Jedna čtenářka mi navrhla, jestli bych nechtěla napsat o tom, jak se těžko s dětmi peče cukroví a provádí vánoční úklid. Jaký je to neuvěřitelný nepořádek, děti zašlapávají kousky těsta do koberce, všude jsou moučné ručičky a na zrcadle čokoládová šmouha. Ale bez trochy mouky a cukru všude, to snad ani nemůže být ono.

A navíc, kdo říká, že musíte péct a uklízet vy? Doufám, že namísto všech novinových příloh o tom, jak zvládnout předvánoční „povinnosti“ a nezkolabovat, vyjde také rozsáhlá příloha o tom, jak nedělat vůbec nic a na všechno si někoho objednat – od mytí oken, přes úklid, cukroví, rybí polévku a samozřejmě stromku a dárků. Vy pak děláte jen to, co vás opravdu baví.

Já třeba ráda peču jednoduchá cukroví (žádné kremrolky a včelí úly, jen klasiku). S Aničkou jsem to letos vyzkoušela poprvé a dopadlo to nad očekávání dobře. Ale moje rada zní – musí na to být víc dospělých. Protože dítě (s více než jedním je to asi opravdu těžko zvladatelné, takže klobouk dolů před těmi, kdo to zkoušejí i tak) to dříve či později přestane bavit a jeden dospělý si s ním musí jít hrát jinam.

Pekly jsme s mojí maminkou a kamarádkou z Francie, která se tu stavila na předvánoční návštěvu (mimochodem tu má také blog http://girard.blog.idnes.cz). Nejsme žádné superpekařky a oceňujeme jednoduchost a rychlost. Tím se eliminuje i nepořádek.

Proto jsme pekly jen pracky (těsto se namačká do formiček, upeče, vyklopí do cukru a je to), vanilkové rohlíčky a vykrajované linecké pečivo. Aničku nejvíc bavilo vykrajování. Teď jen nechápe, proč ta bezvadná hra skončila, otevírá skříňky, kde jsou formičky a nosí nám je ostentativně ukazovat. Trochu problém byl, že chtěla neustále zkoušet zda trouba skutečně pááááááááálíííííííííí, ale předpisovým kvapíkem kolem plotny jsme ji lehce odstrčily do strany a uhlídaly. Žádný velký nepořádek nedělala, byla naprosto vzorová. Dokonce ani nepolykala syrové těsto. Když večer usnula, já všechno v klidu ozdobila ořechy, mandlemi a polevami. Prostě idylka. Už jsem se houpala na obláčku představ, jak si ty letošní vánoce opravdu užijeme, a nic mi nezkazí náladu. Jenže jsem zapomněla na kapry, kteří se prodávají na ulici.

A zase jsem skončila u toho svého pokrytectví. Jak mi to vlastně hrozně vadí, když je to vidět. Vegetarián být neumím (chtěla bych být jako moje sestra, která z podobných důvodů masu řekla finální nashledanou někdy ve dvanácti letech, ale nemám na to bohužel vůli - maso mi v jídelníčku chybí, hlavně ryby). A jsem ráda, že si nemusím maso lovit a připravovat sama, protože bych jen polykala kořínky, nejlépe celé, aby je to moc nebolelo :)

Jak tedy vysvětlit malému dítěti, že ty pěkné rybičky, které plavou v kádi, za chvíli pan prodavač jedním sekem připraví o hlavu a mrtvé v papíru někomu prodá? Máma mi často připomíná, že když jsem jako malá zjistila, co se s kapry děje, přestala jsem mluvit a dostala vysokou horečku.

Mám tedy ještě letos kádě obcházet velkým obloukem? Udělám to. Ale kdy je nejvhodnější moment odhalit dítěti, že svět není vůbec tak pěkné místo, jak jsme mu dosud ve světě barviček, hraček, pohádek a kouzelných školek tvrdili? A že to, co tady teď vidí na ulici, je jen každodenní skrytá rutina na jatkách, statcích a velkochovech. Že ta všechna roztomilá zvířátka, co si ukazujeme v knížce: kravička, kuřátko, slepička, prasátko a králíček pak skončí na talíři?

Těším se na vaše nápady a zkušenosti.

Tereza Boehmová: Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Rok strávila na University of Washington, kde studovala Women Studies a komunikaci. Pracovala pro Lidové noviny, MF DNES jako editorka, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen.. Nyní pracuje jako externí administrátorkou blogu iDnes.