Přichází znovu ten čas, kdy si opět začínáme uvědomovat, že na světě nejsme sami, ale že jsou tu i druzí a i oni chtějí být šťastní jako my. Když tak v tento předvánoční adventní čas procházíte městem nebo zimní přírodou, jistě se zamýšlíte nad tím, proč lidé, které potkáváte se tváří tak zvláštně a možná se i usmívají více než jindy. Je tu kouzlo Vánoc a s nim spousta různých pocitů. Tyto pocity většinou vyplívají z postavení a role, kterou ten člověk v životě hraje. Rolí je spousta a také lidí různorodých povah. Vánoce jsou natolik magické svým poselstvím, že dokážou člověka potěšit, obohatit, okouzlit, naplnit silou, obdarovat štěstím, ale vzít mu rodinné zázemí, klid v duši a také přátele a blízké nebo dohnat k sebevraždě. Co je v životě tak krásné a úchvatné jako Vánoce má i svou silnou zničující stránku. Každý z nás je prožívá jinak a to tak jak nejlépe může. V dnešním uspěchaném světě prožívají Vánoce nejlépe malé děti. Protože já sama jsem zdravotní sestřička, napíši Vám, jak prožívají Vánoce pacienti v nemocničním zařízení. Všichni víme, že nemoc si nevybírá a že nás může zastihnout i ve chvílích, kdy bychom to čekali ze všeho nejméně. V nemocnici mohou na štědrý den prožívat nemocní bolest, strach, pocity samoty a prázdnoty. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale mnoho nemocných je na Vánoce hospitalizováno ze sociálních, ale ne ze zdravotních důvodů. Myslím tím, že někteří lidé dokážou své bližní "odložit", jenom aby sami byli šťastní. Jedná se bohužel většinou o malé děti a staré lidi. Možná je to tím, že tyto dvě věkové skupiny jsou bezbranné. Ať se snaží zdravotníci jak chtějí, nikdy nenahradí blízké osoby ani rodinnou atmosféru Vánoc. Přesto se snažíme na štědrý den a vůbec o Vánocích zpříjemnit každou chvilku na nemocniční posteli. Víte, mít postel jako všechno co máte a nic jiného, a muset se naučit dělat na ní vše, je určitě zničující. Přála bych Vám všem, aby jste se do takovéhle situace nikdy nedostali. Někteří pacienti ani nevnímají, že jsou Vánoce. Mají nevyléčitelné nemoci nebo jsou v bezvědomí. Ale i nemocní, kteří mají nějaké onemocnění, které si žádá hospitalizaci, často žádají prachobyčejnou péči, která jim zajistí základní potřeby jako je teplo, strava, koupel, ticho a trochu pochopení a úsměvu. Víte, zamysleme se někdy nad tím, jestli je víc zlato nebo sůl. Někdy totiž obyčejný úsměv potěší víc, než dárek za několik tisíc korun. Proto buďme na sebe navzájem hodní a to nejen o Vánocích. Každý z nás většinou hledá lásku a pochopení a přitom neví, že je máme sami v sobě, a hledáme je tam, kde je naleznout není možné.

autor:Dagmar Šnajdrová