Český král Přemysl Otakar II. se s uherskou princeznou Kunhutou oženil 25. srpna roku 1261. Tato okázalá svatba se konala v Přešpurku, dnešní Bratislavě. Přemysl se osm let vyhýbal oficiální korunovaci na českého krále, neboť by musela být korunována na českou královnu taky jeho první žena Markéta a dosáhnout potom rozluky manželství by bylo mnohem těžší. S ohnivou uherskou kráskou Kunhutou, to už bylo zcela jiné. Za několik měsíců po svatbě, na Vánoce téhož roku, proběhla v Praze korunovace. Dne 25. prosince přijali novomanželé z rukou mohučského arcibiskupa korunovační klenoty. Na slavnou korunovaci přijelo do Prahy několik set šlechticů z celé Evropy. Na Letné byly postaveny velké dřevěné paláce, ve kterých se jedlo, pilo a hodovalo několik dnů.

 

Česká královna Kunhuta byla oslnivá kráska, která byla zvyklá žít v přepychu. Uherské království bylo bohaté a rozlehlé. Patřilo k němu nejenom území celého dnešního Maďarska, ale taky celé Slovensko a kus dnešního Rumunska a Srbska. Královský dvůr v Budíně byl proslulý svou orientální nádherou. Přemysl mohl taky dopřát své mladé ženě život v přepychu. Šedesátá léta a počátek sedmdesátých let 13. století byl šťastným obdobím nejenom pro krále, ale taky pro českou zem. Přemysl připojil ke svému království ještě Korutany, Kraňsko a Chebsko. České království se tak rozkládalo od Krkonoš až takřka k Jaderskému moři. Z těchto zemí každoročně plynuly do královské pokladnice slušné příjmy. Další velké zisky měl král z bohatých jihlavských stříbrných dolů. Byly zakládány nová královská a poddanská města, stavěly se hrady a tvrze, byly budovány nové silnice. Ceny potravin a dalšího zboží byly nízké. Dobře se tehdy žilo v českém království. Královně se narodily dvě dcery, Kunhuta a Anežka a 27. září roku 1271 přišel na svět syn Václav, dědic české koruny, budoucí král Václav II.

Kunhuta Uherská, česká královna a druhá žena Přemysla Otakara II. / Wikimedia Commons, Public domain

V roce 1272 se uvolnil říšský trůn. Kdo bude novým vládcem Svaté říše římské, římským králem a možná taky římským císařem? Přemysl nepochyboval, že to bude právě on. Vždyť z říšských panovníků byl přece nejmocnější a taky nejbohatší. Taky s papežem měl velmi dobré vztahy. Žádné stromy však nerostou do nebe a pýcha předchází pád. Přemysl vůbec nepočítal s tím, že papežská stolice nepotřebuje silného panovníka. Mnohá říšská knížata záviděla Přemyslu, slávu, moc i bohatství a taky si přála, aby se římským králem stal panovník málo významný. Tak byl 27. září 1273 zvolen za římského krále, do té doby zcela bezvýznamný chudý hrabě, vlastnící menší panství v dnešním Švýcarsku, Rudolf Habsburský.

Český král od sedmi kurfiřtů, kteří měli právo volit římského krále, nedostal ani jeden hlas. Feudálové Svaté říše římské se domnívali, že v osobě Rudolfa Habsburského se římským králem stane snadno ovladatelná figurka. To se však hrubě mýlili. Rudolf byl obratným diplomatem a stal se velmi silným panovníkem. Měl devět dětí, šest dcer a tři syny a pro většinu svých potomků připravil dynasticky výhodné sňatky. Habsburkové se tak pokrevně sblížili s význačnými evropskými šlechtickými rody. Je to právě Rudolf Habsburský, který je historiky pokládán za zakladatele pozdější mocné Habsburské monarchie.

Přemysl těžko nesl tuto prohru a prohlašoval, že volba římského krále je neplatná. Nemohl pochopit, že římským králem byl zvolen chudý hrabě s ročním příjmem nejvýše 8 tisíc hřiven stříbra, tj. přibližně 2 tisíce kg stříbra. Vždyť Přemysl měl roční příjem nejméně 100 tisíc hřiven stříbra, tj. přibližně 25 tisíc kg stříbra. V tehdejší době byla cena stříbra mnohem vyšší než dnes. Pro vaši představu solidní měšťanský dům v Praze stál tehdy 36 hřiven stříbra.

Počátkem roku 1274 římský král prohlásil, že Přemysl nemá nárok držet Korutany, Kraňsko, Štýrsko, Rakousko a Chebsko, a že musí do roka, tj. do ledna roku 1275 složit hold novému římskému králi, jinak mu budou odebrány jako léno i české země.

