PETR WAGNER, sólista na violu da gamba a vedoucí souboru barokních nástrojů Ensemble Tourbillon, vystupuje sólově na mnoha evropských a světových pódiích, má na svém kontě řadu sólových nahrávek, které si bez vyjímky získaly nadšené kritiky po celém světě.

Jak jste se dostal ke hře na violu da gamba a ke staré hudbě?

Pronikání do staré hudby u mě probíhalo od sedmé či osmé třídy základní školy, kdy už jsem dávno chodil na lidovou školu umění a hrál na cello, dělal spoustu věcí včetně divadla, a kdy jsem se rozhodoval, čemu se věnovat dál. Nakonec zvítězilo gymnázium, kde jsem studoval i programování, dokonce jsem maturoval z matematiky. Ale hudba mě neuvěřitelně táhla, a tak jsem šel poté na nějakou dobu na konzervatoř – obor violoncello.Větší povědomí o tom, co to je to stará hudba a historický bratranec violoncella - viola da gamba, jsem ovšem získal až později na Akademii für Alte Music v Drážďanech.

A po absolutoriu hry na violu da gamba na Královské konzervatoři v Haagu pod vedením Wielanda Kuijkena jsem se definitivně rozhodl, že se starou hudbou, potažmo hrou na gambu a vedením svého souboru, pokusím živit.

Projekty, které děláte, jmenujme klasicistní symfonický program ve stylu Sturm und Drang (Benda, Stamic, Vaňhal, Wagenseil), Fingerovu operu Osud Tróje (Virgin Prophetess or The Fate of Troy), před nimi vysoce oceňovaná CD s hudbou pro violu da gamba Charlese Dollého (Dorian Recording) a Gottfrieda Fingera (ARTA), nebo díla skladatelů Maraise a Forqueraye, vypovídají o vaší velké nápaditosti. Čím se inspirujete při jejich tvorbě ?

Já sám nevím, asi ve vzduchu, ostatně Blíženci jsou prý vzdušné znamení… Viola da gamba má leccos společného s loutnou; je to podobně „romantický“, trochu zádumčivý, trochu samotářský nástroj s neuvěřitelně širokým a občas excentrickým repertoárem. Troufám si říct, že takovým nedisponují housle ani flétna, natož violoncello. A ne nadarmo se psalo o gambě, že je zvukem nejbližší lidskému hlasu.

Naproti tomu větší projekty typu Finegrovy opery Osud Tróje nebo klasicistní symfonický program mě napadají po zralé úvaze a dlouhém přemítání, zamítání, přesvědčování sebe sama, a konečném rozhodnutí pustit se do něčeho většího ; potřebuji mít jistotu, že konkrétní program oplývá opravdu mimořádnou hudební kvalitou.

Myslíte si, že je to živá hudba, která je přijímána současným publikem raději?

Existují dva typy publika : to, které má rádo hudbu provozovanou naživo a pak to, které preferuje spíše nerušený zvuk studiové nahrávky, tedy jakési hudební konzervy. Osobně si myslím, že ani ta nejlepší a nejdokonaleji zpracovaná nahrávka nikdy nemůže vytvořit atmosféru, napětí a emoce přecházející mezi interpretem a posluchačem během živého koncertu. To ovšem neznamená, že bych odsuzoval nahrávání hudby ! Jen si myslím, že živě provozovaná a poslouchaná hudba je alfa omega hudebního života. Nahrávky naproti tomu jsou pouze vedlejší produkt, i když často velice potřebný a někdy i velice cenný.

Ukázka:

CHARLES DOLLÉ / PIECES DE VIOLE AVEC LA BASSE CONTINÜE, OP. 2

Petr Wagner – Viola da gamba Jacques Ogg – Harpsichord Dorian Recordings, USA, 2002

Premiere Suitte (G Major)