„Teď zavolám tetě Julče, že k ní dnes na večeři nepřijdu a vymyslím si nějakou chytrou výmluvu“, řekl si polohlasně Otmar, který obvykle úzkostlivě dbal na pravidla slušného chování... „Doprblé, kde mám zas ten mobil?“, vykřikl najednou vztekle, když ho nikde nemohl nalézt. Po marném hledání se zamyslel hlavou: „Kde jsem ho měl naposledy – aha, v té pizzerii na Starém městě a tam jsem si ho položil na okenní parapet a když jsme potom s Hankou odcházeli, tak jsem ho tam určitě nechal ležet!“

Okamžitě vyrazil nazpět do té restaurace, ale tušil, že to nebude nic platné, mezitím uplynuly aspoň tři hodiny. A tušil správně, číšník si na něj sice vzpomněl, ale o jeho mobilu nevěděl nic. Poctiví nálezci už zřejmě dávno vymřeli. Stavil se tedy v prodejně použitých mobilů a koupil si pro jistotu jeden z těch nejlevnějších.

Doma si potom připravil řeč, co řekne onomu nepoctivému nálezci, kterému zavolá na své staré telefonní číslo. Modlil se, aby to ten padouch skutečně zvedl, což se také stalo:

„Haló?“, ozval se ženský altový hlas, což nažhaveného Otmara trochu vyvedlo z konceptu.

„Éé – já volám jako na svůj mobil a zjišťuji...- éé...“

„Aha, chápu, vy voláte sám sobě a zjišťujete zdali jste doma“, rozesmála se ona dáma.

„Vážená dámo, to není k smíchu, já mám v mém mobilu desítky adres a další data, takže bych ho urychleně potřeboval dostat nazpět“, řekl Otmar nakvašeně.

„To je sice hezké a řekla bych i vaše oprávněné přání, ale stále jste mi neřekl, jak s tím vším proboha souvisím já?“, ozvalo se z druhého konce.

„Ano, to je právě to, že vy bohužel nejste poctivým nálezcem a to je smutné, slečno!“

„Prosím vás, pane, zakončeme tento jalový hovor, já vůbec nevím o čem mluvíte, třeba něco oslavujete a trochu jste přebral, každopádně nehodlám dále pokračovat...“

„Moment, slečno, nezavěšujte, já vás ujišťuji, že jsem střízlivý a navíc jsem ochoten vám zaplatit 1000 Kč, když mi ten mobil vrátíte. Ty adresy v něm jsou pro mne děsně důležité!“

„Prosím vás o jakém mobilu to pořád blábolíte?“, zeptala se dáma podrážděně.

„O tom, co právě držíte ve své něžné ručce!“ Otmar nevěřil, že je ta dáma tak natvrdlá, spíše si myslel, že to jen tak hraje, takže přešel do lehce konverzačního tónu.

„Jak to? To je přece můj mobil! Proč si myslíte, že je váš, a že jsem vám ho snad dokonce ukradla? Tomu se nemohu smát, to mě uráží!“

„Podívejte se, madam, laskavě na zadní stranu mobilu, je tam vyryt monogram, nebudeme si přece hrát na schovávanou, to nikam nevede“, řekl Otmar mírumilovně.

„Máte pravdu, na zadní straně je poněkud neuměle vyryt můj monogram, o tom jsem ani já sama nevěděla, asi to udělal můj pubertální synovec, ale teď žasnu, jak to, že o tom víte vy?“

„Omyl! To je můj monogram a já jsem ho tam sám, jak říkáte "pubertálně" neuměle vyryl nůžkama na nehty a tudíž o něm vím!“

„Tak tady někdo z nás dvou mluví z cesty, vážený pane, můj monogram je OK, jako oukej, protože se jmenuji Olga Kubíčková, jak se jmenujete vy a jakou značku mobilu máte vy?“

„Já jsem Otmar Kaminský a mám mobil Nokia, který držíte v ruce! Proto jsem taky věděl číslo a mohl vás zavolat. Naproti tomu číslo vašeho mobilu bohužel neznám, oukej?“

„Ach, tak je to?... Moment, prosím vás, vydržte...“ Po krátké přestávce se ozvala znovu, tentokrát pokorně: „Moc se vám omlouvám, pane Kolínský...“

„Kaminský, prosím, jméno mé“, opravil ji.

