Tak tu sedíme. Trochu se pochichtáváme, koukáme po sobě. „Téda, divný, co? Jsme měli mít tužku, jó? Já nemám!,“ ozve se z řady za mnou. Sedíme přikrčeni na miniaturních židličkách, které přes den patří našim dětem. Pro většinu z nás je to premiéra v roli rodič na třídní schůzce - ve školce. Připadám si nepatřičně. Na třídní schůzky přece chodí moji rodiče a já čekám doma, jestli nebude průšvih...

Vedoucí mateřské školky je mladší než já, přesto působí profesionálně a zkušeně. Mluví spisovně. Působí to na mě lehce křečovitě, stejně jako jsem to vnímala, když jsem byla malá. Ale asi je to tak dobře, to paní učitelky musí, aby děti alespoň někde tu spisovnou Češtinu slyšely. Školka je úplně nová, pěkná. Tři třídy. Vedoucí nám trpělivě naslouchá a většinu připomínek už dávno před schůzkou vyřešila. Dokonce i jídlo se zlepšilo a došlo i na výběr ze dvou druhů ovoce k svačině i obědu.

Obsah schůzky je klasický: Věci podepsat, dětem dát náhradní oblečení. Nemocné děti do školky nevodit. A ohlásit infekční choroby a také vši. Ty hlavně. Učitelky jsou milé, na děti si nestěžují. Naopak jsou diplomatické. To já bych mohla vyprávět...

Hlava v kaši

Rozhlížím se kolem. Ve školce jsem strávila pár dopolední, protože chodíme s Aničkou na „zvykací pobyt“ – což znamená, že jsem tam zatím celou dobu s ní. Rodiče už trochu znám a vím i ke kterému dítěti patří. Vidím tady ty, kteří všechno jistě dělají správně. Ti, kteří to zanedbávají, samozřejmě nepřišli. Maminka promrzlé počurávající se holčičky, která by potřebovala teple obléct, nebo rodiče unudleného kašlajícího nešťastníka, chybí. Kvůli němu má teď moje dítě chřipku. Strčili ho do dveří a utekli do práce, přestože jim učitelka řekla, že ho takto nemocného do školky vodit nemají. Agresivní chlapeček, který minule zcela bezdůvodně popadl hlavu jiného dítěte a několikrát mu s ní praštil do talíře s bramborovou kaší, tu taky rodiče nemá. Mně ta scéna v noci straší. Krutost tříletého stvoření mě zaskočila. Šikanovaný tiše plakal do talíře a ani se neodvážil zvednout z kaše hlavu.

Ryčící oblak

Učitelky v mateřské škole si získaly můj absolutní obdiv. Je to šílená práce. Na jednu učitelku může připadat v ČR až 28 dětí. A také to velmi často tak je. My máme paní učitelky dvě a i tak je to málo. Takhle malé děti se mají „v klidu“ a pokud možno samostatně najíst, dojít si na záchod, obléknout se, obout a jít ven. Tam se nezabít na prolézačkách, ani navzájem, a pak se vrátit zpět. Dvě patra schodů.

To je ideální představa. Ve skutečnosti je to sobě nebezpečný ryčící oblak malých ručiček a nožiček, které se okamžitě ztratí v záplavě čepic, bund a bačkůrek. O něco se neustále tahají. Tu a tam se někdo počůrá a to je ten lepší případ.

Neschopná stonožka

Docílit toho, aby se děti oblékly a šly ven a na konci dne měly všechno, co si s sebou přinesly, je nadlidský úkol. Každý, kdo kdy zkusil pomoct záplavě dětí s oblékáním, si pravděpodobně – stejně jako já - připadal jako neschopná stonožka.

Když jsou všichni konečně u dveří, jedna holčička pláče, že má cizí pláštěnku a takhle ven nepůjde. Druhá chce zase čůrat. Třetí dítě má záchvat pláče a chce domů. Ostatní nechtějí čekat a derou se na schody. A tak pořád dokola, každý den. Povolání na infarkt. K nezaplacení.

Ostatní rodiče jdou do práce a já jim trochu závidím klid, se kterým odcházejí, aniž by věděli, co se bude dít dál. Koho kdo dneska kousne? Kdo přijde s největší rýmou? Možná je to tak lepší. Zatím to většina dětí vždy přežila a i my, jejich rodiče, to máme za sebou. Jen těch paní učitelek by mělo být určitě víc. Ale kde je vzít, když jsou to takové galeje za nevalný peníz.

Tereza Boehmová: Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Rok strávila na University of Washington, kde studovala Women Studies a komunikaci. Pracovala pro Lidové noviny, MF DNES jako editorka, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen.. Nyní pracuje jako externí administrátorkou blogu iDnes.