PAVEL RENČÍN

Městské války I.

Václav Vran pracuje jako analytik v bance. Vede všední život, který udržuje pod kontrolou pomocí mobilního telefonu, množství peněz a povrchních přátel. Když si jednoho dne krátí cestu z práce přes park, zaútočí na něj démon. Přestože srážku díky oběti neznámého muže v kroužkové zbroji přežije, jeho život se navždy změní.Dále už příběh pádí zběsilým tempem, strhává závoje všední reality a odkrývá skutečnou duši Prahy. Srdce města bije o překot. Kdo jsou Pražané, co nosí pod kabáty meče? Kde se vzali městští druidové? Jaké zlo číhá v labyrintu pražských kanálů a kde je ukryta duše města? Na odpovědi bude čas později, pro začátek Václavovi postačí mnohem méně. Přežít.

Zlatý kříž je úvodním dílem fantasy trilogie Městské války. Jde o městskou fantasy z České Republiky, která vypráví o zrození hrdiny. Pokud je ovšem hrdina to správné slovo.

O autorovi:

PAVEL RENČÍN (*8. 6.1977)

Pavel Renčín vstoupil na českou literární scénu jako rušivá vlna v hlavním proudu. Debutoval povídkou Stvořitel v roce 1999, po té několikrát zvítězil v literárních soutěžích. Od té doby se jeho jméno pravidelně objevuje v předních antologiích fantastického žánru. Jeho tvorba zahrnuje především městskou fantasy a magický realismus. Po dvou úspěšných románech – Nepohádka (2004) a Jméno korábu (2007) – přichází Renčín se svým stěžejním projektem, trilogií Městské války.

Ukázka:

Jen málo Pražanů má to štěstí, že chodí do práce pěšky. Štěstí? vyprskl by, kdybyste to řekli před ním. Připadalo mu, že celý život šoupe nohy na stejném plácku. Lákala ho cizina. Kde na to ale vzít čas?! Býval poslední dobou podrážděný, protože situace v bance byla kolísavá stejně jako finanční trhy, na kterých den co den surfoval. Křivky burzovních grafů pro něj měly poetiku zakrouceného biče v rukou dominy. Uspokojení bez modřin neexistovalo. Kromě práce, která ho deprimovala, byl ale život nuda. A nezachraňovala to ani Marcela.

Procházel Havlíčkovými sady a představoval si, jak přijde domů. V mrazáku na něj čekala ledová cihla, co se po pár minutách v mikrovlnce metamorfuje ve svíčkovou. Babičce by se zvedl kufr. Vzpomněl si na ni a píchlo ho u srdce. Jak dlouho ji nebyl navštívit? Půl roku? Je vůbec ještě naživu? Kde na to ale vzít čas?!

Prudce se ochladilo. Mezi stromy se proháněl vítr. Trhal pastelové listí a skládal na zemi mozaiku k potěše stromů, které ji jediné mohly z výšky ocenit. Kamenný altán byl právě pod lešením. Vítr zatahal Vaška za kravatu, přinášel nasládlou vůni tlení. Nebyla to kyprá vůně podzimu, ale spíš zápach rozkladu něčeho živočišného. Za Vaškem náhle zapraskaly větve.

Je v povaze větví, že na podzim praskají. Tyto však praskaly pod dupajícíma těžkýma nohama člověka, který se na Václava zezadu řítil. Stín s rozevlátým kabátem svíral obouruč meč a cosi křičel. V děsuplném okamžiku Vašek uviděl, jak útočníkovi strhává nápor větru klobouk a pod ním se leskne stříbrná přilba kopírující lebku. Oči byly šedé jako popel. Rozšířené. Chladné. A pak už jen řev! Svištící čepel...

Večer předtím u dveří zazvonil zvonek. Vašek vyskočil od počítače, na kterém s brokovnicí zrovna proháněl démony po Londýně, a málem převrhl talíř s pizzou. Na Marcelu to bylo brzo, nikdy nechodila domů před devátou. Na kohokoli jiného pozdě. Pohlédl do kukátka dveří. Stál za nimi světlovlasý muž kolem třiceti – tedy o něco mladší než Vašek. Otevřel.

„Dobrý den,“ řekl muž. Měl takový divný hlas, který něčím připomínal Vánoce.

Chvíli se navzájem prohlíželi.

„Něco jsem vám přinesl. Natáhněte ruku.“

„Prosím?“

„Nastavte dlaň.“

„To jste jako pošťák?“ zeptal se Vašek, i když mu bylo jasné, že ne. „Nic jsem si neobjednával.“

„Já vím.“

„Co jste zač?“

„To vám nemůžu prozradit,“ klidně odpověděl muž.

„O co tu sakra jde?“

„Nemusíte hned klít. Mám vám jen něco předat.“

„Já ale nic nechci. Neberu si věci od lidí, které neznám.“

„Musíte si to vzít dobrovolně.“

„To jste neslyšel, co jsem právě řekl?!“

„Udělejte výjimku,“ odpověděl neznámý s hrůzně nevinným klidem.

„A když neudělám?“ zeptal se Vašek podrážděně.

