Míváte-li, maminky, občas pocit (nebo jste o tom kýmkoli občas přesvědčovány), že „na mateřské dovolené“ hloupnete, nepodléhejte splínu, není tomu tak – naopak! Chcete důkaz? Máte ho mít!

S malými dětmi získáte schopnost vyjádřit jednoduché sdělení obsáhle, široce, barevně, s přiměřenou dávkou vtipu. Kdejaký řečník či vysokoškolský profesor vám budou závidět. Vy totiž jen co otevřete ústa k prvnímu slovu zaujmete davy …

Mým dětem bylo právě šest měsíců a já, zodpovědná matka, jsem (vyzbrojena teoretickými znalostmi o výživě dětí kojeneckého věku, které umlčely i dětskou lékařku) vyrazila do obchodu s drůbežím masem na nákup. Před pultem dlouhá fronta, já hledíc na ta kila svaloviny a přemýšlejíc o svých dětech, přišla najednou na řadu… „Budete si přát?“ vytrhl mě z úvah hlas paní za pultem. „Ehm, já bych chtěla maso…“ vysoukala jsem ze sebe. Fronta za mnou zpozorněla. Lehce zmateně působící žena, která poptává v obchodě s masem maso, stojí za pozornost. „A jaké?“ ptá se s úsměvem na rtu paní za pultem. „Teď si nějak nemůžu vzpomenout, jak se to maso jmenuje“, já na to. „Potřebuji maso pro děti…“ doplňuji lehce nervózně a ne a ne si vzpomenout jak se ten zatracený pták jmenuje. „No, takže máme tady kuřecí…“ nevzdává se ani paní za pultem…. Její kuráž také mně dodala odvahu: “Ne, ne“, odporuji, „ potřebuji maso z jiného zvířete“. „Takže krůtí“, prodavačka na to…. Nějak se mi ale v danou chvíli tento název nepozdával a proto kroutím hlavou… „Krocan?“ zkouší ještě paní za pultem, zdá se však, že jí dochází trpělivost. Ve stavu nejvyšší beznaděje se pouštím do opisného vyjádření svého přání: „Víte, já potřebuji maso z toho velikého ptáka, co je větší než slepice a ošklivě hudrá…“. Fronta se svíjí smíchy, paní prodavačka taky a já zpocená až na kost stojím přikována u poklady a pořád nepřichází ten vítězný pocit, že mám vyhráno. Po několika oboustranně ujišťujících se otázkách, že si domů nesu opravdu to, co jsem chtěla, a vyprovázena obdivnými pohledy jako mezinárodní delegace, odcházím z obchodu s jedním krůtím prsíčkem.

Naučíte se improvizovat a nedat na sobě nic zdát…

Je na čase udělat si hezký večer bez dětí, napadlo mě po roce stráveném dennodenně ve společnosti mých „malých mužů“. Romantická večeře při svíčkách? Ne, to není to pravé ořechové. Divadlo! To je správná volba… V den „D“ a hodinu „H“ (tedy asi tak pět minut před nezbytným opuštěním domu) jsem však zjistila, že nemám co na sebe (jako správná žena bych k obdobnému zjištění dospěla bez ohledu na to, zda má tělesná schránka prodělala změny mateřské či nikoli, každopádně konečně pro tuto obligátní výmluvu byl pádný argument). Za vydatné asistence mých „malých mužů“ jsem se rozhodla pro „malé černé“, které nikdy nic nezkazí. Co ale vzít pod? Mé zvětšené rozměry si žádaly adekvátní obal, který se však v patřičném šuplíku nenacházel. Na obnovu obalů nebyl celý rok čas … Naštěstí moje sestra světoběžnice vždy po čase, když zatouží spatřit rodnou hroudu a zavítá z cest k domovu, probere šatník a ovlivněna kulturou kraje, odkud se právě vrátila, vyčlení hromadu dle jejího názoru nenositelných „kousků“. Dlouhou dobu jsme si nebyly rovny (ona - vždy žena plných tvarů a já - vychrtlík), ale co bylo, bylo, a já o pár centimetrů větší všemi směry jsem konečně začala „dědit“ po své starší sestře. Ze skrytých zásob jsem vylovila úžasnou „pushupku“. Vypolstrované košíčky, černá barva, hladký materiál, bomba! Za pomoci mých „malých mužů“ jsem se bleskově oblékla a vyrazili jsme vstříc kulturnímu zážitku … V průběhu celého představení jsem se nějak nemohla pohodlně usadit do sedadla, opřít se a užívat si atmosféru. Moje „staronová úžasná pushupka“ jaksi tlačila mezi lopatkami. Samozřejmě jsem nedala nic zdát. Až doma jsem zjitsila, že moje „staronová úžasná pushupka“ je vlastně horním dílem plavek a do zad mě tlačilo plastové zapínání, které jsem si v tom „oblékacím sprintu“ zapla bez mrknutí oka. Chodím do divadla připravena na vše, klidně můžu rovnou po představení skočit do bazénu.

Obohatíte své blízké, dokážete se s nimi podělit o každý svůj prožitek…

Po narození dětí jsem brzy začala pociťovat „sociální izolaci“. Rozhovor s dospělým člověkem mimo téma kakání a papání mi připadal tolik nereálný a nedosažitelný, a představa, že jsem někdy chodila do práce a dokázala říct souvislou větu obsahující podmět, přísudek či snad dokonce nějaký přívlastek a příslovečné určení, mi přišly jako z minulého života. Začala jsem tedy svým miminkům o všem povídat, co maminka dělá, proč to dělá, pro koho to dělá. Tyto komentáře se postupem času v mém maminkovském životě plně automatizovaly a vyžadovaly jen minimální účast buněk mozkových… Byli jsme na návštěvě, my, děti a pár známých, podotýkám bezdětných, a já uprostřed zábavy (údajně, opravdu si „nějak nevzpomínám“) vstala a oznámila všem: „maminka se teď půjde vyčůrat, udělá lulu“… Vydala jsem se na onu místnost (údajně za zadržovaného smíchu všech účastníků setkání) a samozřejmě zvyklá z domova neztrácet kontrolu nad dětmi, si nezavřela dveře. Vykonala jsem, všem oznámila, že „maminka má hotovo“ a opět usedla mezi účastníky… Můj přítel mi mé „faux paux“ prozradil až měsíc poté …

Ve vašich dětech získáte upřímné (opravdu upřímné) kritiky, kterým můžete věřit. Narozdíl od nás, dospělých, neznají lest, lež či přetvářku...

A proto jsem se jednoho dne při oblékání na procházku, když jsem celá „bez“ pobíhala po ložnici, dozvěděla, že je na čase se sebou „něco udělat“ …

Ondrášek: „Votíšku poď sem!“ „Mamka TAM nemá lulika, mamka tam má fousy!“