„Ano, promiňte, pane Kaminský, já jsem měla svůj mobil v druhé kabelce a oni jsou k nerozeznání stejné... Na mém ovšem není ten monogram OK, takže teď zbývá jen vysvětlit, jak se dostal váš mobil do mé kabelky?“

„To by mě sice také zajímalo, slečno-nebo-paní Kubíčková, ale důležitější je, že se musíme někde setkat. Třeba bych si pro něj dojel k vám, pokud nebydlíte někde na Čukotce.“

„Už se mi to vybavuje kde a jak se to stalo, bylo to v té pizzerii, já tu bydlím hned za rohem v Melantrišce“, řekla zamyšleně.

„Přesně tak! Pokud jste tedy ochotna mi ten mobil vrátit, mohli bychom se sejít třeba tam v té restauraci, kde jste si ho patrně omylem strčila do své kabelky. Nezlobte se, že jsem vás neprávem podezíral z krádeže, slečno-nebo-paní Kubíčková, mrzí mně to a omlouvám se.“

„Dobře, beru vás na milost, pane Komínský, a mobil vrátím nepoškozený. Ovšem dnes se mi to nehodí, ale zítra v pět hodin odpoledne v té pizzerii, budu mít na sobě brčálově zelené šaty, souhlasíte?“

Otmar byl v tu chvíli rád, že by souhlasil se vším. Ani jí nevytkl to své opět zkomolené jméno, hlavně, že se ten nenahraditelný a unikátní exemplář jeho mobilu našel!

Když Otmar vstoupil nazítří v pět do oné pizzerie, rozhlížel se dlouho po všech hostech, leč brčálové šaty na nikom neviděl. Posadil se ke stejnému stolu jako včera a zatímco čekal, objednal si plzeňské pivo. Když uplynula akademická čtvrthodinka a žádná brčálová bytost do lokálu nepřišla, začal být lehce nervózní. Vytáhl si z kapsy notes a začal si psát poznámky, to jest nápady, které se mu někdy hodily jako vata do jeho článků. Uvažoval: „Co udělám, když ta baba vůbec nepřijde? Budu ji bombardovat dalšími telefonáty, třeba i o půlnoci, nebo začnu pátrat kde bydlí? Říkala že tady někde za rohem. Jít na policii se mi nechce...“

„Dobrý den, pane Komínský“, ozvalo se nad jeho hlavou. Pohlédl nahoru a spatřil elegantní dámu ve žlutých šatech, s letním šírákem na hlavě. „To jsou ovšem šaty brčálově žluté, pokud nejsem barvoslepý, vážená dámo, jinak dobrý den přeji“, řekl a vstal, „já se stále ještě jmenuji Kaminský, ale můžete mi klidně říkat Otmare, když se vám to plete. Posaďte se prosím.“

„A vy mi můžete říkat Olgo, čímž se vyřeší váš problém, zda jsem paní nebo slečna“, řekla pohotově a dodala, „ty zelené šaty mám v čistírně, proto je nemám na sobě.“

„Ale jak jste poznala, že jsem to já?“, rozhlédl se, „támhle třeba taky sedí samotný pán.“

„Jednoduše podle tohoto stolu, kde jsem "ukradla" váš mobil, tady ho máte!“

„Děkuji, Olgo, ale je to stejně zvláštní náhoda...“

„Jaká náhoda?“, přerušila ho, „to se běžně stává, co je to vlastně náhoda?“

„Náhoda je když, za a) máme dva stejné mobily, za b) máme dva stejné monogramy a navíc za c) jsme oba stejně sympatičtí lidé! To se musí oslavit, zvu vás na dobrou večeři!“

