Imunitní systém je tvořen nejrůznějšími buňkami a molekulami, které jsou schopny mezi sebou navzájem komunikovat. Jejich činnost je do jisté míry autonomní. Prostřednictvím signálních látek poskytují údaje o své činnosti nervové soustavě, odkud pak přichází zpětná odpověď do periferie. Tímto se uzavírá jeden z komunikačních okruhů, které mají pomoci udržet vnitřní stabilitu organizmu.

Imunitní systém umí rozpoznat cizorodé látky nebo látky tělu vlastní ale pozměněné a zlikvidovat je. Toho se využívá hlavně v boji s infekcemi, nádory nebo jinými nežádoucími strukturami (cizí těleso). Tělo pak bojuje dvěma základními zbraněmi. Za prvé jsou to specifické buňky (pro jednoduchost bílé krvinky) a za druhé jde o protilátky (ty jsou vlastně také buněčného původu).

Tyto dvě metody se navzájem prolínají. Významnou součástí buněčné imunity jsou takzvané fagocyty. Ty látku určené k likvidaci postupně zcela obejmou a "nasají" do svého těla. Zde jí zlikvidují, rozloží na neškodné součástky.

Protilátky se podílejí hlavně na likvidaci mikrobů či parazitů. Někdy si protilátky vystačí sami, navážou se na cizorodou látku a neutralizují ji. Ke složitějším případům se mohou přivolat již zmiňované fagocyty.

Jednotlivé části imunitního systému jsou rozmístěny v po celém těle. Jsou ale místa se zvýšenou koncentrací. Jde například o lymfatické uzliny, slezinu, kostní dřeň a brzlík (postupně zaniká). Poslední dvě jmenované lokality jsou vlastně chovnými stanicemi imunitního systému. Slezina je naopak jeho pohřebištěm (zjednodušeně). Lymfatické uzliny pak slouží jako předsunuté základny pro práci imunitního systému na periferii.

Toto je však pouze základní schéma funkčnosti imunitního systému. K jeho komplexnímu pochopení je potřeba prostudovat velké množství literatury a rozhodně k tomu nestačí těchto několik řádků.