ti kousek sebe.

Jsi lampou mou, já můrou Tvou,

co zlákat se vždy nechá,

cit můj k Tobě, lásko má,

nezkrotí žádná střecha.

Teplý čaj a úsměv Tvůj,

jen dlaň Tvá v té mé chybí,

jsem jen nebem bez Měsíce,

srdcem v moři lidí.

Na něj, na mě, na Tebe,

na každého čeká,

hora co se zkrotit nedá,

citů dravá řeka.

Nikdy klidu nedojde

to krásné, modré nebe,

vždyť mu chybí kousíček,

co v dlani mám pro Tebe.

Ten kousek nebe srdcem je,

co v dlani mojí bije,

úsměv, vůni, vzpomínku

na Tebe v sobě skryje.

Navždy, nikdy, někdy snad

přijde ta chvíle pravá,

srdce Tvé si vzpomene

na prst, co hladil záda.

Přesně tam, co cítíš žár,

když tato slova vnímáš,

jsou psána srdcem pro Tebe,

Ty jediná klíč hlídáš…