„Ne, děkuji, už jsem jedla, dám si jenom dvě deci bílého“, Olga se zatvářila přísně, „ale to si prosím zaplatím sama. Udělala jsem špatnou zkušenost s gentlemany jako jste vy, kteří když něco za ženu zaplatí, tak se jim to potom musí - nějak - rentovat.“

„Podsouváte mi apriorně vypočítavou povahu erotomana, to jsem tedy udělal dojem!“

„To máte za to, Otmare, že jste mne považoval za zlodějku mobilů“, rozesmála se.

„Erotoman se sešel se zlodějkou, to jsme tedy exkluzivní pár“, řekl Otmar uznale.

„A vaše řeči o třech náhodách a nutnosti oslavování, mě utvrzují v tom, že máte patrně zcela brilantní praxi v okouzlování žen, jenže na mne to nepůsobí“, zakroutila hlavou Olga.

„Paní Olgo, proč máte na mne zcela bezdůvodně tak špatný názor?“

„Soudím také podle těch jmen ve vašem mobilu. Je zajímavé, že ženských jmen v poměru k mužským je ve vašem adresáři asi 10:1! Nedivím se už vůbec, že ztráta tohoto harému byla pro vás tak zdrcující!“, řekla jízlivě Olga.

„Hm, a vy jste ten harém podrobně prostudovala?“

„Musela jsem, protože za ten jediný večer přišlo šest telefonátů a tři esemesky od různě natěšených žen. No, připadala jsem si jako vaše sekretářka a párkrát jsem dostala nepřímo vynadáno! Moment, mám to tady všechno poznamenané na papíře.“

„To jste mohla klidně zapomenout, nic by se nestalo, to není totiž tak, jak to vypadá...“

„Pozor“, přerušila ho, „čtu vám holá fakta. Takže za prvé: dvakrát volala Majerová Hana, že chce mluvit s Otakárkem a chtěla vědět kdo jsem já a mám vám vyřídit, že ji máte zavolat. To bylo ještě slušné. Horší byla jistá Andrea, která mi dala hned kapky, ať vás nezapírám, ona to tušila, že jste u mne. Můžete si prý trhnout nohou, ona na vás déle s večeří nečeká!“

„Nojo, Andrea, ta mluví poměrně nevybíravě...“, smál se Otmar.

„Potom přišla esemeska od Marie Chládkové, která však nevypadala nikterak chladně: Pucku, ozvi se mi, mám na tebe chuť!“ Olga zvedla ukazováček: „Ale i další zpráva od Evy Humhalové byla výmluvná: Kvůli tobě jsem si roztrhla punčocháče a Kája se nakrk – a tak dále, a tak dále, to si už konečně přečtěte sám.“

„To mě opravdu mrzí, že jste měla takové nepříjemnosti, omlouvám se...“

„Počkat, to není ještě vše, pak přišly tři telefonáty až po 23 hodině, když už jsem skoro spala. Jakási Sylvie chtěla nejprve, abyste ji ihned zavolal zpět. Za pět minut nato, volala znovu, že to je otázka života a smrti, ať vás ihned seženu a donutím abyste ji zavolal. Za dalších pět minut mě seřvala, že mi to nevěří, že na vás nemám spojení, protože patrně s vámi ležím v posteli. Takže jsem jí musela vysvětlit, jakým způsobem se dostal váš mobil do mé kabelky, což mi samozřejmě nevěřila. Pak jsem mobil vypnula. Myslím, že budete mít co vysvětlovat, Otmare.“

„Když vám teď řeknu, že nic vysvětlovat nemusím, tak mi to také nebudete věřit. Ta Sylvie je moje sestra, to ostatní jsou mé více nebo méně vtipné kolegyně z redakce a ta první jediná slušná Hana, je moje přítelkyně – a to je ten můj celý harém, takže žárlit nemusíte...“