„Budu tu stát, dokud si to nevezmete.“

„Jak chcete,“ řekl Vašek a přirazil dveře. Zmenšující se škvírou zachytil klidný pohled světle modrých očí a v tu chvíli dostal závrať, jako by se na město náhle díval z veliké výšky. Zajistil horní zámek a opřel se zády o dveře. Z obýváku k němu doléhal pekelný nářez soundtracku hry. Jeho postava přišla o všechny životy a démoni hodovali na jejích střevech.

Zkontroloval kukátko. Za dveřmi byla tma a neznámý zmizel. Určitě to byl nějaký jehovista. Nebo že by tipař? Na chodbě se rozsvítilo a zdálo se, že je prázdná. Vašek pomyslel na botník, který tam měl, a zatoužil zkontrolovat, že se nic neztratilo.

Neztratilo. Spíš našlo. Na rohožce se málem srazil s cizincem.

„Sakra!“ vykřikl, aby přehlušil leknutí. „Vy jste tu ještě?“

Cizinec si přísně přiložil prst na rty a ukázal na Václavovu ruku.

„Zmizte, než se naštvu!“

„Chcete... chtěl byste raději ženu?“

„Prosím?“ sípal zmatený Václav.

„Nebo snad dítě? Starce? Z koho nebudete mít strach?“

„Strach bys měl mít spíš ty! Protože teď jdu dovnitř, a jestli tu budeš ještě za pět minut, tak volám policajty!“

„Dobrá,“ odpověděl smířlivě neznámý. „A pak to ode mě přijmete?“

„Jdu volat,“ zabouchl Vašek a odešel pro telefon.

Našel ho rychle, protože sám začal vyzvánět.

„Dobrý den,“ ozval se jemný alt. „Poručík Svobodová, Policie České republiky. Mluvím s panem Václavem Vranem?“

„No sláva,“ vydechl Vašek. „Právě jsem vám chtěl volat.“

„Nezlobte se, ale to probereme později. Bydlíte ve čtvrtém, souhlasí? V domě probíhá policejní akce. Nemusíte se bát, jedná se jen o uprchlého pacienta, neměl by být nebezpečný. Přesto nikomu neotvírejte. A spolupracujte.“

„Dóbře,“ protáhl Vašek, zatímco mu myšlenky pádily jako splašené. „Jak to, že znáte mé číslo?“

„V zájmu ochrany občanů můžeme používat výjimečné prostředky. Nezlobte se, musím končit. Ještě mi zbývá obvolat pár vašich sousedů. Do odvolání prosím nevycházejte a neotvírejte.“

Další otázky už položit nestačil, pokud by mu jako odpověď nestačil táhlý tón.

Václav se přisál ke kukátku. Chodba byla prázdná a byla na ní tma. Rozsvítilo se. A po chvíli zase tma. Světlo. Nikde nikdo. Odešel se podívat k oknu. Policejní auta neviděl. Uklidil talíř se zbytky pizzy a uvařil si kávu. Každou chvíli přijde domů Marcela. Už se těšil, jak jí to bude vyprávět. Něco si přidá a bude z toho docela dobrá historka... No jo! Marcela!

Vytočil její číslo. Vyzvánělo to skoro půl minuty, než se propadl do schránky. Zkusil to ještě jednou, ale típla ho. Trochu se mu ulevilo, protože to znamenalo, že je ještě v práci.

Znovu někdo zazvonil u dveří, tentokrát to ale byla policie. Otevřel.

„Dobrý den, poručík Svobodová. Přišla jsem vám jen říci, že už ho máme. Můžete jít klidně spát.“ Moc hezky se usmála a Vašek se zastyděl, že má na sobě domácí tepláky a triko ozdobené kečupem a drobky z pizzy.

„Schovával se v posledním patře. Nechápu, co tady chtěl. Upozornil na sebe, už když vstupoval do domu. Jedna vaše sousedka ho nechtěla pustit dovnitř. Teď je paní na cestě do nemocnice. Mimochodem, měl u sebe jednu vaši věc. Vezměte si to,“ nabídla mu dlaň, na které leželo něco kulatého a černého, co vypadalo trochu jako mince.

Bezmyšlenkovitě to uchopil a prohlížel. Nevypadalo to jako jeho věc. Nehřálo to ani nestudilo. Odstíny černé se rozpíjely a neklidně přetékaly. Bylo to jako zírat do díry s přelévajícím se mazutem. Ta věc vypadala jako kapalina, a přitom byla na dotek tuhá. Náhle mu vyklouzla z prstů a skutálela se do dlaně.

„To není moje,“ řekl do prázdné chodby, ve které právě v prostoru vyhasínaly ženiny oči. Modré a nemilosrdné jako blankyt oblohy.

Jiné místo, jiný čas. Nápor větru strhává útočníkovi klobouk a odhaluje stříbrnou přilbu kopírující jeho lebku. Muž se s uši rvoucím řevem prožene kolem Václava, který je tak překvapený, že se nezmůže vůbec na nic, a tak se jen dívá. Dívá na svištící čepel, která mine jeho hlavu jen o pár centimetrů a srazí se s černým spárem, jenž se k ní blížil z druhé strany. Nevidí, jen tuší temnou obludnost, která stojí za jeho zády. Zahalená v černých plamenech, šlehajících do výše stromů. Bojí se ohlédnout, zato vidí zblízka tvář muže, který ho sledoval.

