Jdu po ušlapané cestě, prohřáté ranním sluncem. Jdu tak potichu, jak jen to jde.Rosa na květinách se odráží od slunce, jako obraz rákosí v těmějším rybníčku, ve kterém si plavou ryby tak bezstarostně, že jim až závidím. Tu skřivánek zastaví svůj lehký let a usedne na větvičku topolu, shlížejícího se ve vodě. V tu chvíli spatří mé oči ještě jeden obraz. Je to muž chytajíc ryby, tak záhadný a nepřístupný. Chvíli ho pozoruji, vypadá to tak, že nic krom azurového nebe a rybníčku, na kterém se občas mihne bublinka od tak očekávaného úlovku, ani neexistuje, pro něj určitě ne. V tom ho něco vyruší, možná onen skřivánek, možná jsem jen špatně přešlápla. Zvedne hlavu a mně se zdá, že mu za tu krátkou chvilku, kdy se naše oči střetnou, vhlédnu do duše. Je smutný a jeho uhrančivé oči připomínají pohled psa, který chce vyloudit sebemenší pamlsek.

Nevím, jak se mám zachovat a tak zvolím metodu útěku. Za okamžik po mně nezbyde na cestě ani stopa. Doma však neznámého muže nemohu z hlavy vypudit. Myslela jsem, že takový upřímný vzhled jako má on, již nikdy nenajdu.Každý se jednou spálí a mně se to stalo před 2 roky, ale stejně, jako se rány po úrazu dlouho hojí, nemohla jsem na to zapomenout. Až do té chvíle, kdy jsem uviděla jeho obraz vzhlížejíc se ve vodě, pro někoho možná obyčejný, pro mě nikoli. Tato noc se mi zdá věčná. Hned časně z rána utíkám, jak malá holka, na tamtéž místo doufajíc, že ho spatřím. Nepřemýšlela jsem o tom, jak bych se zachovala, kdyby tam byl, ani jsem nemusela. To místo totiž bdí samotou jako dříve. Tak sem chodím stále, den ode dne a vyčkávám příchodu onoho muže, co mě tak okouzlil.

Když již uplyne týden-dva a prázdniny bez práce se začnou chýlit ke konci, jdu se naposledy projít, v srdci touhu jej vidět. Není tam. Posmutněle si stoupnu na pařez vedle místa, kde měl ten rybář židličku a koukám, jaký to měl nádherný výhled. Najednou se mne něco zezadu dotkne. Mužskou dlaň nemohu nepoznat. Leknu se však a kdyby nebylo té zdatné mužské síly, jistě již plavu mezi rybami a lekníny.,,Chodíte sem často?“táže se a zahledí se do mých zprvu vystrašených očí. Ano, jistě je to on, můž kvůli kterému tu chodím den co den. To mu však říci nemohu.,,Jsem zde na prádninách u známých.“a tak začne náš rozhovor. Později se dovídám, že Matěj, jak se ten muž jmenuje, bydlí nedaleko odtud, ale musí jezdit daleko za prací, jednou se mu to však stalo osudným. Prý přijel z vyčerpávajícího jednání a načapal svojí manželku s jeho nejlepším přítelem.

Nevím proč, ale řekneme si úplně vše. I to, co jsem nechtěla povědět ani mé nejlepší kamarádce, kterou pro mě představuje moje starší sestra. Možná je to osud, že se dvě zraněné duše potkaly, možná to bylo předurčeno. Já jsem však moc ráda, že se to stalo. Matěj je muž, se kterým si po dlouhé době rozumím a tak každý den vyrážíme společně na ryby. Kdo by řekl, že mně to tak půjde. Inženýrka z Prahy a největší její snahou je chytit kapra nad 43cm. Je však ten, který mi to s radostí naučí, jistě si musí něco vytrpět, jelikož my z Prahy nemáme na takové věci dostatečný trénink, on však vydrží. Smějeme se spolu a já mám pocit, že mi takhle dobře již dlouho nebylo. Matěje znám pár dní, ale přijde mi, jako bych ho znala celý život. Myslela jsem si, že fyzické násilí mířené vůči mně a nekonečný rozvod nikdy nepřetrpím, Matěj mi však potvrdil pravý opak. Ano, jestě existují správní, hodní muži, co mají k ženám úctu a váží si jich a já věřím a doufám, že se vám takový každé povede najít a budete s ním kráčet světem ruku v ruce, dokud vás smrt nerozdělí…