„Vážený pane, žárlení u mne nepřichází v úvahu a uvědomte si laskavě, že to všechno mě vůbec nezajímá, tak jako mě nezajímáte celý vy! Takže mobil jsem vám vrátila, omluvila se vám a věřím, že tím skončilo jednou pro vždy naše setkání a nebudeme z toho vyvozovat žádné další závěry. Nehledě na to, že mám momentálně svých starostí nad hlavu a tu tisícovou odměnu si strčte za klobouk!“ Olga dopila víno a prudce postavila sklenku na stůl.

„Vážená paní-nebo-slečno Olgo“, začal Otmar stejně strojeně jako ona, na rozdíl od vás vy mne zajímáte velice a přestože se vám, tak jak si přejete, nebudu nikdy vnucovat, musím vám ještě než se rozejdeme něco říct: Jste opravdu atraktivní, pro mne zřejmě nedostupná dáma a ten fakt, že se musely stát nejen tři, ale celkem osm náhod, abychom se vůbec potkali, mě vnukl myšlenku, pořádně to oslavit! Netušil jsem, že si z toho vydedukujete moji odpornou povahu. Opakuji, že se stalo něco neobyčejného, skoro až magického. Tím mám na mysli naše stejné monogramy, z asi tisíce možných kombinací různých písmen, dále náhoda, že máme z několika stovek typů k nerozeznání stejné mobily, dále to, že jste tak jako já, zašla právě včera do této pizzerie, zasedla právě k tomuto stolu a právě na moji židli, omylem sebrala můj mobil, který jsem tam já omylem nechal ležet. Navíc jste typem ženy, která se mi tak neobyčejně líbí, že bych byl ochoten si ji vzít. Bohužel v tomto osmém bodě se naše názory diametrálně rozcházejí, váš názor na mne je pravým opakem mého názoru na vás, takže mi v této situaci nezbývá nic jiného než vám říct "adieu" a zvednout kotvy.“

Otmar už nečekal na její odpověď, vstal a šel za vrchním k výčepu zaplatit útratu za oba a spěšně opustil lokál. Olga zůstala po jeho dlouhém projevu konsternovaně sedět a pomyslela si: „Nepřehnala jsem to? Asi jsem ho těžce urazila, ale dobře mu tak...“

O několik dní později vyprávěl Otmar svému kolegovi v redakci Honzovi svůj případ se zatoulaným mobilem. Honza se nepostačil divit: „Člověče, Oto, já tě nepoznávám, taková krásná příležitost a ty ji nevyužiješ?“

„Já vím, že je to blbost dělat uraženého, asi jsem měl s ní ještě dále diskutovat a získat aspoň kontakt, ale mně to prostě urazilo, že mě považuje za takovou nezajímavou nulu...“

„No a co, měla ti snad padnout kolem krku a jít se hned k tobě vyspat?“

„To ne, ale aspoň náznak zájmu. Ale to je už jedno, je to holt fuč“, mávl rukou Otmar.

„Takhle jednoduše bych to nevzdával“, oponoval mu Honza, „já na tvým místě a nebejt ženatej, tak se pokusím ji vypátrat. Říkáš, že bydlí v Melantrichově ulici, takže se stačí jen kouknout do telefonního seznamu, Kubíčková Olga a pochybuji, že jich tam bude povícero.“

„To jsem už udělal“, přiznal Otmar, „Kubíčkových je tam 132, ale žádná Olga. Dokonce jsem hledal i pod heslem Kubíček, kdyby byla vdaná. Těch je tam 166 a jenom jeden, jménem Rudolf, bydlí v Melantrichově ulici 41, podívej tady mám jeho číslo.“

„No tak, o co ti jde, zavolej tam a je to!“ Honza nechápavě potřásal hlavou.

