Znáte je? Měniče rozvrhů hodin, posouvače času, nadšence pro změny, slastný pocit proudícího adrenalinu žilami, když nestíhají, když posouvají, když přehazují, přeorganizovávají. Nejlepší je, když nic není, jak bylo před minutou. Lidé post-post-postmoderního věku, lidé dvou monitorů, souběžně blikajících obrazovek a multitaskingu.

Patřím bohužel k těm konzervám, nepraktickým pro tento svět, co mají v oblibě lehce vyšlapané cestičky, až chronicky rádi se vracejí na stejná místa a otřesy, stěhování, přehazování a přesuny je činí nešťastné, zmatené, rozhozené. Potřebuji přibližný program a daný harmonogram. Ne, žádné časové přímky a výlety do extrémů, ale rámcově chci zatraceně vědět, co bude za chvíli.

Lidé jako já, jsou v zavedených systémech velice výkonní, mají pocit štěstí, když věci fungují, když vědí kdy, co, bude, mohou si odpočinout, nabrat sílu, spát, jíst a tak dále. Nepotřebují skákat bungie jumping, ani zkoušet žít ve stanu na opuštěném ostrově, aby se cítili na živu.

A pak si lidé jako já pořídí dítě, které jim ze všech pohodlně a mírně zatáčejících cestiček udělá klikaté spirály. A najednou jedete na horské dráze, kam byste dobrovolně nešli ani pod nátlakem, ruce a nohy plápolají bezmocně za vámi a vy se silou vůle snažíte nevypadnout z vozíku. Po delší době se vám přestane dělat špatně, vozík začnete držet pevněji a občas i kouknete po výhledu. I na to, že jste občas hlavou dolů si časem zvyknete. A přesně ve chvíli, kdy máte pocit, že už by možná šlo i vystoupit a napojit se na vaši starou cestu... přijdou měniči času. Posunou vás o hodinu a udělají bordel, kde se dá.

Dřív mě to nenapadlo, i když změny času mě vždycky trochu štvaly, ale v podstatě mi to za chvíli bylo úplně jedno. A tak zatímco ostatní si teď možná budou chvíli vychutnávat tu hodinu spánku navíc, aby jim ji v létě zase ukradli, miminům to jaksi zapomněli vysvětlit. A já zuřím, protože můj pracně vyšlechtěný program dne přestal rázem fungovat a dítě se namísto pěkných 6.30 v minulém čase budí samozřejmě v 5.30 času nového. Vysvětlovaní, nevím proč, nějak nezabírá. Stejně je to s časem na procházku, na oběd, svačiny i večeři.

Moudré knihy radí – posouvejte dětem všechny naučené časy o 15 minut denně a za chvíli se to srovná. A asi mi nic jiného nezbývá a už jsem to podstoupila dvakrát. Ale až zas někdo bude sepisovat, proč je ta změna času vlastně úplná pitomost, protože už dávno neplatí argumenty o šetření energie a podobně, tak já přihazuji na misku vah ještě tenhle: dětem je vaše změna času úplně ukradená a kašlou na ní.

Tereza Boehmová: Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Rok strávila na University of Washington, kde studovala Women Studies a komunikaci. Pracovala pro Lidové noviny, MF DNES jako editorka, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen.. Nyní pracuje jako externí administrátorkou blogu iDnes.