Postřehy a dojmy z Anifestu 2007

Ve středu 9. května se uzavřel šestý ročník festivalu Anifest v Třeboni, mimochodem jediného mezinárodního festivalu svého druhu u nás. Během týdne konání uvítal úctyhodné množství návštěvníků, podle posledních zpráv shlédlo připravené projekce na 30 000 diváků. Jak vidno, význam Anifestu rok od roku roste a zájem o něj se zvyšuje. Není ovšem divu, protože takto ucelenou přehlídku toho nejzajímavějšího, co se aktuálně na poli filmové animace doma i v zahraničí děje, aby český divák v naších luzích a hájích pohledal. Přehlídka skutečně nabízí úctyhodně rozsáhlý průřez děním ve světové produkci především krátkých filmů. Během festivalových dnů se před očima diváků vystřídalo 242 krátkých animovaných počinů od tvůrců převážně z Evropy, ale i ze zámoří, díla studentů i zkušených profesionálů. Tyto snímky se promítaly v zhruba dvouhodinových blocích, přičemž do každého bloku se vešlo podle délky 10 – 15 filmečků. Což je pro festivalového diváka zážitek jak nevšední, tak příjemný. Když vás film nudí, nemusíte si nadávat za špatnou volbu a znechuceně uvažovat o předčasném opuštění sálu. Na těch pár minut to vždycky vydržíte a zároveň se můžete těšit na příští snímek, který už bude určitě zajímavější. Tohle ale na Anifestu řešit nemusíte – snímky vybrané erudovaným dramaturgickým týmem jsou natolik zajímavé a sdělné, že nikoho nudit nemohou.

Co by to ovšem bylo za festival, kdyby se na něm neudílely ceny. Tak se i na Anifestu sešla porota, složená z mezinárodně uznávaných odborníků, vesměs zkušených praktiků v oblasti filmové animace, aby ze stovek titulů vybrali ty nejzdařilejší. V čele poroty zasedl celosvětově uznávaný belgický režisér Raoul Servais, jejími členy byly další nepřehlédnutelné postavy oboru filmové animace ruský režisér Garri Bardin nebo Gene Deitch, legendární americký animátor, který nadějně rozjetou kariéru v Hollywoodu velmi romanticky vyměnil za lásku s českou dívkou, kvůli níž v šedesátých letech dobrovolně zůstal za železnou oponou. Tento sympatický a stále svěží pán a mistr svého oboru mimochodem představil před zcela zaplněným sálem městského divadla kolekci svých nejlepších snímků a podívaná to byla více než zajímavá. Ale zpět k soutěži. Cenu Grand Prix si odnesl německý krátký snímek Nedochůdče režiséra Andrease Hykadeho. Klasickou kresbou na papíře vykreslený příběh se silným lidským nábojem byl oceněn zcela poprávu. Stejně tak velmi chytrá hořce úsměvná úvaha o stavu dnešní společnosti Ztraceni ve sněhu z Lotyšska, přetavená do anekdoty o severských rybářích, lovících v dírách v ledu, která získala Cenu za nejlepší krátký snímek. Tady porota bezpochyby ocenila především do detailů promyšlenou ideu lotyšského tvůrce Vladimira Leschiova, v níž sleduje řadu borců, kteří si ve své otupělé nevšímavosti, s níž navrtávají do ledu jednu díru za druhou, aby ulovili víc ryb neuvědomují, že všichni sedí na jedné kře...