„Člověče, Honzo, uvažuj rozumně, co nastane když zavolám. Jsou tu všeho všudy jen dvě možnosti: buď je to úplně jiný Kubíček a pak se tím nic nevyřeší, nebo je to její manžel, ona se naštve a znovu mne odmítne, jako v té hospodě a já si budu připadat jako notorický idiot. Navíc, já přece nemám zájem se někomu montovat do manželství.“

„A co když je ten telefon na jméno jejího otce nebo bratra?“, zašklebil se Honza.

„Tak to už je trošku překombinované“, řekl Otmar, „víš co, zapomeňme na to!“ Honza se jen rezignovaně usmál a pokrčil rameny.

Teprve o dva měsíce později se Otmarovi znovu vybavila vzpomínka na Olgu, když dělal interview s jednou umělkyní jménem Oldřiška Kroupová. Během rozhovoru náhodně došlo na zmínku o jejím monogramu OK a v tom momentě mu v duchu znovu ožila episoda se zapomenutým mobilem v pizzerii. Chtě-nechtě musel na to znovu a znovu myslet a po několika dnech se rozhodl, že na to telefonní číslo Rudolfa Kubíčka, které měl dosud uložené v mobilu, přece jen zavolá, ale pro jistotu z pevné linky, aby nezanechal stopu.

„Haló, Kubíček“, ozvalo se ve sluchátku.

„Dobrý den, pane Kubíčku, tady Kaminský, promiňte, mohl bych mluvit s paní Olgou?“ Otmarovi napětím vyschlo v krku.

„Ta tady už nebydlí, odstěhovala se“, ozvalo se stroze.

„A můžete mi, prosím, říct, kde teď bydlí?“

„To nevím přesně, někde na Praze 4.“ Klap, ozvalo se suché zakončení hovoru. Otmar se polohlasně rozzuřil: „To bylo sprosté, chlape zatrolený, zavolám tě ještě jednou!“ Načež vytočil ono číslo znovu: „Pane Kubíčku, to nebylo od vás hezké zakončení hovoru, můžete mi dát aspoň telefonní spojení na paní Olgu, prosím?“

„Zavolejte ji do ordinace 221 555 111 a dejte mi laskavě pokoj, nemám čas!“, zařval volaný nerudně.

„Přesto uctivě děkuji“, řekl vždy zdvořilý Otmar a jal se horečně přemýšlet, co vlastně té Olze chce říct. Je to doktorka, a tak bude nejlepší sjednat si u ní termín tak, aby si s ní mohl promluvit přímo z očí do očí, což je mnohem lepší než po drátě. Rozhodl se, že bude dělat jejího pacienta a doufal, že Olga není gynekoložka. Načež nervózně vytočil ono číslo.

„Praxe doktorky Kubíčkové, sestra Mašková“, ozval se tentokrát příjemný hlásek.

„To jsem si oddychl, sestřičko, že tohle číslo souhlasí. Moje jméno je Otmar Kaminský, ještě jsem u vás nebyl, ale potřeboval bych termín u paní doktorky, kdybyste byla tak příšerně laskavá, ta věc totiž moc spěchá“, spustil Otmar svůj vodopád slov.

„Moment, pane Kaminský, když jste u nás nový, tak já si vyplním kmenovou registraci.“ Po normálních údajích jako jméno, datum narození a adresa, přišla otázka na kterou Otmar nebyl připraven: „S jakými obtížemi k nám přicházíte, co vás trápí pane Kaminský?“

„Eé – totiž – na co je paní doktorka speciálně zaměřená?“, řekl nejistě.

„Já vám nerozumím, jak to myslíte - zaměřená?“, zeptala se sestra zmateně.