Je rudá, ošlehaná. Stažená agresí připomíná škleb kamenného fauna. Na krku napjaté žíly. Šedé oči upřeně zírají na soupeře. Hledají slabé místo. Jizev je kolem nich dost, aby bylo vidět, že se v minulosti párkrát spletl. Ale že ho nakonec vždy našel. Takovou tvář Václav ještě neviděl. Je vyjádřením řevu. Muž se srazí s ďáblem v hrozivém řinčení oceli a skřípění kostí. Tlaková vlna Václava porazí na kolena.

Teď nad ním muž stojí jako svatý ochránce. Z meče stéká černá krev. Avšak ani bojovník neušel zranění, všímá si Václav jeho podivně pokřiveného postoje. Zazní pomyslný gong, jde se do druhého kola. Netvor vyprskne tmu a vyrazí levým a pravým hákem. Zahnuté šavlovité pařáty protnou vzduch v místě, kde muž ještě před okamžikem stál. Ten teď letí vzduchem a tne mečem přímo do míst, kde září oči bestie. Chyba lávky. Objevuje se další dvojice pařátů, kterým se muž v letu vyhnout nedokáže. Zasahují ho do těla a se strašným zvukem se svírají jako nůžky. Stvůra bojovníka odmrští, jako by byl loutka. Jeho tělo se zaduněním narazí do nedalekého kmenu a sveze se mezi kaštany. Ze stromu prší podzimní listí.

Václava ochromuje slabost – to je snad sen, ne? Havlíčkovy sady šumí vzdáleným hlukem velkoměsta. Neviditelný rozhodčí odpočítává knokaut. Jedna, dvě, téměř tři sekundy uplynou, než se borec vyškrábe na nohy. Pohlíží na netvora s novým respektem. Shazuje kabát, který je na cáry, a Vašek pochopí, proč z něj ještě nejsou plátky salámu. To, co chrastí na těle bojovníka, je pravá kroužková košile. Co je to proboha za blázny? řekne si ve chvíli, kdy začne třetí kolo.

Bojovník zaútočí mnohem opatrněji sérií rychlých šikmých seků, kombinovaných s páráním, a zachovává si v každém okamžiku dost energie, aby se dokázal stáhnout. Černý netvor kolem něj krouží, vyráží ve zkušebních výpadech. Zdá se, že vyčkává, a opravdu, Vaškův obránce jako by ztrácel sílu. Teď zakolísal! Musí být zraněný. Muž si něco tiše šeptá. Václav zachytí jen několik slov, kterými modlitbu uzavře. „Za čest mé Paní.“

Na to opět vyrazí, tentokrát s mlčenlivou zuřivostí, aby s netvorem skoncoval. Vyrazí přímo proti němu, jako by se vůbec nekryl. Přivítají ho čtyři pařáty. On se ale řítí přímo proti tělu bestie, proklouzne mezi prvním, druhým a třetím v obrátce a úsporně bodne. Meč zajede do těla bestie, která vztekle zařve a v tu samou chvíli meč čtvrtým pařátem zlomí. Uštědří válečníkovi ránu. Muž s výkřikem odlétne až k nedalekému altánu. Se zařinčením vrazí do konstrukce a je vzápětí pohřben pod lešením. Z hromady zřícené suti se vyvalí prach.

Vašek se snaží posadit, dívá se na zpřeházené železné trubky, které právě zabily člověka. Tohle není film, letí mu hlavou. Hypnotické zářící oči ho najdou a zalijí svou přízní. Ďábel si pro něj beze spěchu kráčí. Netvor je o polovinu vyšší než Vašek. Černé plameny šlehají k obloze, Vršovice zapomněly šumět a troubit, cinkat tramvajemi a cvakat semafory... Strnuly hrůzou.

Vašek zpocenou rukou nahmatá v kapse mobil. V náhlém impulsu ho vytrhne – a zírá na to, jak na displeji neskutečně bliká MARCELA – Přijmout/Odmítnout. Parkem zní Straussův valčík v polyfonním podání. Vašek mrští telefon po planoucím přízraku.

Ten strne v pohybu a jeho bolestivý řev trhá bubínky. Mobil se odrazí od hrudního plátu netvora a dopadne na zem. Vaškovi dochází, že to nebyl mobil, co stvůře způsobilo bolest. Spíš lešenářská trubka, která jí trčí z hrudi. Teď zajela zpět do jejího těla a vynořila se znovu vedle hlavy, kterou s třesknutím zasáhla. Bestie šílí bolestí. Otřesená zakolísá pod silou třetího úderu. S bolestným vytím prchne mimo světlo lamp, do temnoty, ze které vzešla.

Nezůstane po ní víc než pach krve. A těžce raněný bojovník, který se objímá s lešenářskou trubkou jako s milenkou a pomalu po ní klouže, až se sesune do trávy.

...