„No přece život, ne?“ zareaguje neinformovaný internetový cynik. „Důsledkem porodu je život.“ Má pravdu, ale i on určitě tuší, že o tomhle mé zamyšlení nebude. Důsledkem příliš medikalizovaných porodů jsou totiž celoživotní postižení.

Strávil jsem 26. února 2007 celý den v Brně, na sympoziu nazvaném „Události před narozením a jeho důsledky“. Přednášel Terence Dowling, M.A. PhB. B.A., lékař a porodní terapeut z Německa, původně Angličan (vystudoval lékařství, psychologii a filosofii v Cambridgi). Řeč byla o významu raného vývoje dítěte na pozdější psychické a fyzické zdraví dospělého člověka, o negativních vlivech ultrazvuku, amniocentézy, tokolytik nebo epidurální anestezie na porod.

Asi dvě stovky porodních asistentek, dul, gynekoložek (a porodníků, ano, bylo tam i několik mužů) se zatajeným dechem sledovaly jak výklad, tak doprovodné fotografie, a nakonec i názornou ukázku, jak lze několika pohyby odstranit napětí několika svalů, a tak preventivně zabránit nejen bolesti u porodu, ale i následným lékařským zásahům a s nimi spojeným porodním a následně zdravotním traumatům.

O tom, že přílišná lékařská péče je zvláště v těhotenství a u porodu většinou kontraproduktivní, píší odborníci v zahraničí již nejméně dvě desítky let (to jen naši porodníci většinou dělají mrtvé brouky). Terence Dowling pracuje od 1984 jako psychoterapeut s důrazem na poruchy v časném vývoji. Je zakladatel Institutu prenatální psychologie v Heidelbergu, v roce 2003 spolu s Dr. Ludwigem Janusem založil organizaci Verein Freies Leben. Ve své přednášce citoval řadu studií a knih (např. Peter Nathanielsz: Life in the Womb: the origin of health and disease. Promethean 1999). Uvedl např., že od roku 1994, kdy se v Kalifornii začala rutinně aplikovat epidurální anestezie, a plánovaný císařský řez se aplikoval až na 90% rodičkách, se do roku 2004 zvýšil výskyt autismu o 230%.

Terence Dowling hovořil také o tom, že ta běžná „bolest“ při porodu je pro matku, ale i dítě, spíše výhodná, a také že příčinou té nezvládnutelné bolesti, kvůli které rodičky žádají anestetika nebo analgezii, je pouhé stažení dvou svalů (m.psoas) v dutině břišní. Ty ovšem lze uvolnit snadnými cviky.

Pokusím se převyprávět, o co jde. Rodičky, většinou vystrašené lékaři a množstvím vyšetření, mají díky stresu (navíc posilovanému zbytečnými snahami ještě vymalovat a dodělat diplomku nebo přestěhovat se), tyhle svaly stažené. Tím se stahuje i pánev (je to vidět i na způsobu, jakým rodičky chodí), a děťátko v děloze pak, když se natáčí k porodu, často nemá dost místa. Navíc když se při porodu snaží dostat ven, musí se přímo „protlačit“ mezi těmito dvěma staženými svaly, ale přitom odírá na nich umístěná nervová vlákna – a teprve potom to skutečně začne bolet. A nastoupí anestetika, analgezie, případně císařský řez. A celoživotní důsledky porodu, který, kdyby byly porodní asistentky a porodníci informováni, a kdyby uměly tyhle dva svaly uvolnit, by mohl proběhnout přirozeně, optimálně.

Terence Dowling tvrdí: porod člověka má čtyři fáze, období prenatální (tedy devět měsíců těhotenství), samotný porod, období kojení (tzv. druhý porod, nejméně dalších devět měsíců), a další období, ve kterém se dále vyvíjí mozek a základní emoce dítěte (do čtyřech let věku).

Většina lidí má přitom celoživotní následky traumat nejméně ve dvou z těchto fází.

Každé trauma, každá nemoc se navždy „zapíše“ do paměti těla člověka. Tak jako má na nás prostředí, ve kterém žijeme, neustále nějaký vliv, a my reagujeme, tak má pobyt v děloze (a vše, co dělá těhotná žena) neustále vliv na vyvíjející se děťátko. Naprostá většina pozdějších nemocí má svůj počátek ve zdánlivě bezvýznamných emočních událostech v psychice těhotné ženy (a jejího děťátka). Alkohol (stačí jedna sklenička týdně!), nikotin (stačí i pasivní kouření) či drogy děťátko v děloze nenávratně celoživotně poškozují. Právě tak ale zdraví žen a dětí nepřispívá hormonální antikoncepce. Porod v narkóze má závažné psychické důsledky jak pro ženy, tak pro jejich děti. Přílišný stres nebo hluk, který těhotná žena zažívá, ovlivňuje polohu děťátka v děloze (koncem pánevním napřed, děťátko se totiž bojí a tlačí se hlavou k placentě). Traumatizované děti by se neměly očkovat před 4. rokem věku. Atd. atd.

Terence Dowling pak na dvou dobrovolnicích (z nich byla jedna na konci šestého měsíce těhotenství) názorně ukázal, jak snadno lze rozpoznat stažení oněch krejčovských svalů (tahem např. levé nohy vleže dozadu a sledování pohybu opačného, tedy pravého ramene) a jak lze tyto svaly uvolnit (viz obr.). Laici se divili, odborníci žasli.

V kuloárech pak odevšad zněly pro naše lékaře nepříjemné otázky: Jak to, že tohle se u nás nedělá? Jak to, že se to ani neví? Jak to, že se tohle neučí medici? K čemu pak tolik vyšetření a návštěv lékařů? Odpověď na poslední otázku zazněla vzápětí: protože je to pro lékaře a systém finančně výhodnější. Nevyslovena zůstávala jiná otázka: proč, v zájmu zdraví celé společnosti, nedáváme celospolečensky přednost matkám a dětem, místo zisku?

P.S.: Pokusím se zpracovat a zpřístupnit celou přednášku Terence Dowlinga. Zároveň tímto děkuji i organizátorkám, ženám z Centra naděje a pomoci v Brně (CENAP, www.cenap.cz).