„No jako jestli je třeba internistka nebo ušní, kožní - nebo tak něco...“

„Pane Kaminský, zde je přece oční ordinace, jak jste přišel na internu...“

Skočil jí do řeči: „Pochopitelně, sestřičko, ano správně oční, sám nevím jak jsem přišel na interní – mám totiž zánět očních spojek!“

„Myslíte patrně očních spojivek.“

„Správně, ano spojivek, jsem dnes poněkud nesoustředěný, promiňte, oči mi slzí, jdu právě z pohřbu... potřeboval bych ten termín ještě dnes, je-li to možné.“

„Chápu, přijměte soustrast. Zemřel vám někdo blízký?“

„Ne, proč?“

„Ehm – moment vydržte, já se zeptám paní doktorky.“ Sestra Mašková přepnula aparát na ordinaci: „Paní doktorko, mám tady na drátě nějakého zmateného pána, říká, že mu slzí obě oči, protože jde z pohřbu, mohu ho pozvat, chtěl by ještě dnes?“

„Spíše by asi potřeboval psychiatra, na pohřbu slzí kde kdo, ale dobře – ať přijde ve čtyři.“

Otmar se ještě chytře vyptal sestřičky na adresu, kde se praxe nachází a přesně ve čtyři hodiny vstoupil do čekárny. K jeho nemalé radosti byla čekárna zcela prázdná. Z tabulky na dveřích se dozvěděl, že paní doktorka dnes odpoledne ordinuje jen od 13 do 16 hodin a tudíž proto ta prázdnota. Již chtěl zaťukat na dveře ordinace, když se tyto otevřely a vyšla starší obrýlená dáma a za ní se ozvalo: „Prosím, dalšího pacienta, pokud tam ještě nějaký je.“

„Ano, je“, zvolal Otmar a vstoupil. Ocitl se v prázdném předpokoji, ze kterého vedly vlevo otevřené dveře do ordinace. „Pojďte, prosím dál, sestra už tu není, je už po pracovní době“, ozvalo se odněkud a Otmar nesměle zaklepal na rám dveří a vešel dovnitř. V bílém plášti vypadala Olga ještě půvabněji než jak ji měl zafixovanou v paměti ze setkání v pizzerii. Zůstal stát a hleděl fascinován na ženu v bílém, skloněnou nad tastaturou počítače a čekal až zvedne oči a vezme ho na vědomí.

„Prosím, posaďte -s-se“, hlas se ji zadrhl, ale hned jej zas ovládla, „ó – pan Kolínský!“

„Dobrý den, paní Olgo, prosím, nezlobte se, ale já jsem vás prostě musel vypátrat...“

„Dobrý den. Takže to není tentokrát náhoda? A kvůli čemu jste tedy přišel?“

„Kvůli očím a také kvůli vám.“

Olga vstala, přistoupila až těsně k němu a řekla: „Mám se vám podívat do očí?“

„Ano, prosím, je to strašně nutné, oči mi stále slzí“, řekl rádoby přesvědčivě.

„Tak se posaďte tady za ten přístroj, opřete si bradu i čelo o ty podložky a dívejte se do těch okulárů. Vidíte tam zelenou louku a uprostřed malý červený domeček. Vidíte jej ostře?“

„Ano, paní Olgo, ale já bych se raději díval do vašich čokoládových očí“, vzdychl Otmar romanticky, „kdybyste dovolila.“

„Pane, paciente, mám takový dojem, že jste sem nepřišel vůbec kvůli očím!“

„Kvůli očím ano“, přerušil ji, „ale kvůli vaším krásným očím. A teď mi třeba vynadejte a dejte mi facku a vyhoďte mne, ale já jsem za vámi musel přijít!“, vychrlil ze sebe Otmar.

Oba prudce vstali a postavili se proti sobě jako dva kohouti. Otmar se nadechl a řekl: „Pochopitelně, vím, že jsem nedodržel slovo, že se vám nebudu už nikdy vnucovat“, pokrčil rameny, „ale...“

„Já vím, já jsem si to vlastně přála“, řekla tiše.

„Abych se nevnucoval, že ano?“, pokyvoval hlavou Otmar.

„Ne – ale abyste to vaše slovo nedodržel!“, rozesmála se Olga.