Když tak člověk listuje novinami, občas se všem těm absurdnostem současného postmoderního světa nestačí divit. Písničkový úlet ministryně obrany Parkanové, facka Rathovi, stávka policistů za vyšší mzdy, výhrůžka Vondry o návratu povinné vojenské služby (další absurdity doplňte sami) ale nejsou zdaleka tak životu nebezpečné, jako byl třeba výstřel z pistole v letadle jiného ministra obrany, dnes opět astrologa, Baudyše, nebo další z asi nekonečné řady absurdit na poli lékařsko-farmaceutickém, která mne inspirovala, pardon, vyprovokovala, k tomuto zamyšlení.

Když nedávno šly v televizi hned za sebou (a v tomto pořadí) reklamy na majonézu, kávu, tvrdý alkohol, pilulky proti bolení hlavy a kloubů, pálení žáhy, bolesti břicha a projímadlo, smál jsem se, až jsem se za zdravé břicho popadal. Při tak absurdním seskupení reklamního nátlaku na konzument(k)y nesmyslně zbytečných přípravků to snad už dojde všem a prostě začnou všechny ty reklamní nesmyslnosti ignorovat, doufal jsem. Kdepak, lidská ochota podlehnout jakékoliv televizní reklamě, a nechat si vnutit jakkoli absurdní nesmysly, je nekonečná. Všude na světě.

Lékaři ve Spojených státech mohou začít od července předepisovat první antikoncepční pilulku, která nejen zabraňuje početí, ale žena rovněž po dobu užívání nemá vůbec menstruaci, informoval server BBC News. Klasická antikoncepce se přitom bere po tři týdny a pak následuje týden na menses. Lék od firmy Wyeth, který se nazývá Lybrel a užívá se jednou denně, schválil Úřad pro potraviny a léčiva (FDA). Dvě klinické zkoušky podle něj prokázaly účinnost i neškodnost tablety. Ženy užívající Lybrel nebudou mít menstruační cyklus, ale budou pravděpodobně nepravidelně nebo nečekaně krvácet, uvedl FDA. Tento jev by se ale prý měl po roce vytratit. No nekupte to, že?

Znám ženy, které si každoročně, přes občasné sezónní varování v tisku a v televizi, znovu u moře ochotně spálí dekolt a dalších pár měsíců pak ošetřují přílišným opalováním poškozenou „pleť“. Celé týdny se pak nikde nemohou odhalit, protože se jednak loupou, jednak léčí (a na kůži pokrytou červenými a někdy už i bílými místy není zrovna vábivý pohled). Ale jakmile se blíží další květen a červen, opět zblbnou a plánují, jak se u moře krásně „(p)opálí“.

Právě tak kroutím hlavou nad vlezlými a evidentně klamavými reklamami na obálkách a uvnitř ženských časopisů. Připadá mi absurdní, že jejich čtenářkám nedochází, že zhubnout o osm centimetrů za měsíc jen tím, že si budou mazat bříško a boky nějakou mastí, je naprostý nesmysl. A že většina těch žen, které kupují a pravidelně čtou všechny ty návody jak být hezčí a hubenější a žádoucnější a atraktivnější, se uvnitř, jak pravidelně zažíváme se ženou na kurzech, vlastně nemají rády. Právě tak absurdní mi ovšem připadá ochota mužů platit svým bankám nesmyslně absurdní poplatky (třeba za příchozí platby), a daňových poplatníků, když už jsme u absurdit porozených ministerstvem obrany, platit (i bez reklam v televizi) všechny ty Gripeny a tanky a padáky a pistole a pouzdra na ně (no nekupte ty zajíce v pytlích, že). A co dvojnásobný útěk Krejčíře na „svobodu“ nebo Anička Mauerová?

Lidský mozek je „starý“ pes, kterého novým kouskům starými pokyny nenaučíte, který je vůči televizní reklamě prakticky bezmocný. Mozek běžného a televizi pravidelně sledujícího člověka, uvyklý jen běžnému používání slovní zásoby, stále stejné cestě do a ze zaměstnání atd., se právě v oblasti hledání souvislostí, či schopnosti pochopit ironii, a naopak odhalit absurditu, ochotně přizpůsobí nátlaku médií, jinými slovy - krní. Lidé pak dělají pak věci, které z pohledu těch ostatních vypadají velmi absurdně. Mimochodem, latinské ab surdus znamená „absolutně hluchý“.

Muž, žena, padouch nebo hrdina, v tomhle jsme ovšem všichni jedna rodina. Běžní čtenáři bulváru nepoznají absurdnost, ani kdyby je kopla do zadku. Jak poznamenává Tomáš Baldýnský v LN (6. 6. 2007), „počet událostí, zveličených na hranici bizarnosti, narostl tak, že humoristům zamezují používat jakoukoli parodii.“ Kdo tady mystifikuje koho? Právě vyšlé dvojčíslo surrealistické revue Analogon má výstižný podtitul Nonsens, absurdita – blbost, banalita. Jediné, co se dnes dá poslouchat v rozhlase, je Ptá se Ester Kočičková a Děti vám to řeknou Pavlíny Wolfové (Radiožurnál, v sobotu, respektive v neděli po 12:30).

Ještě pár let systematického nátlaku mediálních a jiných absurdit a mystifikací, a budeme všichni vůči sobě navzájem naprosto právě tak hluší (jako ti v ghettu politiky a médií): svět bude stále větším absurdáriem. A lékaři a farmaceuti pak budou (ve jménu svého okamžitého zisku a jako by se nechumelilo, pardon, nekrvácelo a neblblo) doporučovat nejen antikoncepci a zároveň antimenstruační pilulku, po které budou ženy nepravidelně nebo nečekaně krvácet (a nikdo ani nezvedne obočí), ale i pilulky utlumující „zdravý názor“. No nekupte to, že…

To je tak absurdní (a přitom možné), až mrazí.

Řešení? Snadné. „Operujeme“ totiž stále víc s nereálnými absurditami. Naše životy se stále víc odehrávají jen v mysli. Pokud nezačneme něco konkrétního, hmatatelného taky „dělat“, nejen o tom číst nebo uvažovat, dopadneme jako Vlasta Parkanová (ale také všichni ti, kteří si teď na jejím dobře míněném a původně jen soukromém počinu pochutnávají): odtrženi od skutečného života, až po uši v surrealitickém absurdáriu virtuálního světa politiky a médií (jakoby jedna sloka v parodii na písničku byla důležitější než všechny ty skutečně důležité věci a procesy).

Chce to (sebezáchovný) zákon, aby každý politik, městský radní, ministr a jeho náměstci, učitel a projektant, softwarový vývojář, účetní, zkrátka všichni, kteří pracují jen a jen „hlavou“, museli povinně za každé tři hodiny práce hlavou (a za každé přečtené noviny a dvoje shlédnuté televizní zprávy) odpracovat hodinu „rukama“. Fotbálek a tenis s patolízaly se nepočítají, práce na zahrádce, na poli, v truhlárně, případně pěší túry či výšlapy na horách povoleny. Vchod pro muže poslance a senátory by byl opičí dráha, jediné východy z místností parlamentních klubů a výborů by byly tobogány, a ministři, náměstci, šéfredaktoři a šéfdramaturgové by museli před jmenováním do funkce projít zátěžovými emočními psychotesty.

P. S.: Kontrolní otázky: a) dělal jsem si srandu? b) myslel jsem to ironicky? c) anebo je to, co jsem tady splácal dohromady, právě tak absurdní, jako brát pilulky, po kterých se krvácí?