Rio de Janeiro

To město nazývané krásným

provoněné sluncem a melodií samby

zachvácené tancem

a smíchem malých černoušků

nesoucích vodu z kalné řeky

zatímco na periferii

otec mezi odpadky

a zkrvaveným papírem

vdechuje pachuť ryb

a sbírá

drobné mince pohrdání.

A stará černoška

zmožena ztěžklým vzduchem

upíjí kokosovou šťávu

oddychujíc ve stínu palmy.

Město plné spiritismu

a písečného milování

za přílivu lastur s perletí

náležící životu a radosti

je povznesené nad panovačným

gestem oceánu

když mulatky různých odstínů

pozvedají hlavu

a nastavují tvář tropickému slunci.

To město ponořené do touhy

skrývá v sobě krásu bytí

když horké noci

vůbec nejsou smutné

nýbrž čpí dálkou

bouřlivé vodní hladiny.

A když v celém svém úžasu

oblékne se náhle

pod velením Krista

do deštivého pláště

tropické rostliny

skloní své pyšné hlavy

a s potutelným úsměvem

přijímají polibky

a vášnivé líbání kapek

aby je pak pohltily

rozpukanými póry

a za hudby blesků

milují se s větrem

přítelem zkroceného jitra

jež pokorně čeká

a dychtí po návratu.