Kromě soutěže mezinárodní se odehrála také národní soutěž krátkých animovaných snímků. Těch bylo celkem 17 a jen potvrdily, že vynikající tradice české filmové animace má svoje zdatné pokračovatele. Potěšující je také fakt, že ačkoliv převážně mladí tvůrci mají k dispozici neustále se vyvíjející špičkovou digitální techniku, centrem i nadále zůstává silná myšlenka a humánní poselství, takže nehrozí, že by se jejich tvorba mohla rozplynout v jalových hrátkách s technologií. Nicméně z této kategorie vyšel vítězně snímek služebně asi nejstaršího účastníka soutěže, animátora Jiřího Barty s názvem Domečku, vař! Lehce surreálná 3-D vize dnešního do chaosu propojeného světa zaujala nejvíc porotu, mě osobně zaujala spíše dvojice mladých režisérek, zabývajících se tématikou „ženské otázky“, v našich krajích stále (zaplaťpánbůh) živou a aktuální. Je potěšující vidět, že ženské naděje české animace nenechávají tuto pro mnohé stále ještě ideologicky diverzní tématiku ležet ladem a navíc ji reflektují s humorem, nám Čechům tak drahým. Pravý smysl pro humor však prověří až schopnost zasmát se sám sobě a tu si nejsem jistá, jestli například režisérka Lucie Štamfestová se svojí ironizující glosou na téma úlohy muže a ženy v dějinách, s případným názvem Titáni(c) - vzniklém mimochodem jako podpora projektu Inspirace pro rovné šance - či Galina Miklínová a její rozverně podvratná gender-variace na tradiční pohádková schémata Byla 3x jedna princezna poněkud nenarazí. V o něco drásavější podobě představila příbuzné a stejně závažné téma i další mladá režisérka Miluše Menclíková. Téma otcovské bohorovnosti, která již ztraumatizovala a poškodila nejednu dívčí, potažmo ženskou duši, vyjádřila velmi sugestivně v dojemném i naléhavém krátkém filmu s názvem Tatínku!!!, který se představil v soutěžní sekci studentských filmů. Velká škoda, že řadový divák České televize prakticky nemá možnost se s těmito dílky seznámit, ač mají bezpochyby mnohem závažnější veřejnoprávní poslání než mnohdy duchaprázdné zbytečnosti, vydávající se za „původní televizní inscenace“ či nostalgické vzpomínání na zašlé časy Videostopů a pozdně socialistických „zábavných“ estrád.

Nechme však takovéto úvahy na osobách odpovědných za veřejnoprávní dramaturgii a raději zpět k Anifestu. Stejně důležité jako kdo byl oceněn je to, jaké filmy se na přehlídce objevily a co bylo jejich tématem. Nejvíc snímků pocházelo kromě Čech z Francie, Velké Británie, Ruska a kupodivu dost jich přišlo i ze Spojených států. Téma, jež je často spojovalo – kromě věčného tématu vztahů a lásky – byly válečné konflikty všeho druhu. A když se nejednalo o přímý válečný akt, tak alespoň o téma totalitárního a despotického uvažování, které k takovému aktu většinou vede. Krátký animovaný film musí na ploše několika minut obsáhnout celé téma, v tom je jeho úskalí, ale i výhoda. Nezbývá mu totiž čas na dějové obezličky, musí jít přímo k jádru věci a velmi koncentrovaně a specifickými výrazovými prostředky může svoji myšlenku ještě podpořit. Pušky, tanky a helmy, krev a bolest, podoby zla a nenávisti, to všechno se díky hře tvarů a barev a nepřítomnosti slov, která by ohlazovala hrany zaryje pod kůži daleko intenzivněji. Je však dobře, že v zemích, které mají v rukou největší politickou moc, existuje kromě oficiální politiky a její propagandy i protiváha zdravého rozumu a humanity, i když její jedinou zbraní je jen papír a barvičky. Dodá to trochu optimismu, který ještě podpoří fakt, že v jižním cípu České republiky se každoročně koná akce, podporující uměleckou angažovanost. V dnešní době je jí obzvlášť zapotřebí. Je obrovskou zásluhou Anifestu, že dokáže prezentovat animátory nejen jako hračičky, vymýšlející kejkle pro pobavení rodinek a maštění kapes velkých filmových společností, ale i jako svébytné umělce, kteří dovedou myslet vlastní hlavou a razantně se vyjádřit svůj názor. A to tak, že je každý uslyší.

Zdroj foto: www.anifest.cz