Přemysl však Rudolfovi odmítl vzdát hold. Římský král v červnu roku 1276 prohlásil, že podřízení feudálové mohou vypovědět Přemyslu poslušnost. To už bylo na pováženou. Nejprve mu vypověděli poslušnost šlechtici v Korutanech a Štýrsku. Přemysl pochopil, že mu nezbývá než vzdát hold římskému králi, nebo s ním bojovat. Vybral si cestu boje. Dříve než se mohl vojensky střetnout s římským králem, propuklo proti němu velké šlechtické povstání v Čechách. V jeho čele stál mocný jihočeský rod Vítkovců, vedený Závišem z Falkenštejna. Přemysl nemohl bojovat na dvou frontách. Dne 26. listopadu roku 1276 přijel Přemysl do Rudolfova vojenského tábora před Vídní, poklekl před římským králem a složil přísahu věrnosti. Vyslechl pak podmínky Rudolfa Habsburského. Ztratil Kraňsko, Korutany, Štýrsko, Rakousko a Chebsko. Jako léno mu byly uděleny pouze dědičné země České koruny.

Přemyslovi se pak podařilo potlačit vzpouru české šlechty a znovu se připravoval na boj s římským králem. Dne 26. 8. 1278 římský král Rudolf Habsburský zvítězil nad českým králem Přemyslem Otakarem II. v památné bitvě na Moravském poli, v níž český král zahynul. Rudolf si pak ponechal Moravu ve svém držení po dobu pěti let, s tím že po tuto dobu mu budou patřit zisky z této země jako válečné reparace.

Přečtete si také: První manželka Přemysla Otakara II.: Stárnoucí žena vedle mladého krále, který jí nikdy nemiloval

A co Čechy? Tam bylo ještě hůř. Česká šlechta zejména Vítkovci se obohatila na úkor královského majetku. Na scénu vstupuje královna vdova Kunhuta. Kralevic Václav měl pouhých 7 let a nemohl tedy ještě vládnout. S dobrým úmyslem požádala synovce krále Přemysla, Otu Braniborského, zdali by se stal kralevicovým poručníkem a zemi na pár let spravoval. To ještě netušila, jaký je Ota vlastně ničema a ziskuchtivý darebák. Ota tento návrh velmi rád přijal a s tímto postupem souhlasil i římský král. Nastalo jedno z nejhorších období v našich dějinách, pětiletá vláda Braniborů v Čechách. Již počátkem roku 1279 je královna Kunhuta s kralevicem Václavem uvězněna na novém hradu Bezdězi. Za pár měsíců královna z hradu uprchne a nechává tam svého sedmiletého syna Václava. Zdržuje se v Opavském knížectví na hradě Hradci nad Moravicí. Zde později naváže známost s úhlavním nepřítelem krále Přemysla Závišem z Falkenštejna, uzavře s ním sňatek a narodí se jim syn Jan. V rámci objektivity však je nutno uvést, že posílá žádosti římskému králi i dalším panovníkům, aby se poměry v zemi zlepšily. V září roku 1279 zavléká malého Václava Ota Braniborský do ciziny. Braniboři v Čechách loupí a drancují města, vesnice, hrady i kláštery. Počátkem osmdesátých let přichází velký hladomor a v českých zemích hlady zemřelo tisíce lidí.

Teprve na jaře roku 1283 se podaří české šlechtě zpět do země dostat dvanáctiletého krále Václava II. Braniborští žoldáci opouští Čechy a taky Rudolf Habsburský se vzdává vlády nad Moravou.

Matka Kunhuta píše synovi dopis, ve kterém ho žádá, zdali by mohla přijet na pražský královský dvůr. Mladý král Václav se s matkou dokázal usmířit, ba vzal na milost i úhlavního nepřítele svého otce, Záviše z Falkenštejna. Toho si jako otčíma natolik oblíbil, že Záviš za Václava vlastně spravoval české země. V roce 1285 zemřela královna, matka Kunhuta. Jak se z krále Václava stává rozumný mladík, začíná chápat intriky otčíma Záviše. V roce 1290 nechává Václav Záviše z Falkenštejna popravit. Ve svých devatenácti letech začíná tedy král Václav II. samostatně vládnout, jeho vláda je dobrá a přináší opět prosperitu českým zemím.

napsal Jiří Glet

zdroje: Petr Hora-Hořejš /Toulky českou minulostí, druhý díl, nakladatelství Baronet, 1997, cs.wikipedia.org