Zkušenosti z Anglie.

„...Platíte daně a sociální dávky na zdravotnictví, na školství, na dopravní infrastrukturu, na důchod? Platit to musíte dál, ale pokud chcete pořádnou službu, musíte si zaplatit podruhé... Takže mám-li zajistit, aby se mým dětem dostalo pořádného vzdělání, musím je posílat do soukromé školy (protože státní školy jsou špatné) se školným 7000 liber ročně. Chci-li vyšetření u lékařského specialisty, buď budu na to čekat půl roku, anebo si zaplatím soukromou prohlídku. Platím sice daně, ale moje děti musejí, chtějí-li studovat na vysoké škole v Anglii, nyní kromě už zaplacených daní uhradit ještě školné dalších 3000 liber ročně. Léta si platím na státní důchod, ale vláda mě varuje, že to nebude stačit, musím si financovat k tomu ještě důchod soukromý. Jízda po dálnicích je v Británii zadarmo, ale tam, kde se vyskytují chronické zácpy, se stavějí nové, odlehčovací dálnice, za jízdu na nichž se musí platit. Zajímavý princip.“ Jan Čulík, Britské listy

Moje maminka měla svoji rodinu na Západě a nám připadlo „normální“, že si tam člověk platí (v daních ) nějaký obnos na zdravotnictví a připlácí si na nadstandardní péči. Tatínek byl „Baťovec“ a tak jsme byli poučeni, že v tržním hospodářství mají mít zákazníci (pacienti) vždy na výběr dražší a levnější výrobky či služby. V tomto duchu jsem vedla i já svoji prodejní uměleckou galerii. Teď, po přečtení článku v Britských listech, musím přemýšlet, zda můj názor pokud jde o pojmy „standardní a nadstandardní“ byl a je správný.

Ale ať přemýšlím jak přemýšlím, pořád mi to připadá, co se týče trhu, správné. Trh je prostě trh a každý by se měl podle svých možností a schopností zařídit. Nemůžu si přece koupit mercedes, když mám finance jen na Fábii. Nemůžu cestovat po světě, když mám jen na dovolenou u českého rybníku. Nemůžu jíst kaviár, když mi výdělek stačí jen na základní potraviny. Pocházím z pěti dětí a sama mám dvě dospělé děti, takže vím o čem mluvím.

Ovšem jak se k otázce trhu postavit jedná-li se o zdravotnictví? Zdraví má člověk jen jedno a lékaři jsou odborníci, aby věděli, který lék je pro nemocného ten nejlepší. Ne pojišťovny, které se chystají proplácet pacientům jen ten nejlevnější lék co je na trhu. Dosavadní argumentace předkladatelů zákona vypadá jako snaha přesunout odpovědnost za rozhodnutí, který lék bude nejlepší, na pacienta a jeho kapsu. Ještě že po něm (zatím) nechtějí, aby protokolárně rozhodl o léčebném postupu, způsobu operace atd. (končit by to mohlo pacientovým prohlášením, že pokud se něco během léčby zanedbá a on zůstane do konce života mrzákem, bere odpovědnost na sebe). Takže ve zdravotnictví, pokud jde o nadstandard, bych připustila nanejvýš tak jednolůžkový pokoj s televizí...